Jaxem nas*aně napsal za*ranýmu zas tupiteli Prahy 3, který o solidaritě, lidskosti a službě lidem, ví starou Bellu.

* pátek, 19. února 2016   *

Joše jsem tentokrát našel u boudičky v poho. Zatopil jsem a vyrazili jsme na malý venčící okruh k mostku u brodu.

.

„Živý plot u brodu, navzdory mrazu, raší…“:

.

Na FcB jsem si početl nemilou informaci o Klinice, kterou jsem tak trochu očekával. Bylo jasný, že tenhle solidární projekt, který tak úspěšně ukazuje, že lze sociálně fungovat i mimo kmotro-korupční systém, ve kterém jde o peníze, až ve všech řadách, musí být současné radnici hodně velkou osinou v řiti, respektive v Hujdě. A tak, když se teď mělo jednat o prodloužení, či neprodloužení činnosti Autonomního centra Klinika, ve stávající budově bývalé kliniky, tak se najednou přišlo na to, že byla zkolaudována pro jiný účel a tak tam Autonomní centrum klinika zůstat nemůže… Klasickej alibistickej trik. Není v tom nic politickýho…

.

„Co z tohodle vyroste na to jsem fuckt zvědavej!“:

.

A taky jsem tam narazil na „dopis“, který odesácký zastupitel Alexander Bellu nechává vhazovat do schránek lidí v okolí Kliniky. Obsahuje návodně štvavou výzvu, aby mu občané napsali názor na toto „extremistické levičácké doupě“ a bezpečnostní riziko, které pro ně představuje. V tomhle ty kmotrokorytářské strany držej při sobě: TOPka ODSka, ČSSD, ANO, Komouši, Pámbíčkáři, všechno je to jedna společná banda. A tak jsem se zdravě nasral a na uvedenou mailovou adresu jsem mu odpověděl:

.

„Mladý odvážný koryto-kariérista Bellu“:

.

Nemilý přisluhovači zla – Alexandře Bellu,

dostal se k mým očím pamflet proti Klinice, pod kterým jste podepsán a v jehož závěru vyzýváte k vyjádření názoru na fungování Autonomního centra Klinika.

Tady tedy je ten můj:

Já, stejně jako tisíce těch, kteří kdy touto oázou solidární lidskosti prošli, nikdy nezapomeneme na to, že nám „hnutí Klinika“ ukázalo, že společnost může fungovat i jinak,
než zamotána v síti tunelářsko-korupční pavučiny. Klinika nám ukázala, jak radostné a osvobozující je žit mezi lidmi, jejích jediným životním ideálem není hamižně si urvat co nejvíc, z veřejných prostředků.

Nikdy na Kliniku nezapomeneme!

Stejně jako nezapomeneme na ty, kdo stáli mezi „přívrženci Voldemorta“ na straně zla. Nezapomeneme na to, že jméno Bellu bylo v jednom šiku se jmény Hujová, Hurda a jim podobných. A tak jako „Autonomní sociální klinika“ nám nikdy nepřestane v uších znít společně s ozvěnou slov lidství, solidarita, sdílení, humanita, rovnost, volnost, společná radost. Tak nám jméno Bellu nepřestane znít společně s ozvěnou jmen, jako Hujová, Hurda, Gottwald, Grebeníček, Urválek, Rittig, Janoušek, Rath, Bém, Řebíček, Aulický, a dalších jim podobných…

Ten kdo jednou ochutnal veganský guláš uvařený nezištně pro lidi na Klinice s láskou a altruistickou touhou podělit se s ostatními, ten už nikdy nebude mít žaludek na „ústřice velkovezírky Hujové“, zaplacené z peněz poddaných. Doufám, že stejně tak, jako se mýlili „před listopadem“ přisluhovači totalitní komunistické strany, že takzvaní „obyčejní občané“, nikdy nebudou mít sílu odtrhnout je od jejich hlubokých koryt, že stejně tak se mýlíte i vy, když si myslíte, že Kliniku lze zadusit.

Howgh!

.

„Sněžný muž a Yetti, (zleva do prava)“:

.

No a pak jsem večer opět vyrazil do huaháku. Tam jsem se v bedně podíval na fotbal Plzeň – Teplice 1:0, ale byla to dost velká nuda.

.

.

Funny foto na dobrou moč –

„Roční doby jsou nějak vzhůru nohama…“:

O poklidném zévlingu po divoké noci s Temným případem a o drátkování pletiva s jen drobnými vpichy, chi, chi. A o vzniku jednoho fcb přátelství.

* čtvrtek, 18. února 2016   *

.

Po šťastném shledání s Jošem a skoro probdělé noci jsem se pokusil ještě o dospávku. Ale moc už se mi zabrat nepovedlo a tak jsem si z postele dokoukl ten poslední díl True detective.

.

* Temný případ (True Detective) * 2. Serie / tv seriál, USA, 2015, 8 dílů/ r.: Justin Lin, Janus Metz Pedersen, Jeremy Podeswa, John Crowley, Miguel Sapochnik, Daniel Attias.

.

Tak dokoukal jsem to hlavně proto, že jsem to rozkoukal tak daleko, že už jsem pak chtěl vědět jak to dopadne. Ale oproti první sérii, to bylo poněkud zklamání. Tak jasně, že ve srovnání například s českejma detektivníma seriálama, se kterýma se také v posledních letech roztrhl (odpadkový) pytel, je to výrazně lepší.

.

„Nečernobilí hrdinové Temného případu“:

.

