* sobota, 16. dubna 2016 *
.
Ranní cyklocesta domů proběhla za mírného mrholení a chladného profukování, takže než jsem dojel pod Suchdolský kopec, tak mi byla kosa. Ale v něm jsem se zahřál dostatečně a později postupně naštěstí poprchávat přestalo.
.
„Vlhko u přívozu“:
.
Tak snad převozník, který vedle své převoznické maringotky chystal venkovní gril a další občerstvovací atrakce, něco utrží.
.
„Ale převozník přesto občerstvení chystá“:
.
Udělal jsem si lehkou zastávečku v Lidlumilu. Ale jen decentní, pro chleba a brambory. Pak už jsem svižně dosvištěl k maringotce. Yossariana jsem tentokrát povenčil házením míčku na louce a pak se svalil do pelíšku.
.
„Husákovi děti“:
.
Z dospávky mě vytrhl Venca, který mi přišel vrátit půjčenou stovkou. No jupí!, teď se to akorát hodí, když mám do vejplaty už jen 80,- kč. Po dospávce jsem nejprve došel s kanystrem na mlejn doplnit si vodojem v maringotce a pak jsme s Yossarianem vyrazili na malý pěší venčící okruh.
.
„Ssssss….ypej pryč od mých dětí!“:
.
Na mlejnském dvoře už se objevil Husák s Husákovou a malými husáčaty.
.
„Jestli nevypadneš, tak ti poštípu zadek!“:
.
Je s nima sranda. Husák je děsnej hrdina ochránce. Syčí na mě, ale od té doby, co jsem ho dvakrát profackoval, tak už se úplně nepřibližuje. Když se však obrátím zády, tak to se na mě statečně výhrůžně rozeběhne, ale jak se otočím, tak zase zařadí zpátečku.
.
„Né, já nic neříkal, já si tu jen tak jdu s rodinkou kolem…“:
.
Vydali jsme se s Jošem tentokrát přes nebezpečně vratkou lávku bez zábradlí, nad temně hučící Nijagárou. Ono tam původně tedy zábradlí bylo, ale buď velká voda, nebo červotoči ho vzali.
.
.
Vede na takovou mokřadovou louku, ze které pramení přítoky našeho potoka.
.
„Vodní zdroje“:
.
A na okraji té louky u lesa jsou malebný chatky, který asi nejsou celoročně obývané, i když zásobu dřeva na zimu maj slušnou.
.
„Chaloupky tetičky Tomky“:
.
A jedna z nich je taky dobře pojištěná, jak proti řádění sparťanských chuligánů, tak proti ohni.
.
„Dobře pojištěno u Slávie i Hasičů“:
.
Za nimi vede cestička do hustého lesa, kterým se dá prodrat nazpět k mlýnu. Doufám, že tou cestou zarůbanou se do mě zase nezaklesne nějaké klíště.
.
„Dřeva dost“:
.
Potkali jsme tu také pátrače s minohledačkou (tady, sic ?!?). Dal jsem s ním žoviální klábos na téma, že tady asi houbaři moc dvacetikorun nepoztráceli a historická bitva se tu, pokud vím, taky žádná neodehrála. Ale překvapil mě informací, že prý tady na Vokurkově mlýně byli za války partyzáni… Fakt?!? No neke… To jsou mi věci. Za války partyzáni, dneska chuligáni…, é teda chci říct křesťanští hipíkové, (až na malé agnostické vyjímky).
.
„Pohled z lesa na partyzánský mlýn, v popředí s hlídkovací maringotkou“:
.
Nazpátek do maringotky jsme dorazili akorát na konec „Fed cupového“ tenisu: Karolína Plíšková – Viktoria Golubic 1:2. Plechovka vyhrála první set a v tom druhém už vedla nad Holubičkou 4:2, ale Křepelka to otočila a tak je skóre po prvním dnu 1:1. Což se možná i očekávalo, ale s tím, že Barbora Strýcová rupne s Timeou Bacsinszkou a Pleška vyklepne Holubičku. Leč stalo se naopak. Jinak pro ty, co se v tenise tolik neorientují a nepoznali to podle typicky germánských příjmení, tak Golubic a Baczinszky jsou Švýcarky.
.
„Viktorka Holubička – nečekaná švýcarská jestřábice“:
.
No a večer jsme ještě s Jošem vyrazili na další cykloovenčící výlet do Bažiny. Vzhledem k tomu, jak je posledních cca 300 metrů po silnici bez krajnice s kolem a ještě s Jošem nepříjemných, tak jsem tentokrát zamknul kolo ke sloupu elektrického vedení na konci té polňačky a zbytek jsme došli pěšky. Jen mi nedošlo, že dnes je sobota a tudíž skoro žádný provoz, takže by i ta cesta po krajnici byla tentokrát v pohodě.