Hlavně po řemeslné a herecké stránce, Colin Farrell v roli „policajta hrajícího na obě strany“ Raye Velcora je tu dost dobrej, ale nebaví mě ty stále se opakující klišé. Boje osamělého dobra, proti systému spolupracujícímu se zlem… Je to furt na jedno brdo a taky ty akční střílečky, mě prostě neba… Zajímavá byla akorát ta míra ztvárnění osobního života hrdinů, (detektivů), kterého je v seriálu vlastně víc, než vlastního „vyšetřování“. V této rovině občas byly zajímavé a přesvědčivé scény. Jen mi tedy moc neseděla hlavní ženská hrdinka – detektivka Bezzerides/ová. Její role nebyla přesvědčivá ani v té civilní rovině. Né že by jí Rachel McAdamsová hrála špatně, ale ta postava byla moc uměle komixová.

.

„Miss Rambová“:

.

Odpoledne jsem se tedy pustil do dodrátkování toho pletiva ke sloupkům a napínacím drátům. To je sice práce jednoduchá, kterou lze snadno dělat i v jednom, ale je to taková blbárna a když se člověk nesoustředí, tak se snadno píchne, bodne, či podobně zraní. Což ale samozřejmě není můj případ, protože jsem šikovnej. Ještě, že mám zbytek té nebezpečné framykoinové masti, která je na předpis, na rozdíl od bezpečného paracetamolu, který je ve volně prodejných lecích jako Panadol, Paralen, či Coldrex a kterým je tak nesnadné se předávkovat a smrtelně si odlágrovat játra, že se to ročně několika desítkám lidí u nás povede..

.

„Detektiv Rambo“:

.

Ještě jsem si u toho stihl uvařit na kamnech zeleninu, která se mi povedla krásně al dente. Pak jsme s Jošem vyrazili na venčení, Takiniho jsme tentokrát nevzali, protože nebyl doma.

.

„Joši to je nějaký včerejší nedokončený pokus o sněhuláka“:

.

A cestou jsme se s ním protisměru potkali, protože byl právě na vycházce s Leonem a Nono. Leon měl na sobě krásně hippiesácké vojenské sako s vlajkou v „rastamanských“ barvách, ale překvapil mě tvrzením, že není etiopská, ale litevska…

.

„Rasta-Litevská vlajka“:

.

No a pak už jsem přivázal Yossariana k boudičce a vyrazil do háku, kde byla pohoda klid. Potelefonoval jsme si s Marťou. Uvidíme se v sobotu na koncertu pro Kliniku.

.

„Ale no tak Joši! – nepřispívej ke globálnímu tání ledovců, ty antiekologu!!!“:

.

A v bedně jsem si dal opáčko filmu:

.

* Největší z Čechů * /f – ČR, 2010/ r.: Robert Sedláček

.

Film po svém vzniku prošel kiny relativně bez většího povšimnutí. Ale mě se docela dost líbil a v kategorii „film o natáčení filmu“ ho rozhodně řadím k tomu lepšímu, co jsem kdy viděl, (a že je takových filmů dost). Dívat se na ten pitoreskní filmový štáb, točící projevy potrhlé mašíblovské, (nejen), české rekordománie, mě hodně bavilo. A přišlo mi, že je to takový ten typicky „czeski film“, s velice svérázným humorem, který mně je osobně mnohem bližší, než ten „většinový“ troškovský. Když jsem film viděl poprvé, nadchla mě v něm Johana Švarcová, (v roli zvukařky) natolik, že jsem si o ní pak gůgloval informace, (jak se jmenuje ta kapela co v ní hraje), a když jsem narazil na její facebookový profil, tak jsem jí požádal o přátelství, které ona přijala.

„Mikrofonistka“:

.

A stala se tak jednou z nemnoha celebrit, které mám v přátelích a zatím nám to přátelství vydrželo 😀 Na rozdíl od takové Muchy, že? A to její příspěvky občas obdařuji podobně „vtipnými komenty“, jako jsem to dělával u Mouchy, než mě uraženě z FcB přátel vykopla 😛

.

.

Funny foto na dobrou moč –

„Na běžkách se člověk zahřeje“:

O sněžné denní šichtě a krušné noci, ve které mi zešedivěl i poslední dosud nešedivý vous.

* středa, 17. února 2016   *

Denní na ambině byla tentokrát náročnější, protože se přes den strhla „sněháňka“, což mělo za následek opět stávkující dálkové ovládání brány. Jednou jsem musel dokonce rozebrat spojovací rameno, abych mohl bránu vůbec otevřít. Ale po přeháňce sněháňce se to zase „chytlo“. A jinak celkem v poho.

.

„Nové zasklení WC okýnka na mlejně…, spíš než fotbal, asi někdo hrál koulovačku“:

.

Když jsem dorazil večer k maringotce, tak na konci řetězu jsem našel prázdno…?!? Vydal jsem se tedy pátrat na mlejn a tam mi Julie povyprávěla nějakou zmatenou historku, jak v rámci užívání si sněhové nadílky Joše s Čírem zapřáhly za sáňky. A ti coby spřežení protáhli Elišku křovím, kde se zapletli. A když je holky odepnuly, aby to mohli rozmotat, tak využili příležitost a i s Dárlinou zdrhli. Cheero se pak asi v šest vrátil, ale ty dva jsou furt pryč. A v kolik to bylo? Že prej asi ve čtyři, no cive!, tak to je už víc než čtyři hodiny, na takhle dlouho Još snad ještě nikdy nezdrhl 😦

.

„Poblíž slovenské ambasády – včera byla demoška na podporu učitelů“:

.

Jak jsem plánoval, že s Jošem dám venčící okruh, tak jsem ho teď tedy dal sám s pořváváním na lesy. Ale z lesa se nic neozvalo. Když jsem se vrátil do maringotky, zatopil jsem a čekal. Tak nějak jsem měl „vnitřní pocit“, že Još je v pořádku a vrátí se, ale s postupujícím časem se začal pomalu vytrácet. Pokusil jsem se o dohánění deníčku, ale neměl jsem na to myšlenky. Ve tři čtvrtě na deset dorazila Julie se zvěstí, že se vrátila Darlina. A že by se tudíž s ní mohl vrátit i Yossarian.

.

Opět jsem tedy pohulákal do tmy, ale nic… S postupujícím časem se můj pocit, že „to dobře dopadne a Još se vrátí“ začínal pomalu opouštět. A s přibývajícím časem se začaly vkrádat čím dál černější myšlenky. Je fakt, že když se nevrátil s Darlinou, to vypadá blbě. Jestli třeba někde honili nějakou zvěř, tak po kom by „šílený myslivec“ vystřelil jako první – logicky po tom největším….

.

„Zřejmě tu byl i i demonstranti z Vysoké Školy Umělecko Průmyslové – VŠ(wake)UP“:

.

Asi o půlnoci se Julie znovu přišla zeptat jestli se Još neobjevil a pak se mě snažila utěšit tím, že v okolí teď prej háraj feny, včetně tý od Kataríny, se kterou má možná ty štěňata. A tak, že mohl zdrhnout za nima… No tak naděje to je. Otevřel jsem si flašku vína, abych se trochu otupil. Zkusil jsem si pustit poslední díl Tajemného případu – True detective, ale vůbec jsem to nedokázal vnímat a nakonec vypnul televizi a jen nechal běžet zvuk z noťasu a svalil se do postele. Usnout se mi však nedařilo. Asi dvakrát jsem vyběhl v noci ven z maringotky, protože jsem měl pocit, že jsem venku zaslechl zakňourat Joše, ale nic… Nakonec jsem přeci jen na pár chvil přerývaně usnul. Probral jsem se před šestou, vylezl ven, ale po Jošovi nikde ani stopy… Hmmm, ty vole, tak když se nevrátil celou noc, tak to už je fakt blbý… To nevypadá dobře Na to abych ho vyrazil hledat, bylo ještě dost šero a tak sem se ještě vrátil do postele a kupodivu i na chvíli usnul.

.

Probral jsem se před osmou a začal se oblékat, že se vyrazím podívat ke Kataríně, co má tu hárající fenku. Ale když jsem zvenku slyšel, ruch kolem aut, kde zrovna nasedali, aby děcka odvezli do školy, tak jsem si řekl, že ještě chvíli počkám. Byl jsem dost groggy a v depce a neměl jsem chuť na žádnou konverzaci o Jošovi. A když jsem po chvíli odhrnul deko-závěs na dveřích a okýnkem ve dveřích vyhlédl, jestli už všichni odjeli…, tak jsem přede dveřma uviděl stát Joše, asi tak půl vteřiny jsem si nebyl jistej, jestli to není nějaká halucinace. Ale nebyla…

.

Joši, ciwe! Joši!!! Byl úplně v pořádku, nikde ani šrám. Jen nad levým okem měl přisáté klíště!!! Teď, když je venku sníh a mráz?!? Jaks tohle dokázal a kde jsi k němu přišel?!? No jestli jsem měl ve svém vousu ještě nějaký nešedivý fous, tak po dnešní noci už určitě taky zešedivěl… Ciwe! Ciwe?!?.

.

.

.

Funny foto na dobou moč –

„Se poseru…“:

O urputném boji s dráty a pletivem a jedné se závistí dočtené knize.

* úterý, 16. února 2016   *

Po obvyklých ranních rituálech jsem se tedy pustil do vyrábění fotoreportíku z výletu na sever za mamkou do lázní.

.

.

No a když se venku trochu oteplilo tak jsem se pustil do boje s pletivem a jeho instalací na zabetonované sloupky. Což je, při velikosti výběhu, ve dvou pohodová prácička na hodinku. Ale když s tím člověk zápolí sám, tak je to vysilující boj na tři čtyři hodiny a výsledek vypadá podstatně fušerštěji.

.

„Klubko drátu, které má tendenci se při jen trochu nerestriktivní manipulaci zamotat do zákeřných nerozmotatelných smyček“:

.

Už jen rozmotat klubko napínacího drátu v jednom, tak aby se z něj nestala totálně zamotaná koule je značný problém. U prvního smotku se mi to moc nepovedlo. Naštěstí jsem měl jeden balík drátu navíc.

.

„Nakonec se mi  povedlo výběh jaž takž pletivem omotat“:

.

Po vysilujícím boji se mi povedlo napínací dráty jakž takž napnout na sloupky a pak tam dostat i roli pletiva. To byl obzvlášť litý boj, který jsem v jednu chvíli chtěl už i vzdát. Při postupním rozbalování se mi role pletiva skácela na zem asi 15 x 😦 Ale nakonec se mi to přeci jen jakž takž povedlo a vyčerpaně jsem se odpotácel do maringotky.

.

„U země jsem pletivo zahnul dovnitř, (a později ho zahrnu hlínou), aby se Još nemohl podhrabat“:

.

Večer jsem pak tedy dodělal komenty k tomu fotorteportíku, který si ovšem mamka zatím neprohlédne, neb si tvrdošíjně odmítla vzít sebou notebook.