.
V sobotu byl v Bažině skoro nával a tak byly obsazeny oba stoly, ale u toho druhého jsme s Jošem ještě místo našli, vedle dvou místních dívenek, (sic!).
V televizi běžel tentokrát film Na samotě u lesa, ze kterého sice rád cituji legendární slogan: „chčije a chčije“, ale vlastně jsem ho nikdy neviděl celej. Byť jsem tedy na nějakou jeho část v televizi, kde bývá hojně reprízován, popatřil již vícekrát. Tentokrát jsem si ho tedy, bez pár úvodních minut, dopřál skoro celej a uvědomil si při tom, že mi poměrně dost dlouho trvalo, než jsem tomu svěrákovsko-smoljakovskému humoru, (námět a scénář filmu), přišel na chuť. A taky to byl jeden z posledních filmů, co tady před svou emigrací natočil Jan Tříska. Jakto, že komančové film nešoupli do trezoru?
.
„Na obrazovce další opus z cyklu – „Svěrákovská klasika“:
.
Když film: „To jsou blechy psí, ty na člověka nejsou“ skončil. Přepli to v Bažině na Novu. A tak se mi zde opět rozšířily masově kulturní obzory. Tentokrát jsem shlédl pořad: „Tvoje tvář má známý hlas“, což je formát, ve kterém se čeští zpěváci snaží co nejvěrněji napodobit nějakého zahraničního interpreta a jeho hit. Mě tedy přišlo tohle „poloprofesionální karaoke“, jako hodně úchylná záležitost. Leč osazenstvo Bažiny, které do té doby televizi moc nesledovalo, teď divácky zjevně ožilo a začalo zasvěceně komentovat.
.
„Kterou vystřídal pořad z temných hlubin televizní zábavy“:
.
První „reinkarnaci“, kterou jsem na obrazovce spatřil, byl Adam Mišík, (syn Vladimíra Mišíka), který se tu prezentoval jako Adam Levine, což je někdo, o kom jsem před tím nikdy neslyšel, a když jsem si ho pak našel na TyTrubce, tak jsem se ujistil, že to bylo dobře. Adam Levine zpívá hláskem konipáskem přeslazený popík pro pubertální dívenky, což tedy k tomu „mladému Mišíkovi“ pasuje. Vzpomněl jsem si při tom, jak jsem kdysi v bedně viděl rozhovor s Vláďou Mišíkem, o tvorbě jeho syna. Ten se nad ní rozplýval. Což mě vzhledem k tomu, že jeho syn Adam zpívá úděsný komerční sračky ve stylu „hoších kapel“, (v čemž se tedy výrazně nepotatil), tak mě to docela dost překvapilo. Od starého bigbíťáka, který má za sebou spoustu opravdu kvalitní muziky. A kladl jsem si otázku, jestli je to projev „otcovské slepoty“, respektive tedy „hluchoty“, a nebo prostě rodičovsky solidární snaha podpořit své dítě, ať už dělá, co dělá…, protože je to prostě MOJE dítě. Ale tak je fakt, že je ten sladkej Adámek ještě hodně mladej a je šance, že z toho vyroste.
.
„Adam – syn z Mišíkova žebra“:
.
Druhou transkou večera byla Iva Pazderková, kterou mám docela rád, ta se jala proměnit v „ošklivku s krásným hlasem“, Susan Boyleovou, poraženou, (sic!), finalistkou britské televizní superstárské soutěže, („Britain’s Got Talent“). Tak proměna to byla docela zdařilá. Tedy vizuálně, hlasově pochopitelně již méně. Byť kouzliči ve studiu nažhavili mašinky, co to šlo. Třetí „soutěžící“, (ono se v tom totiž „soutěží“, v pořadu vystupuje porota a její promluvy, patří k tomu nejtrapnějšímu, co se dá v tomto „formátu zábavného pořadu“, vidět a slyšet), byla mě do té doby neznámá zpěvačka Hana Holišová, která se chystala předvádět Michela Jacksona.
.
„Iva Susan Boyle-Pazderková“:
.
Na to jsem ale již neměl psychických sil, dopil jsem své třetí pivo a vyrazili jsme k domovu. Kolo jsem našel u sloupu v pořádku. Reflexní pásek na řidítkách šajnil do dálky i ve světle čelovky, která jinak svítí už dost chabě. Ale cestu nazpět v nebezpečném štěrku, a s Jošem pletoucím se, (se svítícím obojkem na krku), občas před přední kolo, jsem zvládl v pohodě.
.
.
.
Funny foto na dobrou moč –
„Kdo tlačí – má za tři“:
krkulden2 