.

No a večer jsem tedy dočetl těch posledních pár stránek z:

.

* Tomáš Poláček – STOP z Prahy do Ohňové země (Světové Tažení Ochmelky Poláčka) *

.

Reportáž ze zřejmě poslední velké cesty náruživého stopaře, novináře a fanouška Bohemky – Tomáše Poláčka. Já jsem ho kdysi objevil jako blogera, (Gotcha.bloguje z dnes již neexuistujícího serveru Bloguje.cz), a jeho životní historky mě velice bavily. A zejména jeho cestovní deník Gotchovy šakaly.

A tak jsem si tedy „k Vánocům“ koupil tento výpravný cestopis, bohatě fotograficky ilustrovaný, z jeho velké stopařské cesty. A je to velice příjemné počteníčko, byť tedy často vzbuzující závist a lítost nad tím, že já jsem si svá nejlepší stopařská léta odmával v kraji za železnou oponou.

.

Zpočátku mi trochu vadily, časové přeskoky ve vyprávění, ale chápu, že pokud Poláček chtěl do knihy zařadit i své předchozí stopařské zážitky a historky, tak mu jiný postup nezbýval. A většiny těch historek z jeho stopařské historie by bylo škoda, kdybych o ně jako čtenář přišel.

.

Hlavní Poláčkovou devízou je, že je opravdu zavilý altruista, který má rád lidi a to nejenom řidiče, kteří berou stopaře. S takovýmto přístupem se cestuje světem mnohem snadněji, než s pesimistickým předpokladem, že většina lidí jsou hajzli, kteří vás chtějí nějak ojebat, (v obou významech tohoto slova), nebo vám dokonce ublížit. Naštěstí zatím nemusel při svém cestování tento svůj přístup k lidem zrevidovat. Dokonce si tento svůj pozitivní náhled na lidi přenáší i do svého novinářského života, takže má pochopení i pro lidi, kteří nemají pochopení pro uprchlíky, a chápavě je obhajuje.

.

Poláček se vydal na svou cestu okolo světa východním směrem, který ostatně ve svém cestování preferuje. Přes Polsko a Ukrajinu, (tou pochopitelně mimo oblast bojů), do Ruska a pak po „cestě kostí“ přes celou Sibiř až do Magadanu. A jeho životní a stopařskou zkušeností je, že v chudších „východních“ zemích se stopuje snadněji, než v těch bohatších směrem na západ od Česka. Chudší lidé se většinou k „chudému pocestnému“ chovají pohostiněji a vstřícněji.

.

Po přeletu na Aljašku do Anchorage se vydá stopem dolů na jich, přes Kanadu, (na některých místech Kanady je autostop dokonce zakázán!) a USA až do Latinské Ameriky, kde na něj dolehne cestovatelská krize a časový stres. Ale nakonec se mu přeci jen podaří dostopovat přes celý jihoamerický (polo)kontinent, až do Ushuaie v Ohňové zemi. Celkově prostopoval přes 30 tisíc kilometrů a svezlo ho 250. Řidičů, které všechny ve své knize zvěčnil, (tedy krom jednoho fízlo-celníka, který mu zakázal, aby ho vyfotil a přikázal mu, ať na něj raději rychle zapomene). Rozhodně čtivá knížka, kterou lze doporučit nejen každýmu, kdo se kdy pokusil mávnout u krajnice.

.

A na dobrou noc jako obvykle další díl z druhé série seriálu Temný případ – True detective.

.

.

Funny foto na dobrou moč –

„Winter tuning“:

O příjemném výletu za mamkou na krušný lázeňský sever.

* pondělí, 15. února 2016   *

Výskok na budík i vstávačka proběhly v pohodě, ale paxem se po ránu, při vypravování na cestu, nějak trochu zasekl… A najednou bylo hodin, jak na brněnským černým obelisku. A tak jsme si s Jošem na autobus, do jehož odjezdu chybělo 13 minut, museli dát od maringotky svižnější sprintovačku. Ale úspěšnou, ještě jsem se na zastávce mohl i minutu vydejchávat 😛

.

„Na startu z peronu č. … 🙂 „:

.

Cestou jsem zasekl tomahawk do kontokorentu v bankomatu a na Hlaváku jsme měli i dost času nejen koupit si zpáteční lupení do Teplitz-Schönau a dvě filmová DVD ve výprodeji, („Lili Marleen“ od R.W. Fassbindera a „Čas“ od Kim Ki-Duka), ale i najít náš vlak. Na infotabuli totiž byly totiž uvedeny, coby průjezdní města: Ústí, Duchcov, Bílina, Most, Chomutov, ale o lázeňském městečku Teplice, (přes 50 tisíc obyvatel), tam zmínka nebyla :-(. A ještě jsem si stihl  opatřit i nějaký kafe, místo toho, ze kterýho jsem si v maringotce stihl ráno jen jednou loknout. Ovšem ouha, ceny za kafe v okolních fast money občerstvovnách byly skoro jako za kompletní menu v lacinější žižkovské hospodě. Naštěstí jsem si vzpomněl, že dole v hale, (vlevo když vstoupíte ze Scherwoodského parku), u pultu s Fornetti mají velký kelímek, (0,3l) “americána“ za přijatelných 25,- kč!

.

„Krásy severu“:

.

Ten jsem si sebou odnesl do kupé, ve kterém jsme jeli sami. A tak jsem Jošovi mohl v pohodě sundat košík a sobě rozevřít knihu se STOPem Tomáše  Poláčka. Užíval jsem si jeho stopařskou cestu kolem, (skoro) celého světa, kde popisoval krásy sibiřské a aljašské krajiny do chvíle, než jsme projeli „Portou Bohemica“, do krás krajiny severočeské za oknem rychlíku, a já odložil knihu a vyndal foťák.

.

„Krása, co?“:

.

Přes Aussig über der Elbe jsme bez zpoždění dojeli do Teplic. Jehož nádražní budova svou zchátralostí evokuje léta hlubokého reálného socialismu. V hale jsem se marně rozhlížel po nějakém okénku s informacema a tak jsem zamířil k pokladně, očekávaje na můj dotaz obvyklé vyštěknutí: „u pokladny informace nepodáváme!“. Ale pokladník, (sic!) za okénkem mi nejenže ochotně odpověděl na otázku v kolik jede přímý vlak nazpátek do Práglu, ale když jsem ještě vznesl drzý dotaz: „a nějaký pozdější?“, tak zalovil v podpultí a podal mi papírek, kde byly všechny přímé spoje do macechy Prahy vypsány tam a zpátky!?! No totok! Teplické nádraží není, čím se zdá být.

.

„Plánek na cestu k L.W.B.“:

.

Sice jsem si zapomněl z IDOSu opsat v kolik mi jede vlak nazpátek, ale zato jsem si do mobilu nezapomněl vyfotit mapku s cestou od nádru k lázeňskému domu Beethowen. Ovšem řekl jsem si světácky: „Šák, Teplitze nésó Ňůjork“ a vyrazil intuitivně a kupodivu, (dost vyjímečně), správným směrem.

.

„Natraschi Teplitz“:

.

Překvapilo mě kolik jsem po cestě potkal heren a kasín. Inu je vidět, že si Tepličtí voliči si nezvolili za svého zástupce Matěje Hollana, ale známého obhájce vraždění pasivních kuřáků – Jarryho Tuberu-Kuberu. Ale musím mu přiznat, že to má s těma hernama a kasínama kongeniálně koncepčně promyšlený, neb jsme cestou minuli i Exekutorský úřad 😛.

.

„Jen kousek od kasín a heren…“:

.

Nedočkavá mamka už nás cestou uháněla telefonem a srazili jsme se s ní v parku za (Krušno)Horským divadlem, které ten park odděluje od lázeňského domu Ludwiga Van. Po chvilce zévlování v parku a posezení v teplém jarním počasí na lavičce, jsme vyrazili do prý skvělé řecké cukrárny, s cenami z jakých by i zpěvnému bardovi Závišovi, (opěvujícímu cukráře), vyrašila vyrážka ve tvaru kosočtverce na  prdeli.

.

Když jsme cukrárnu po chvilce pátrání našli, ukázalo se, že ceny cukrovinek jsou tu opravdu vstřícné, leč prostředí je „dog unfriendly“. Naštěstí hned naproti výloze se stolečkem byl kandelábr, u kterého jsem mohl Joše uvázat tak, aby na nás viděl. Jak si pochutnáváme na větrníku za dvacku! Čekal venku vzorně. Ale dal jsem mu pak psí pamlsek, abych mu zahnal v tlamě seběhlé sliny.

.

.

Z cukrárny jsme vyrazili podívat se do vstupní haly toho Beethowena, aby nám mamka ukázala, jak si tu hoví v pseudozámeckém luxusu.

.

Jinak mě mamka také neustále peskovala, ať si sundám kapuci od mikiny, protože v ní prý vypadám, jako ten vousatej trpaslík ze Sněhurky, (což jsou pokud se nepletu, krom jednoho všichni. Tak nevím jestli myslela Rejpala, nebo Prófu). Ale já, když jsem se podíval do výlohy, tak jsem si pomyslel: „vždyť vypadám jak Sean Connery ze Jména růže!“. Obzvlášť zábavné mi to přišlo při pohledu na mamky originální fashion look, typu – „countryside woman“. V nemožných tesilových kalhotách nošených „na Havla“ a s pánskou šálou kolem krku. Přitom jsem jí doma viděl i v džínách, který jí sekly. I když, ty kalhoty vypadaj trochu jako tepláky, to teď mezi mladejma hoperama frčí…

.

„Mamka a její lázeňský model“:

.

Procházkou jsme to vzali i k tomu prameni, co crčí z výklenku ve zdi. Na rozdíl od mé poslední návštěvy Teplic, (před vícero lety, ještě s dredatou Jahmartinou v rámci nějaké Jarmilovy výletní akce), tentokrát pramen nebyl „na zimu“ vypnutý a tryskal. Oba jsme ho s Jošem nejprve okusili a teprve pak si všimli cedulky nad pramenem, s nápisem: „Nicht trink!“ Hmmm, no tak snad z něj nedostanem sračku. Byl chuti mdlé a jen mírně vlažný. Pokud to měl tedy být tento, na který se podle legendy přišlo tak, že do něj v lese spadlo divoké prase a spařilo se na vepřovou useň, tak je to opravdu jen legenda.

.

„Joši, nepij to!“:

.

Ještě jsme pak zaskákli do hospůdky na malebném náměstí s krásným morovým sloupem. Pokud to tedy není sloup cholerový, či úplavicový. Ale následky požití pramene se zatím neprojevují. I ten místní Bernard byl přežitelný.

.

„Mávačka z okna“:

.

No a pak už nám mamka zamávala z hotelového okna a vyrazili jsme na zpáteční cestu. Na nádraží se mi dokonce povedlo opatřit si to stejný kafe, jako cestou sem. Akorát mi pak Još, náhle zamířívší „značkovat“ ke sloupu, strhnul ruku a já se jím trochu opařil. Naštvaně jsem mu trhnul vodítkem a seřval ho, což mi následně přišlo trochu líto, když jsem viděl, jaxe tváří provinile.

.
„Waiting for the train to back – aneb:  sbohem hradbo Krušných hor“:

.

Opět jsme téměř celou cestu jeli v kupé sami a cesta uběhla v pohodě, skoro jsem si při ní dočetl to Poláčkovo stopování. Vyskočili jsme už na nádraží Holešovice a cestou na bus jsem se stavil v Levných potravinách naproti Veletržáku, na umírněný nákup, abych si z výletu něco, krom cestovatelských zážitků, dobrýho domů přivezl.

.

Důkladný fotoreportík ze Severního lázeňského výletu je k vidění zde.

.

A na noc jsem si doma pustil další díl Případně temného True detectiva.

.

.

.

Funny foto na dobrou moč –

„Netvař se tak smutně…, nebo tě natřou na růžovo“:

.

O marném pátrání po uprchlíkovi a životě v zemi, kde co se neukradne, to se aspoň rozkecá…

* neděle, 14. února 2016 *

Ráno mě kolega přišel vystřídat včasně a tak jsem ještě stihl rychlý nákup v Albim a chytačku busu v 7:35. Ani jsem po ránu nebyl moc ospalej. A Lucie si už lokla z noci natolik mohutně, že už je ráno dost světla na to, abych si v autobusu mohl počíst ve STOPu, (Tomáš Poláček – Světové Tažení Ochmelky Poláčka“). Krom toho je tedy už všude kolem jaro…

.

„Indiánské jaro na mlejně“:

.

Yosariana jsem u boudičky našel několikrát omotaného kolem sloupku. Ale čerstvě zabetonovaný sloupek to vydržel a i Još vypadal vcelku spokojeně. Jen se během „výukové lekce“, kdy jsem se mu snažil ukázat, jak se zase odmotat zpátky,  na mě snažil nadšeně skákat, takže  má edukace – „jak se vymotat z problému“, asi padla vniveč. No budu muset holt natáhnout mezi těmi sloupky to pletivo 😛

.

Bylo už natolik „jarní teplo“, že jsem se skácel do pelíšku bez zatápění. Až po dospávce jsem provedl zátop a pustil se do deníčkování.

.

Když jsem pak šel na mlejn na záchod, vypustil jsem Joše ven. Ovšem když jsem po cca 16-ti minutách vylezl ze záchodu na světlo Alláhovo, tak Yossarian nikde. Začal jsem ho tedy vyhulákávat a na mé volání se sice v dálce objevil a běžel k maringotce, i s Čírem. Říkal jsem si: „no to máš kliku, že ses na zavolání vrátil“. Jenže když přiběhli psové blíž, tak jsem zjistil, že to s Cheerem, není Yossarian, ale ten Jošovi, (z dálky) podobnej Hugo. 😦

.

„Pátrací výlet k okořské zřícenině“:

.

Když se neobjevil ani po dalším hulákání, tak jsem se ho nakonec vydal hledat směrem na Okoř. Neb mě Julie poinformovala, že prej tím směrem před tím s Čírem zdrhnul.

.

Na Okoři jsem ho nikde nenašel, ale když sem se po neúspěšné pátrací misi vrátil k maringotce, tak už byl vedle ní uvázenej u boudičky. 😛 Já se z něj picnu!

.

„Joše jsem na Okoři neobjevil, jen tuhle voliéru s ARUškama, Andulkama, Korelolínama, Kakatjduama, nebo čím…“:

.

Usoudil jsem tedy, že už je „vylítanej“ a na venčící procházku s ním už nikam nemusím. Takže jsme se společně zavřeli do maringotky a zde zbytek dne prozévlovali.

.

„Hana a Hana versus Hana a Antonie“:

.

Mimo jiné nad informací, že Bakalův Despekt s bulvárním gustem, zveřejnil částku, (15 milionů), výkupného, který český stát údajně zaplatil za dívky Antonii a Hanu unesené v roce 2013 v pakistánském  Balúčistánu. Což tedy nejen, že vyvolalo vlnu typické české malosti a reakcí typu: „na kolik nás ty…, přišly! A na naše nemocný děti musíme sbírat víčka“. Ale hlavně tento fragrantní únik tajných informací znamená ohrožení životů jiných českých občanů v budoucnosti. Když navíc náš prezident, „hroch v porcelánu“, odtrhl zrak od sebraných spisů Peroutkových článků, přečetl si v Respektu tuto bulvární (s)hitovku a hned za tepla jí, i s výší výkupného, novinářům potvrdil. Tím této informaci dodal na další atraktivitě, takže to okamžitě přejaly média nejen v celém „arabském světě“. Tak to, že občas uniknou nějaké tajné informace, to se stane, (skoro), v každé zemi, ale v málokteré ten únik s gustem opileckého žvanila, hned vzápětí potvrdí sám prezident. Opravdu je radost – v takovémto státě, řízeném takovýmto správním aparátem a mezi takovýmito spoluobčany – sladce žít.

.

.

.

Funny foto na dobrou moč –

„Česká papírová média“:

O betonářsko zatloukací brigádičce a o hudební tortuře ve Frýbárně.

* sobota, 13. února 2016 *

.

Dopoledne jsem ještě stihl trochu doháněčky deníčku. A pak v poledne opravdu dorazil Jára, jak slíbil a dokonce cestou koupil i tři pytle betonové směsi. 🙂

.

„Jára v akci“:

.

Takže jsem došel pro palici a pro štafle a vrhli jsme se do zatloukání sloupků. Idea byla taková – zatlouci je 40 cm do země a pak okolo sloupku odrýpnout a zabetonovat.

.

„Sloupky řipraveny k obetonování“:

.

Ve dvou to byla úplně jiná pohodička. Já jsem jednou rukou držel sloupek a druhou štafle a Jára ze štaflí bušil palicí a naštěstí se mu dařilo bušit do sloupku a né do mojí ruky, či hlavy, ale byl to trochu adrenalin. A šlo mu to, jen asi dvakrát se sloupek zasekl o nějaký šutr a museli jsme ho pošoupnout. Až na poslední sloupek mě Jára pustil k palici, abych si taky bouchnul. No je to kladívečko těžký, né že né. Ale držet sloupek je zase náročnější na psychiku… 😛

.

„Když jsem šel shánět rýč, potkal jsem páva s roztaženým ocasem, ale jak mě viděl hned ho zklapnul… 😦 „:

.

Po zabušení všech deseti sloupků jsme si dali pauzičku u kafíčka. A po ní se vrhli na betonování. Chvíli jsem hledal rýč, než jsem zjistil, že ho maj kluci, kteří ausgerechnet dneska budovali přítok do rybníčku pro husy. Ale naštěstí už měli odrýčováno a tak jsem si ho od nich mohl převzít. Zatímco já jsem odrýpal patky sloupků do cca 10-ti cm hloubky Jára rozdělal beton. Neměli jsme ale žádnou zednickou lžící a tak si musel poradit s lopatkou na uhlí.

.

„Ukaž ocas nebuď mácher…“:

.

Zabetonovali jsme jednu vrstvu, do ní nacpali šutry a pak to dobetonovali. Už po natlučení ty sloupky dost slušně držely, a když budou ještě posichrovaný betonem, tak by to mělo bejt v pohodě.

.

Objevil se tu taky Noutonický Venca, obdaroval jsem ho pivkem, pokecali jsme a pumpnul mě o dvě kila na benzín, do tranzita se kterým jel pro dřevo, nebo co. No, když mi předtím to kilo seriózně vrátil…

.

Stihli jsme to docela brzo, tak jsme ještě chvíli poseděli v maringotce. Poté jsem Joše uvázal k boudičce obklíčené sloupky a vyrazili jsme do Práglu, že ještě než půjdu do háku, skáknem někam na jedno.

.

„Miloš Frýba patron Dejvické nádražky“:

.

Zamířili jsme do Dejvické nádražky, která byla v sobotu večer kupodivu poloprázdná. Záhy jsme seznali, co bylo zřejmě důvodem. Vypadalo to u pípy na nějakou oslavu pokročilejších dámských ročníků a hrála tu velice nahlas, velice úděsná muzika. Jakože country a ten nejúděsnější normalizační pop, (Hanička Zagorová a podobně). A nedalo se před tím utéct, sice jsme se posunuli co nedál od pípy, ale reproduktory byly všude. A tak jsme chvatně dopili pivo a prchli pryč.

.

„Proběhl v nádražce dokonce Frýbfest, Jára na něm byl, ale prej nic moc“:

.

Ale čas jsem ještě měl a jedno bych také ještě snesl a tak jsme hledali, hledali, (no Dejvice, respektive Bubeneč, nejsou, co se hospod týče, žádnej Žižkov). Nakonec jsme skončili v „pivotéce“, kde sice měli „pivotékové“ ceny, (nejlevnější pivo desítka za 40,-), ale bylo to tam vcelku sympatické. A když to bude jen to jedno… Dali jsme si tedy to nejlevnější, jmenovalo se Hladovec, z pivovaru v obci Hladov u Stonařova a bylo dobrý.

.

„Holky a kluci z Gymplu“:

.

V háku normálka sobotní klid, při kterém jsem si v bedně zopákl film Tomáše Vorla – „Gympl“. A potvrdil si první dojem, že to není blbý, příjemně koukatelný a rozhodně výrazně lepší, než jeho pokračování „Vejška“.

.

.

Funny foto na dobrou moč –

„Tento způsob zimy jeví se mi poněkud podivným…“:

O smutných kamenech, co se o ně nezakopává, aneb: kdo nejsi bez nenávisti – hoď si šibeničkou :-(

* pátek, 12. února 2016 *

Dnes opět všednodenní na ambasádě, tedy „pracovní“, ale v poho, v poho. Když jsem ráno při příchodu zaměstnanců stepoval před vstupem, (to je tradiční, cca půlhodinkový rituál), tak jsem si v chodníku všiml dvou stolpersteinů, (to jsou ty pamětní dlažky, před domy, ze kterých někdo zahynul za 2. světový války v koncentráku).

.

„Nenápadné kameny nápadných osudů…“:

.

No jo, takových životních příběhů tady v okolí asi bude víc 😦 Člověk si v pohodě žije. Daří se mu, vegetí si v krásné vile na krásném místě, užívá si život… A pak se objeví takovej paťatej skřet se štětkou pod nosem, (nebo s vykulenejma očima), a dokáže skoro všechny „správný Čechy“ a „naštvaný matky“…, é pardon – správný Němce a wütend mutter, přesvědčit, že některý lidi, (židovské, nebo jiné uprchlíky), je potřeba odvést do koncentráků a tam je umučit a rozemlejt na kostní moučku, nebo zplynovat. A se sladkým a spokojeným užíváním života maj najednou po ptákách…, tedy po životech . Ani neví jak…, (se to mohlo stát?). „Nesprávný“ Čech, (na White media v kategorii: hnusáci a úchylové), by nevěřil, že to jde tak snadno…

Otík byl právník, o Hermíně jsem víc nezjistil, zřejmě to byla jeho manželka. Možná, že na tom místě, co teď máme monitor s obrazem z  kamer, měla Hermča mandl.

.

„Otík a Hermína znovu spolu…“:

.

Já bych všechny tyhlety války a koncentráky zrušil… jedněm to jen otravuje život. Zatím co jiní, si jen kousek opodál chodí do kina, na fotbaly a koncerty…

.

„Kouzlo nechtěného? Aneb po oba dny: koncert pro debilí ovary a stresory“:

.

Jinak ale jsem taky proti nošení burek a nikábů, i jiným náboženským omezením, křesťani by neměli být nuceni chodit s rituální oprátkou kolem krku, judaistkám by mělo být dovoleno souložit i před mikve a judaistům i s předkožkou. A jeptišky by neměly být nuceny chodit v těch úděsných čádorech. A proto je mi každý boj proti uniformní nesvobodě  a oblékacím příkazům a zákazům sympatický. Komu není zima, ať si klidně chodí nahá…, hej?

.

„Někdy je mít míň oblečení – víc! Go dress free – BE HAPPY!“:

.

Joše jsem u boudičky našel tvářícího se v poho. Jen tedy jeho bedna-pozorovatelna byla odsunutá o kus stranou? Jestli on se kolem ní nezamotal řetězem a pak jí neodtáhl. Radši mu jí posunu dál, aby jí nemohl řetězem oběhnout….

.

„Colin a Ráchel, (Farrell a McAdams/ová/) – nová true detektivní dvojka“:

.

Po jen lehkém zatopení, venku je fakt už skoro jaro a pozévlení na netu. Jsem si pustil na dobrou noc, další díl seriálu True detective, (Temný případ). A tak trochu jsem se dostal do patové situace. Sice mě ta druhá série moc nenadchla, (mě ty ženský drsnačky – neohrožený detektivky, přijdou tak nějak nevěrohodný, tedy tady né tolik, jako v českých detektivních seriálech, ale stejně….). Už jsem se ale dostal ve sledování tak daleko, že mě začalo zajímat, jak to teda nakonec dopadne. A tak mi tedy nezbyde, než to asi dokoukat…

.

.

.

Funny foto na dobrou moč –

„Jaxe na  moře křičí, tak se z moře ozývá…“:

Na maringotkové frontě klid…

* čtvrtek, 11. února 2016 *

Cestou z háku jsem na Kulaťáku potkal zajímavý vzkaz…

.

„Miluji tě 2+2“:

.

Još u boudy opět v pohodě…, tak vypadá, že tenhle problém je vyřešen.

.

„Noutonický supermarket“:

.

Po dospávce, a obvyklém zévlingu jsme s Jošem v rámci venčení vyrazili na nákup do vietkrámku pro pivo.

.

„Komu soumrak, komu svítá?“:

.

Na netu jsem zachytil a pozitivně kvitoval zprávu, že David Koller odmítá hrát tam, kde před ním někdy hrál fašounský Ortel. Jen houšť a větší kapky…

.

„Česko – Rusko“:

.

No a večer jsem se v bedně podíval na hokej v bedně Rusko – Česko 2:3, který jsme nakonec vyhráli po samostatných nájezdech.

.

Jinak to byl den, kdy se neudálo nic… Ale…, někdy teprve ve dnech, kdy se něco udá, člověk ocení, jak skvělý byl ten den kdy se neudálo nic.

.

.

Funny foto na dobrou moč –

„Crucify Him!“

.

O padlé vrbě, (bezpečným směrem), potřebě čtyř rukou a silným dokumentu o silných lidech.

* středa, 10. února 2016   *

Cestou od autobusu jsem minul „padlou“ jednu z těch vrb za železničním podjezdem, kolem kterých jdu vždy s respektem, když fouká vítr… No ale padla na druhou stranu směrem od silnice 🙂

.

„Padlá vrba“:

.

Joše jsem našel u boudičky v pohodě. Po dospávce jsem se zkusmo pokusil zabušit jeden sloupek budoucího výběhu. No zejména jsem zjistil, že se to v jednom fuckt dělat nedá. Palice je do obou rukou a třetí by člověk potřeboval na držení toho sloupku a pokud možno ještě čtvrtou na přidržování štaflí. Ale ve dvou by to možná mohlo jít.

.

„Křáp ho!“:

.

Ale takhle v jednom je to marnost, pokusím se ukecat Járu, nebo odchytnout Noutonického Vencu.

.

„Fotoskříň“:

.

A tak jsem se místo budování výběhu pustil do polepení skříně woodstockejma fotkama, který jsem našel v jednom z šuplíků.

.

„Takini s Jošem“:

.

Na podvečerní venčení jsme sebou vzali i Takiniho. A obešli obvyklý okruh směrem k Novému mlýnu.

.

„Porta potoca“:

.

No a pak už jsem vyrazil na noční, kde jsem si v bedně skouknul velice zajímavý a dechberoucí dokument o členech skupiny The Tap Tap. Pokud jí neznáte, tak to je hudební skupina různě tělesně postižených. A jejich příběhy jsou fakt hodně silný. Dokument je k vidění v archivu ČT.

.

„The Tap Tap“:

.

.

.

Funny foto na dobrou moč –

„Pohodlný poser“: