O tom, komu svědčí vláha, o tuposti tuhého policejního prezidenta, a o nejnebezpečnějších „teroristických útocích“ v Česku.

* neděle, 31. července 2016   *

Skoro celou noc pršelo…, alespoň mám ten pocit, protože skoro celou noc, (krom vteřinových „mikrobdění“), jsem sladce prospal. Ráno bylo střídavě, chvíli chcanec a chvíli jen pod mrakem. A tak jsme skoro celej den strávili s Jošem v maringotce. Při tom jsem si vzpomněl na ten cyklocomputer, co jsem dostal od Luďka. A rozhodl se, že si ho namontuju. Zjistil jsem  ale, že má opravované kablíky a ty se opět rozpojily. Sakra, chtělo by to tu pistolovou pájku. Už mám tři věci, na které by se mi hodila. Ale nová je dost drahá a je mi jasný, že kdybych si jí koupil, tak jí pak zas léta nebudu potřebovat… A tak jsem si alespoň „opravil“ na nosiči blikačku, respektive tedy „červené koncové světlo“, protože blikací režim nemá. Kdybych tušil, že o pár dnů později…

.

„Odborná oprava koncového světla“:

.

V rámci cyklovenčení jsem si v dešťové přestávce sjel s Jošem do krámku pro pivo. Ovšem nazpátek nás už chytl pěkný deštík. Ale aspoň něčemu ta vláha svědčí. Říkal jsem si: kdo mi nastrkal ty zelený větvičky pod maringotku? Asi děcka… No a když jsem je chtěl vytáhnout, tak jsem zjistil, že to mi obrašily vrbové špalky, na kterých maringotka stojí 😀

.

„Kdo mi tam nastrkal ty zelený větvičky?“:

.

Postahoval jsem si tři alba Živých kvetou  a pak si, před výstartem do háku, s jejich muzikou v uších, dal ještě malý došlofíček.

.

„Hle, odkud to raší…“:

.

Naštěstí na cestu do obživy došlo k deja vue.  Chvíli před časem výstartu nebe nad maringotkou plakat přestalo. A opět při příjezdu do Prahy, byly ulice mokré, jako těsně po dešti. Cestou jsem si opět natrhal pytlík špendlíků. Naškubal jsem jich o trochu víc, že se podělím v háku i s kolegy, ale zjistil jsem, že o ně není moc zájem, stejně jako když jsem je předtím odnesl od kuchyně na mlejně.

.

„České kašpárkohraní“:

.

V pracovišti jsem si pustil Fokus Václava Plkavce, ten byl tentokrát věnován vězeňství. A jako host zde vystoupila hrdinka Třeštikové dokumentu Mallory. Byla sympatická svou bezprostředností. Jinak v kauze „reorganizace/čistka v policii“ versus Šlachta, není nic nového. Jen se objevily spekulace o Tuháčově vynašečském telefonu.  Tak to, že „policejní prezident“ vynáší mafii citlivé informace, to u nás jistě málo koho překvapí, ale že je tak blbej, po všech těch „provarech telefonních odposlechů“, že si myslí, že stačí, když si koupí SIMku v Německu  a pak ten  mobil dá své milence, potažmo synovi?!? Takovej neschopnej člověk nemá na místě policejního šéfa, co pohledávat!

.

„Nejnebezpečnější terorismus v české kotlině“:

Jinak ale v bedně, žádné další velké jobovky, typu velký teroristický útok, či vojenský převrat. Jen dopravní „skóre“ mrtvých na českých silnicích bylo v červenci 63 mrtvých. To je taky celkem slušnej „teroristickej útok“. Ročně to v posledních letech bývá kolem šesti set, což je výrazně lepší, než v divokých devadesátkách, ale… Od roku 1980, bylo takto „vyhlazeno“ jedno větší okresní město 😦

.

.

.

Funny foto na dobrou moč –

„Never to Old to Love“:

Denní šichta na residenci se zajímavým poslechem rádia a jinými vzpomínkami.

* sobota, 30. července 2016  *

Po ranním povenčení Joše za mlejnem jsem i na denní šichtu na réze vyrazil kolmo.

.

„Ráno za mlejnem“:

.

Cestou jsem u benzínové pumpy v Suchdole potkal krásné monstrum – pásový traktor.

.

„Traktůrek s pásy – tank našich polí“:

.

Kousek před ambasádou jsem narazil na obří jeřáb, ale naštěstí se kolem něj dalo projet. Říkal jsem si, to chtěj celej ten barák o kus šoupnout, nebo co? Ale prej jen přes ten barák přenášeli do zahrady vzrostlé stromy. Ciwe!?!

.

„Jeřáby táhnou“:

.

Na ambasádě jsem zaparkoval kolo, prudce se ošplouchl, převlékl se do montérek, popadl noťas a tašku s čajem a jídlem a přeběhl za roh na residenci. Na té jsem si pak užíval totál klid a pohodu. Při které jsem se věnoval dolepování deníčku a poslechu rádia. Ten byl dnes obzvlášť zábavný, poučný a inspirativní… Na hlášku:

„Za vyšším zájmem

o spotřebitelské úvěry

stojí…“, (okamžitě mě napadlo) – pěkné PRŮSERY!

.
Zajímavý byl pořad o těžké vodě,  tedy té s deuteriem,  je prý na jazyku pocitově SLADKÁ ! Přestože pochopitelně žádný cukr neobsahuje a její pití ve větším množství rozhodně nelze doporučit. Jinak je dnes také nechvalné výročí „Paroubkova“ Czechteku. Tedy naprosto protiprávního zákroku Policejního gestapa, na „politickou objednávku“ proti účastníkům technopárty na legálně pronajaté louce. Vrchním führerem zákroku byl ten samý kápo, který později, podobně protiprávně, zasahoval proti účastníkům blokády nelegální těžby v Šumavském národním parku 😦

.

„Život monitorů je krátký a tvrdý“:

.

Z osamocení v ajnclíku mě vyrušil jen příjezd řidiče s meďákem. Poveze velkovezíra na nějakou recepci, či co. Lehce jsem si s ním pokec a omrkl tu káru v automatu. Vlastně jsem ještě nikdy, tím autem, co nemá spojku a levou nohu si v něm můžete strčit za krk, nejel.  Ještě jsem pak měl jednu zajímavou návštěvu, i když jen na kameře.

.

„Selfíčko s masařkou“:

.

Krom dolepování dnů do deníčku jsem si přečetl velice silnou a velice smutnou story o smrti Jany – Apačky, zakladatelky časopisu Full Moon, (k přečtení klik zde),  která zahynula v horách na Kavkazu. Je to fakt skvěle napsaný, i když, to není lehký čtení.

.

„Odbahněný bazének“:

.

Z háku jsem při kolmé cestě udělal letmou zastávkou v Lidlu jen pro 4 lahváče. Doma jsem pak provedl už jen cyklopovenč Yossariana, sprchovačku na mlejně a celkem brzy jsem vytuhl. To celodenní sezení na zadku v malé budce je dost vyčerpávající.

.

.

.

Funny foto na dobrou moč –

„Before and After – Když chceš, tak to dokážeš!“:

O vyřešení dopravy na Povaleč, přesto že psy do Povalečského busu neberou a o příjemném posezení v zahradě dejvické Klubovny.

* pátek, 29. července 2016  *

Ráno se spustil docela slušnej déšť, ale do osmé naštěstí ustal. A tak jsem mohl chutě vskočit do sedla. Když jsem vyfuněl suchdolský kopec, naskytl se mi pohled na povalenou dopravní ceduli. A když teď už nemám tolik příležitostí čistit planetu od cizích psích hovínek, tak jsem uvítal alespoň tuto příležitost udělat dobrý skutek.

.

„Povalená cedule“:

.

Vzal jsem to tentokrát bez zastávky v Ludmilu. Povenčil jsem obvyklým okruhem Joše a dost rychle vytuhl.

.

„Napravená cedule“:

.

Po probuzení jsem na facebookových stránkách Festivalu Povaleč, našel od organizátorů odpověď na podruhé opakovaný dotaz, zda Povalečbus: Praha – Valeč přepravuje i psy. Ta byla bohužel záporná. Tak už se večer v Klubovně nemusím ptát. Ovšem vzápětí se mi povedlo po stejné sociální síti domluvit se s Mlhošem, že tedy přijedu ve středu k němu do Hromnic a pak ve čtvrtek pojedeme na Povaleč společně jeho autem. A cestou se stavíme v Mladoticích omrknout Santiniho kostelík. Paráda! Problém je, že kdybych jel na Povaleč vlakem, tak se pak musí jít asi 7 km pěšky po silnici, což se mi tedy s těžkým báglem a Jošem na vodítku moc nechtělo.

.

„Jó v Noutonicích, tam to žije…“:

.

Vzpomněl jsem si, že v lednici mám květák, který by to už chtělo zpracovat a tak jsem ho honem ještě osmahl „na přírodno“. Rejži už jsem do mikrovlnky strčil na odchodnou…

.

„Táto ná, vem si to, ať tě to tam neofoukne“:

.

Cestou od metra jsem na zadní straně Ministerstva obrany objevil na fasádě krásné sousoší Břetislava Bendy ženy s vojákem. Žena, která má v ruce knihu, (Bibli nebo sebrané spisy V.I.L.?), vojákovi podává plynovou masku, jako by to byl džbán, to mi přijde jako zvláštní motiv. Těsně kolem jsme šli s Pavlem Karousem, při jeho procházce za uměleckými artefakty ve veřejném prostoru, ale u této sochy zastávka nebyla.

.

„Mám rád muže stejných tváří…, a proto velím: Plyn!“:

.

Do Klubovny jsme dorazili přesně v domluvený čas a byl jsem tam prga. Ale Jára, i se ségrou Ivou přišli vzápětí. Nad pivem jsme si příjemně pokecali o životě, muzice a festivalech. Ukázalo se, že Iva je také nadšenou fanynkou Živých kvetů. A taky o tom, jak teď v létě jsou skoro všechny piva „vodové“ dešťovky.

.

„Klubovna pro punkáče“:

.

Zahrada kolem Klubovny je opravdu velmi příjemné prostředí. Ale podobně jako hospůdka na Parukářce je v ohrožení. Už pár let se mluví o tom, že bude muset ustoupit rychlodráze na letiště. Ale podobně jako v případě Parukářky, zatím stále stojí. Potkal jsem se tu také s Úholičskými známými. A Još se tu potkal s několika chlupatými kamarády, kteří vypadali tak v poho, že jsem ho k nim pustil chvíli i na volno.

.

„Jára během večera předvedl i nosorožce“:

.

Původně jsem tedy uvažoval o tom, že domů pojedu už v půl desátý, když ráno musím vstávat brzy do práce, no ale znáte to jak to chodí… Tak příjemně jsme se rozkecali, že se mi pak nechtělo a vyrazil jsem až na autobus, který jede na mlejn z Dejvický v jedenáct. Když jsme odcházeli, všiml jsem si, že se Jára s Ivou vedou za ruce… Ciwe! To já se se ségrou vedl za ruce asi naposledy, když jsem jí vedl do školky 😛

.

„Čímž Ivu trochu šokoval!“:

.

Ještě jsem si před tím stihl koupit ve foyeru metra v pizza okýnku kafe za dvacku. To je příjemná cena i kvalita.

.

„Přijemná zahrádka“:

.

.

.

Funny foto na dobrou moč –

„Není nad to – uzmejt si nohy“:

O jednom běžném „otočkovém“ dni z noční na noční. S návštěvou prádelny, traktorovou blokádou a moderním obrazem opřeným v zahradě.

* čtvrtek, 28. července 2016   *

V háku ještě si tentokrát po ránu dal ještě vykecávačku s kolegou Hromondřejem. Protože jsem hodlal hodit do drnovecké prádelny, (nedaleko pražské Lomonosovky), bílé montérkové košile, a ve vyprárně a vyžehlírně otevírají až od 9 hodin. Ještě jsem se   pak cestou zastavil i na očum v železářství na Jugobanditů (tam mají od 8:30).  I tak jsem před prádelnou musel ještě čekat, neb asi zrovna dneska trochu zaspali. Minule jsem dorazil v 8:50 a už měli otevřeno. Navíc od pondělí budou mít zkrácenou „letní“ pracovní dobu, až od 10:30, to budu mít problém si ty košile pak vyzvednout 😦 No ale, na tý poslední ještě nějaká bílá místa jsou, tak to v ní budu muset vydržet 😛

.

„Takovou pracovní dobu by chtěl každej. Takovou nemaj ani na nejmenovaný arabský ambasádě, (když teda není ramadán)“:

.

Zastavil jsem se pak ještě i v Ludmilu, ale jen velmi decentně – 6 piv. A na odjezdu se mi postavil do cesty obří zemědělský kolos. To mě fuckt fascinuje, jaký jsou ty dnešní traktory monstra. Za mého dětství bývaly nějaký menší… Tenhle asi uveze pěkných pár hektolitrů Roundapu…

.

„Traktůrek“:

.

Když jsem pak jel obligátně povenčit Joše okruhem kolem mobilhausuI za viaduktem, který už vypadá dost zabydleně, tak u vedlejšího domečku byl o zeď opřený takový kosmicko-new age obraz.  Hmmm, no v maringotce by vypadal blbě, ale v nějakém hipsterském obýváku…

.

„Obraz v zahradě“:

.

Když jsme pak projížděli kolem Nového mlýna, tedy respektive já projížděl a Yossarian probíhal, tak se z korun stromů kolem mlýna ozýval halas lezců-prořezávačů. Zastavil jsem, že si jejich akci vyfotím, ale byli v těch korunách stromů jen slyšet, („né, na to druhý lano  mi to připni!“), ale vidět né.

.

„Detail zahradního obrazu“:

.

V maringotce jsem si dopřál dospávku, lehce poškádlil Facebook,a provětral Joše a už zase byl čas vyrazit zpátky do háku. Cestou jsem si na polní zkratce natrhal jako moučník po večeři – špendlíky. Při tom mě zastihl telefon od Járy. Domluvili jsme se na zítra na pivko do dejvické Klubovny, kde se plánuji zeptat, jak je to s tím festivalovým busem na Povaleč.

.

„Neviditelní prořezávači větví v korunách stromů“:

.

V háku jsem jedním okem sčouhnul fotbal Slávie – RIO Ave 0:0 Třetí předkolo Evropské ligy nebyla taková nuda, jak napovídá výsledek. Škodovka měl plno šancí a dokonce i jeden nádhernej gól, nůžkama přes hlavu dal, ale ruskej (sic!) rozhodčí mu ho neuznal, pro údajný útočný faul, který viděl jen on

.

„Škodův skvělý, ale ruským rozhodčím (z)neuznaný gól“:

.

Ještě jsem se pak po Xichtníku s Mlhošem domlouval o variantě, že bychom to s Jošem  vzali na Povaleč přes Hromice. Odkud bysme se pak svezli s Mlhošem společně autmo, ale nakonec noční konverzace vyhasla dřív, než jsme se stihli zcela domluvit.

.

.

.

Funny foto na dobrou moč –

„Já většinou žádnou písničku nedospívám, protože neznám celej text“:

O dočasně „vyschlé“ studni, a k fanouškům nevděčných inter(la)crossařích :-(

* středa, 27. července 2016  *

Ráno jsem na mlejně zjistil, že nejde voda. A tak na splachování byl na záchodě kýbl. Ještě, že tu máme ten chaim, (čti: Potok). V potoce jsem pak následně, po delší době, provedl i ranní koupel. Tak ta „letní“ voda v potoce není nic moc, ale dalo se.

.

„Již oschlý stan“:

.

Když jsem se pak vydal, do přístřešku na parkovišti, složit již oschlý, ve Vlčkovicích omoklý, stan, zjistil jsem, že už v něm někdo bydlí! Naštěstí byl zabydlený krokodýl krotký. Jen mi připomněl, ten kdysi, (mezi některými diváky!), populární film, který jsem z duše nesnášel. Protože mi jeho hlavní hrdina Krokodýl Dan D. přišel podobný typ, jako PiChuck Norris.

.

„Kdopak to tu bydlí?“:

.

Dopoledne se kolem studny a jejího „odešlého“ čerpadla vyrojil chili ruch. A brzy byl luxus tekoucí vody v kohoutku obnoven. Jen když mi dodávka přivezla granule, tak jsem musel Toma poprosit o přeparkování té jeho u studny, aby se granulář mohl u nás otočit.

.

„Ruch kolem pumpy“:

.

Přes nepříznivou předpověď a odpolední bouřtičku se nakonec počas před výstartem do háku vyjasnil a tak jsem mohl vyrazit na kole. A nakonec se mi povedlo i nezmoknout. V Noutonicích přestalo pršet jen chvilku před startem a do Práglu jsem přijel asi jen chvilku po vydatném dešti. Asfalt tu byl ještě vydatně mokrej, takže jsem se akorát trochu zacákal. Asi bych si měl přeci jen pořídit nějaký ten blatníček.

.

„Otec byl toho dne poněkud neklidný…“:

.

V háku jsem si po Xichtníku „pochatoval“ s Marťou, která byla smutná z toho, že jí inter(la)crossáři nevzali na oslavu mistrovských titulů a musí trčet sama někde na koleji. No ciwe?!? Tak to mě „lopatkáři“ teda dost zklamali… 😦 Asi měli strach, že by jim Marťa snědla vítězné hamburgery. To i ty milionářské zpovykané fotbalové a hokejové hvězdy vyrazí po zisku titulu slavit do ulic se svými fanoušky. Navíc krom Marťule, tam za nimi do daleké Javořiny přiletěl už jen jeden jediný(!) fanoušek – přítel inter(la)crossové ženské reprezentantky a ta ho dokázala na tu oslavu dostat.  Takže jedinej, kdo nechal svou přítelku, (která za ním přiletěla tisíce kilometrů a změnila kvůli němu svůj prázdninový program, když původně plánovali cestu na východ), „na ocet“, byl Petr. To bych od něj tedy nečekal. Já bych  na jeho místě určitě řekl: „sorry milí spoluhráči, ale jestliže moje přítelka pro vás není dost dobrá, aby s námi slavila zisk titulu, tak v tom případě –  vy nejste dost dobří pro mě“. Má jediný štěstí, že v tomhle není Marťa po „nebožce“, ta by mu to nikdy neodpustila a myslím, že by to znamenalo konec jejich vztahu.

.

„Tak slaví s fanoušky!, opravodví mistři“:

.

.

.

Funny foto na dobrou moč –

„Mistři nejsou tím, čím se zdají být…“:

O rušnější všednodenní šichtě na ambasádě a sledování finálových mačů na MS v Intercrossu.

* úterý, 26. července 2016  *

Ráno jsem vyskočil „na budík“ a když na mě při pohledu pánubohu do oken nekáplo, osedlal jsem cyklooře. Mám dnes denní na ambině.  Po delší době, doufám, že jsem ty diplomatí xichtíky všechny nezapomněl 😛 Před ambasádou mě konečně na asfaltu přivítalo čerstvě nové označení vyhraženého parkování.

.

„Vypadni s tou plechovkou!“:

.

Šichtička to byla docela rušná. Velkovezír jezdil sem a tam, do toho chodily balíčky. Ještě v jednu přišel jeden návštěvník za pasařem-vízařem. Normálně úřaduje jen do dvanácti, ale pro krajany-bratry, až do tří. A tohle byl ten případ. Vypadal v ošuntělém tričku dost non VIP, ale přišel kvůli němu dolů i  druhej nejvyšší a pak i další diplomat a přinesli mu čaj. A nakonec se v kanclu pěkně dlouho zasekl. A když pak všichni už konečně vypadli z baráku, tak tu ještě čekal na svého řidiče skoro do pěti.  Do toho ještě těsně před třetí přišel neohlášený návštěvník k velvyslancovi, že prej sice není ohlášenej, ale velevyslanec je prý jeho kámoš. Asi nekecal, když jsem ho ohlásil sekretářce, tak ho velkovezír přijal.

.

„Péráky v ČR nechceme…“:

.

Jinak jsem poslal na mlejn esemesku s dotazem, jestli mi zase děcka nevyvenčí Joše? A vyvenčily… Odpoledne se strhla bouřka jaxviň,  ale naštěstí do večera se vypršela. Kolega Pussyn mě přišel vystřídat trochu dýl.  A navíc mi to pak moc nejelo. Takže, když jsem udělal tradiční zastávku v Ludmilu, (jen pro chleba a pivo, ale měli v akci i lepicí pásku s držákem a tři náhradní, těm jsem neodolal), tak už jsem domů dojížděl skoro za tmy, (bylo pod mrakem).  Po cestě z Lidlumila jsem si tedy chtěl pro sichr zapnout blikačku, ale zjistil jsem, že mi z ní odpadl kryt a jedna baterka:-(

.

Joše už jsem pak šel jen povenčit pěšmo a poházel mu chvíli míček. Doma jsem pak nejprve poskajpoval s mamkou.

.

.

A pak si  na netu pustil live stream s finále Mistrovství Světa v Intercrossu v Kanadě. Nejdřív závěr zápasu českých holek s těmi Quebeckými. Chytil jsem už jen poslední čtvrtinu. V té měli Quebečanky docela výraznou převahu. Ukázalo se ale, že naše děvy si nahrály náskok  v úvodu, takže udržely vítězství a získaly titul.

.

„Intercrossové reprezentace“:

.

No a pak jsem si to zapnul na televizní obrazovku a vychutnal si finále MS v intercrossu: ČR – Quebec muži. Bylo to velice vyrovnané a velká napínačka. Po celý zápas bylo vyrovnaný skóre. Myslím, že nikdo neodskočil o víc jak dva góly. Petr byl na parketu vidět a pár gólů i dal. Je to docela koukatelný sport, i když tedy ten live stream nebyl nic moc.  A taky je blbý to velký množství penaltových nájezdů, respektive náběhů. V tom to trochu připomíná házenou a její sedmičky. Před koncem dokonce Quebec tuším o gól vedl.  Ale naši nakonec odskočili o dva góly a už to udrželi do konečného stavu 27:25. „Mistři!, misři!, mistři!“

 .

„Dobojováno“:

.

.

.

Funny foto na dobrou moč –

„Fanošova strýt“:

O bahenním bazénku, zebrách ve výběhu a ztracené kytce.

* pondělí, 25. července 2016  *

.

Po Vlčkovickém festivalu jsem si samozřejmě dopřál pořádnou dospávačku. A pak jsem se pustil do zpracovávání fotek. Z toho mě vyrušilo Akimovo spílání Jošovi, (v němčině 😛 ). Když jsem vykoukl z maringotky co se děje, tak jsem zjistil, že Yossarian se mu ulevil přímo před maringotku. No to se mu hezky odvděčil za to, že mu občas dává různé ňamky. Ale než jsem stihl vystartovat, že to uklidím, tak už to Akima zlikvidoval. A nedosti na tom, ještě mě pak později přišly holky říct, že další slušný výrobek utrousil přímo doprostřed cesty.  Tentokrát už jsem musel zasáhnout. Sakra Joši !, já myslel, že už ses naučil chodit do lesa…

.

„Bahenní bazén“:

.

Je tady najednou spousta děcek na jakémsi „letním táboře“ a ty si vzali Joše na procházku, takže jsem ho nemusel jít venčit a mohl se poprat s Vlčkovickými  fotoreportíčky. Včera už nebylo světlo a tak jsem si ten „bahenní“ bazének vyfotil dnes.

.

„Lákavá hladinka“:

.

Objevila se tu taky lanová dráha přes potok a ve výběhu jsou najednou místo koní zebry, že by taky jako atrakce pro ty děti?

.

„Zebry“:

.

Zato ale, když jsem si vzpomněl, že bych měl zalejt svou kytičku, tak jsem jí u týpíčka nenašel?!? Ukázalo se naštěstí, že mi jí nikdo neukradl, leč byla schována mezi rajčata, aby nepohoršila některého z rodičů.  To by musel být hodně prudérní rodič, aby ho pohoršila léčivá kytička.

.

„Ale jeden kůň tu s kozou zůstal“:

.

V lednici jsem objevil zbytek rýže s květákem. Vypadal už trochu povadle a tak jsem ho „občerstvil“ tím, že jsem z něj vyrobil těsto na placky. Ty byly po usmažení naprosto luxusní.

.

„Lanovka přes potok“:

.

Během Vlčkovic se dojela Tour de France. Celkové vítězství udržel Chris Froome. A já se tedy večer podíval na záznamy posledních tří etap. V té předposlední se konečně ukázal Roman Kreuziger, kdy v horské etapě, při které namakaní kolaři přejeli tři „Sněžky“, (tedy vrcholy nad 1600 metrů n.m.), dojel na šestém místě a podařilo se mu posunout v celkovém pořadí do kýžené první desítky. Akorát, že francouzská televize na něj zvysoka pekla a skoro vůbec ho neukázala. Ukazovala jen vedoucí trojici, (mezi kterou se atraktivně rozhodlo „na morál“ v závěrečném sjezdu), nebo skupinu s Froomem.

.

„Roman K. jako Křižák“:

.

.

.

Funny foto na dobrou moč –

„Potutelná plavkyně“:

O pozoruhodné nedělní mši v ovčíně a poutním opouštění Vlčkovic domůůů, do maringotky.

* neděle, 24. července 2016  *

.

Ráno jsem se vykopal ze stanu do deště v půl desátý. Valentýnova pórková polívka v plastovém talíři v předsíňce vydržela vcelku bez úhony, jen dva krajíce chleba vedle ní byly úplně nasáklý vodou.

.

„Deštivé ráno ve Vlčkovicích“:

.

Na kafe jsem si zašel do ovčína a tentokrát pro změnu neměli presso a tak jsem si musel dál rozpustný. A už jsem v ovčíně rovnou zůstal i na „nedělní mši“ Ládi Heryjána, která se sem kvůli dešti přesunula z Malé scény. Tak sbalení stanu v dešti odložím až po mši. Třeba se Láďa pomodlí za to, aby pršet přestalo.

.

„Pod střechou plno“:

.

A mše se nakonec ukázala být nečekaně silným „kulturním“ zážitkem. Na úvod Láďa Heryján zahrál píseň svých oblíbených U-2 „Every Breaking Wave“, což navodilo příjemně uvolněnou atmosféru. Pravda, když se poté začala číst, z „Písma svatého“, zrovna pasáž o Sodomě a Gomoře, přišlo mi, že to není to nejvhodnější téma na fesťák. Ale nakonec z toho vzešlo ponaučení, že má smysl být „spravedlivým“, (tedy „pravdoláskařem“), mezi všemi těmi lakotnými xenofoby a rasisty, bojovně chrastícími konvičkami. I kdyby se nás nakonec nenašlo ani těch deset, podobně jako v biblickém příběhu.

.

„Mše v ovčíně“:

.

Před improvizovaným oltářem v ovčíně četli z Bible i laici. A pak sem také přišli Živé kvety… Tak to bylo pro mě velmi příjemné překvapení. Už jen to vědomí, že VlčkoviceFest není místem, kam kapely přijedou jen odehrát „kšeft“, po kterém hned zmizí na hotel, nebo na další štaci, je hřejivé. Přináší to pocit sounáležitosti, to vědomí, že některé kapely tu jsou součástí celého festivalu. A zůstanou tu i do druhého dne a přijdou zahrát i na mši… Halellujah!

.

„Živé kvety“:

.

Navíc na Živých kvetech, kteří zřejmě coby Slováci, jsou výrazně věřící, bylo vidět, že na mši hrajou  s velkou radostí. A když zahráli píseň o Dunaji, který vypadá ze břehu tak klidně, ale teprve když se dostaneš do jeho proudu, (života) a nemáš se čeho chytit, tak teprve poznáš jeho sílu, tak ta mě teda úplně dojala. Poté nám Láďa předestřel jeho vidění Boha, že to pro něj není nějaký všemocný a spravedlivý soudce na nebesích, který rozhoduje o všem. Ale, že Bůh pro něj znamená hlavně milosrdenství a lásku. Tak v tomhle pojetí, ač de facto ateista, respektive agnostik, to jsem věřící křesťan taky!

.

„Mešní Šrája“:

.

Před oltář pak přišel zahrát i divoch Šrája a jeho píseň o tom, že miluje reklamy, se sem nakonec hodila. Živé kvety se před oltář s písní ještě několikrát vrátili. Mimo jiné zahráli i jednu „krylovku“, a nakonec sebou přivedli zapět i Jardu Svobodu. Fakt ta „mše“ tedy byla nakonec nečekaná kulturní pecka. A přitom to nebyla žádná laciná show, ale regulérní mše, při které došlo i na svaté přijímání. A velká část publika byla zjevně nábožensky zkušená a věděla, kdy povstat a kdy co správně knězi odpovědět.

.

„Kvety s Jardou a Láďou“:

.

Jen pršet tedy úplně nepřestalo a tak mi nezbylo, než sbalit stan v dešti. Ještě jsem si pak vyfotil Vrabčáka, jak s gustem skáče do kaluže a vyrazil na pouť do Votic. Sice bych mohl zkusit obejít zdejší autaře, jestli by některý neměl volné místo, ale přeci jen, s tím velkým batohem a Jošem… A navíc jsem si řekl, že když tedy Ježíšek za naše hříchy trpěl na kříži, tak já bych si taky mohl dát po festivalovém hýření malé poutní pokáníčko.

.

„Lepší Vrabec v kaluži, než hovno na střeše…“:

.

Akorát, že sice pršelo, ale bylo teplo, takže mi v bundě bylo při mašírování docela vedro. Navíc s tím nákladem na hrbu. Taky mi pěkně čvachtalo v sandálech a uvažoval jsem, jestli by nebylo lepší si vzít ponožky, abych si neudělal puchýř. Nakonec jsem to ale neudělal a samozřejmě, že na nádru ve Voticích jsem pak zjistil, že na jednom z prstů puchýřek mám 😛

.

„Votice 3 km“:

.

Naštěstí ale po pár kilometrech, (tedy cca dvou), pršet přestalo. Cestou jsem dal jednu  krátkou přestávečku, kdy jsem se pokochal lákavou nabídkou nápojů na diskotéce Atlanta v Mladé Vožici. A cesta mi i docela utekla, jen když jsem po kilometru usilovné chůze do kopce došel od nadějné cedule „Votice 3km“, k ceduli „Votice 4km“, tak to trochu podlomilo můj optimismus.

.

„To bude v áviích nablito“:

.

Na okraji Votic jsem si udělal nákupní zastávku v Lidlu. V peněžence jsem sice měl už jen pár posledních drobáků, ale zaplatil jsem „oběd“ a nápoje do vlaku kartou. Ještě se pak tedy dohrabat na nádraží, které je dost daleko za městečkem.

.

„Votický pomník blanickým rytířům“:

.

Na nádraží jsem se potkal s povědomou rodinkou, se kterou jsem se už viděl i na mlejně. A bylo ještě dost času si pokecat a poobědvat. A pak už jsme s jedním přeskokem v Benešově dofrčeli zdárně do Prahy.

.

„Votické nádraží je sice daleko, ale zato tam mají zavřebnou čekárnu“:

.

Fotoreportík z „Leaving Vlčkovice“ k vidění – zde.

.

Jen v metru jsem se málem dostal do lehčí kontroverze.  Při nastupování do vagonu mi jedna starší dáma dala regulérní „loket“ do žeber. Potlačil jsem nutkání jí něco šťavnatého opáčit. A když pak o dvě zastávky na poslední chvíli vystupovala, (řekl bych, že úmyslně), a někdo už se jí připletl ve dveřích do cesty, tak mu začala hystericky spílat do čuráků a kreténů. Evidentně hledala záminku si od plic zanadávat 😛 Takže jsem byl rád, že jsem jí na její atak nic neřekl a radost býti terčem její zloby jsem si ušetřil.

.

„Možný je lecos…“:

.

Samozřejmě, že bus na mlejn v 16:35 jsme těsně nestihli, ale naštěstí další jel už za hodinu. A tak jsem se šel juknout na ten Kobzův „dřevěný kotec“ Šesťák, na okraji Kulaťáckého kruháče.  Je tam ale „drahota“, (inu Praha 6, čtvrť bohatých diplomatů, bolševiků, lampasáků a ódesáků), a tak jsem si kafe „s sebou“, dal raději za dvacku v metru.

.

Po dorazu na mlejn jsem se potkal s Jirkou Aviem a tak jsem se s ním hned podělil o to, že se mi na Vlčkovicích dostalo od Hanze informace, že to dal „do kupy“ s Leylou 😀 . Na dvoře mě pak překvapil pohled na naprosto bahenní bazének. To je schválně? Nějaká ozdravná bahenní lázeň? Doma jsem našel v noťasu mail od Marťule. Krom prvních dojmů z Kanady, v něm byl i odkaz na streamovej záznam prvního vítězného zápasu české reprezentace Petra a spol. na MS v intercrossu v Kanadě. Takže jsem si ho skouknul a na vytváření fotorepky z Vlčkovic, už mi nezbylo sil.

.

.

.

Funny foto na dobrou moč –

„Nevěřte slabikáři“:

Vlčkovický „Saturday All days Fever“ a noc ve stanu s pórkovou polévkou

* sobota, 23. července 2016  *

.

Probudili jsme se s Jošem do sladkého rána, poměrně brzy. Taky jsme včera poměrně brzy odpadli, že? Naštěstí na baru v ovčíně už měli kafe. Při pohledu na ten úhor, co mi zbyl v peněžence, jsem z horkého nápojového lístku zvolil „turka“ za 25,-. Ale ten neměli a tak jsem si musel dát presso, (to zase pro změnu neexistuje, (jenom Es!presso). ale já si ho dal a bylo skvělý), ovšem za 35,- Kávu jsem si vzal k občerstvovacímu stanu. Nad plastovým šálkem jsem se pokochal pohledem na vytuhlíka nápadně podobného Dejvovi, jo aha!, on to je Dejv! Ani jsme se včera nepotkali, (a nepotkáme se až do konce festivalu).

.
„Zdar Dejve!“:

.

Po snídani jsme se vydali k rybníku na koupačku. Cestou jsme potkali jednoho maníka s mokrými vlasy, který mi na dotaz: „jaká je voda?“, odpověděl, že perfektní, ale že u hráze je na hladině špína, že to chce rybník obejít, až ke kapličce, a tam doprava je vlez do vody. Tak to každopádně dík za informaci.  U betonového mola na hrázi na hladině opravdu plaval nevábný povlak, ale to Yossarianovi nevadilo, aby tam hned neskočil. Měl pak trochu problém vyškrábat se zpátky, ale povedlo se mu to i bez mé pomoci.

.

„No špl hej frajere, špl hej…“:

.

Našli jsme kapličku a na místě jsem zjistil, že je to vlastně pomník obětem jedné bitvy 30-ti leté války, která se tu odehrála v roce 1645 mezi švédskými a císařskými vojáky.  Padlo zde na 7000 vojáků a bitva byla pohromou pro celé okolí, které vojáci vyplenili.

.
„Kaplička – pomník bitvě z 30-ti letý války“:

.

U vody jsme potkali dva maníky a dívenku. Plánoval jsem tu free koupel, ale hoši byli v trenkách a tak jsem se slušnácky zeptal, zda by zde někomu vadil nudismus. Dívenka se tvářila, že ne, ale jeden z hochů, který ale stejně už byl na odchodu, si zaprudil, že jemu ano.  Tak jsem mu sdělil, že mu rozhodně ani v nejmenším neupírám jeho právo zavřít oči, nebo se dívat někam úplně jinam. Tak doufám, že ani to děvče pohled na statné, leč již trochu ochablé tělo staršího chlápíka moc neznechutí. Sama se koupala nahoře bez, jen v černých krajkových kalhotkách a pohled na její lepou „bustu“, byl velmi povznášející. Navíc její spolukoupající se, byl „kolega“ básník, neb se bavili o tom, že dostal, či má dostat Ortenovu cenu.  Na rozdíl ode mne teda 😀 .

.

„Výhled za vodu“:

.

Po koupeli jsem se usadil na hráz na „vyhlídkovou“ lavičku a pustil se do  snídaně ze zásob z Pennysmarketu. Mohl bych se u toho býval kochat výhledem na dívenku, která se přišla, též nudisticky, koupat na to místo u kapličky, po nás. Ale to bych musel mít na každém oku, tak o osm dioptrií míň a vzdálenost k jejím vnadám by musela být kratší, než 166 metrů.

.

.

Cestou zpátky jsme se zastavili ve stodole, kde byla výstava vlčkovických plakátů Jardy Svobody. Tu zde dozoroval sám autor a tak jsme se srdečně pozdravili, (protože se zdravíme!) a prohodili pár slov. Většina těch plakátů je opravdu originálních, až vtipných. Jeden z těch, co mě zaujal a nepamatoval jsem si ho, byl ze „Zimních Vlčkovic“ ve Futuru, na kterých jsem byl. No ale koho to překvapuje, že? Mě tedy ne.

.

„Hledej šmudlo…“:

.

Krátce jsem pokoukl na tradiční fotbálkový turnaj.  Kde Krtek s několika maníky něco zaujatě hledal za brankou v trávě. Původně jsem si myslel, že hledají zatoulaný míč, ale ukázalo se, že mobil. Nabídl jsem Krtkovi, že ho prozvoním, ten sice děl, že na něm má zapnutý jen vibrace, které asi v té fotbalové vřavě nebudou slyšet, ale ať to tedy zkusím. Když začal mobil vyzvánět, tak ho sice slyšet nebylo, ale asi po šestém zazvonění to někdo vzal… Takže se ukázalo, že již byl nalezen a domluvil sem jeho předání v Chill outu.  Kde jsem také pokoukl na Kocourovy obrazy – výstava OKA – Lukáš Brezina – akryl na plátně, které zdobily zdejší zeď. Jeden s mlhavým obrysem postavy se mi fakt líbil. Kdybych byl movitější a měl v maringotce zeď, na kterou bych ho mohl pověsit…

.

„Kocourův obraz“:

.

Před ovčínem jsme se akorát nachomýtli k vítání se Čápovců s guruem české anarcho-levice Ondřejem Sláčou, který dorazil i s celou rodinkou.

.

„Do leva a do Zeleně…“:

.

My jsme to ale otočili zpět do Chill outu, neb mě před tím Kocour mylně informoval, že teď tam bude projekce dokumentu o Filipu Topolovi. Místo toho se ale hrál Vít Klusákův dokument o agentu Burešovi, alias Andreji Babišovi – Matrix AB. Ten jsem sice už viděl, ale tak za zopáknutí stojí, takže už jsme zde s Jošem zůstali.

.

.

Po filmu jsme krátce omrkli cvrkot před ovčínem. Na malé scéně bylo nějaké divadlo pro děti. Znovu jsme ještě  hodili okem na vývoj ve fotbálkovém turnaji a vrátili se do Chill-outu. Kde nám Kocour udělal luxusní rezervaci v křesílku a tentokrát tedy opravdu pustil dokument Václava Kučery, (a Romka Hanzlíka) – „Takovej barevnej vocas letící komety“. Na ten jsem se těšil, že mi připomene atmosféru koncertů z dob, kdy jsem na Psí vojáky hojně chodil. V tom mě dokument rozhodně nezklamal, záběrů z koncertů tam bylo hodně. A informačně nový pro mě byl vztah Filipa Topola se sympatickou francouzkou Sylvii, v závěru jeho života. Jinak se v dokumentu mihla i legendární „Topolův předobraz k písni o  Marilyn Monroe“ – Monika Kafková. Nevěděl jsem taky o Filipově přátelství s enfantem terrible české kanoistiky Lukášem Pollertem. Celkově to byla příjemně nostalgická vzpomínka na vyjímečného hudebníka i člověka. A mně se při tom vybavilo, jak jsem s ním kdysi dávno dělal rozhovor do samizdatové „Zádvojky“. Začali jsme v nuselském hotelu Orion, kde se k nám přidal i Jára. A závěr skončil  divoce, v tenkrát populární vinárně Orlík, na což mám ovšem trochu provinile mlhavé vzpomínky. Vybavuju si to jen matně, ale mám pocit, že jsme se, (neúspěšně), pokusili utéct bez placení a zapomněli jsme na to, že Filip mezitím vytuhnul na stole.

.

„Šrájův off-Brodway koncert“:

.

Po filmu jsem se tu potkal s Anežkou a Petrem, kteří tu pracují jako dobrovolníci! Aha!?! Vlastně jsem zapomněl zmínit, že včera jela Anežka s Tachwoodou s námi tím busem. Petr si pochvaloval, že oproti Boskovicím tu prý dobrovolníci mají lepší podmínky, zejména co se stravy týče.  Když jsme vylezli z kina, narazili jsme před chill-outem na divokého songmejkra Šráju a jeho off programové vystoupení. Byl to takový folk punk se zajímavými aktuálními texty, (sociální sítě, reklamy, ap.). Já myslím, že by si Malou scénu zasloužil.

.

„Skladby Waldovy“:

.

Do večerního programu byl ještě nějaký čas a tak jsme si s Jošem šli dát do stanu lehký odpolední výtuh. Probraly nás až alternativní skřeky Sklad by Walda z Malé scény. Walda Valík své hlasivky, kytaru ani krabičky rozhodně nešetřil. Na definitivní probrání je  jeho underground punk folk ideální.

.

„Festivalová pohoda“:

.

Dorazila nejprve esemeska od Valentýna, (který se se mnou před tím po Xichtníku domlouval, že dorazí bez stanu a jestli bych mu u nás ve stanu poskytl přístřeší), že už je ve Voticích. Ovšem bláhově si myslel, že dojede busem a teď zjistil, že bude muset po svých. Takže dorazil později a dost zdrchanej. Ukázal jsem mu naší haciendu a posunul si své ležení ke vchodu, protože v noci, se svou prostatou staršího muže, budu určitě vylejzat, tak abych ho nepošlapal.

.

„The Cow back“:

.

Večerní program v ovčíně zahájil Vašek Koubek sólově. A hrál převážně své staré a ještě starší pecky. Které jsem už mockrát slyšel, ale které jsem si znovu rád připomněl.

.

Na Malé scéně jsem si vyposlechl beatnické litanie hipsterského básníka + klávesisty pod názvem Lázně Kobalt.

.

Z obalu od kinder vajíčka jsem ještě vyškrábl poslední zbyteček Honzova biotabáku a ubalil si cígo u ohně. Následně mě děsně začalo bavit fotit si lidi kolem sebe. Ovšem jen do té chvíle, než mi klekla baterka 😦 Sakra, to už nevydrží ani dva dny? No jo, asi bych si měl pořídit druhou náhradní.

.

„Lanugo“:

.

Ještě jsem pak foťákem zkusil vyfotit kapelu Lanugo. Foťák ještě stihl fotku udělat, než se vypnul. Ale už jí nestihl doostřit. Takže jsem holt už mohl fotit jen mobilem. Aspoň, že v tom mi baterka vydržela, přestože jsem si ho zapomněl na noc vypnout. Lanugo s výraznou zpěvačkou hrajou takovej najazzlej popík, kterej mě hodně bavil. Nevím, jestli za jiných okolností, by mi to nepřišlo moc „přeslazený“, ale dnes mě to bavilo.

.

„Kačky opékačky“:

.

Na Malé scéně jsem se pak pokusil vyslechnout si básníka Adama Borziče s „kapelou“ Michael Jackson Pollocks, což byli tři „krabičkáři“, kteří do jeho recitace industriálně hlukařili.  Na industriál z krabiček mám averzi, kdyby aspoň poctivě řezali pajcrama do kovadlin a rozbrušovačkama týrali traverzy. A na básnické texty jsem se už nedokázal  soustředit. Takže jsem se spíš věnoval sledování opékání špekáčků, buddhisticky potěšený tím, že mě to jako vegana vůbec nepohoršuje. No on taky, na některé z těch opékajících byl příjemný pohled.

.

„Živé kvety“:

.

A pak už hurá zase do ovčína na kapelu, která mě letos tak nadchla na Kořenu – Živé kvety. A tentokrát jsem z nich byl úplně hotovej zas. Je to vlastně průzračněj, jednoduchoučkej, jen trochu složitěji hudebně zaranžovanej, folkovej popík, ale sálá z toho taková upřímnost. A ty texty mi tak mluví z duše… A ta Lucia Piussi, to je tak “krásná baba“, nemyslím modelkovsky krásná, ale jako člověk.  Chvilku jsem se pokoušel, jestli si baterky ve foťáku neodpočinuly, že by ještě jednu fotku střihly. Opět foťák sice fotku ještě stihl udělat, ale neostrou. A tak jsem si je jen cvaknul párkrát mobilem, abych měl co dát do deníčku a fotoreportíčku, a pak už jen poslouchal, poslouchal…

.

„Prostě Proste stromy“:

.

Ten vyškrábnutej zbyteček tabáku se ukázal být, nějakej výživnej… A žízeň po něm veliká. Takže už jsem si pak jen užil své kytarově rockerské oblíbence Please The Trees. Kteří se tu opravdu náramně rozparádili a udělali ze svého koncertu velkou show. Dokonce půjčovali kytaru i do publika 😀 . Ale pak už jsem cítil, že po jejich koncertu jsem už úplně odrovnanej.  A tak jsem  už jen dopil pivo u ohně a pak se vydal do stanu. Navíc na následující Vložte kočku mám alergii. A poslední Edith neznám, ale noční koncerty od dvou v noci, to už není pro mě :-(.

.

„Trampská sekce festivalu“:

.

Ještě jsem zaregistroval, že se slušně rozlilo. A když do stanu dorazil Valentýn a ptal se kam by si mohl dát pórkovou polívku, (sic ?!?), ale netuším v kolik to mohlo bejt. Ten Valentýn  je fakt trochu mimoň. Kam by se tak asi ve stanu pro dva, kde spěj dva lidi a pes, mohla nechat dát polívka v plastovém talíři? Když dostanu v noci žravku, dobře koupím si polívku, ale sežeru jí! A né že si jí budu brát do stanu?!? „No tak jí nech v minipředsíňce a já až v noci půjdu odpouštět tlak v prostatě, tak se do ní pokusím nešlápnout…“ :-P. Což je nakonec taková vtipná tečka za tím dnešním večerem 😛 .

.

Obsáhlý Fotoreportíček z Vlčkovické soboty – k vidění zde.

.

.

.

Funny foto na dobrou moč –

„Vzkaz mimozemšťanů Policii ČR“:

Sláva už se nekryjí! Aneb po pár letech opět na festivalu Vlčkovice.

* pátek, 22. července 2016  *

Ráno jsem si dobalil batoh. Nakonec jsem z pod maringotky vytáhl tu svou velkou modro-šedou Gemmu, neb ta se nejlépe nosí na bederch, (nejširší popruhy a bederák). A reálně hrozí, že pár kiláků na zádech s batohem budu muset absolvovat. Komparací tras na Google mapách jsem se přeci jen rozhodl pro cestu na nádraží do Votic. Nádraží je sice kus od samotných Votic, ale přeci jen to na mapě vypadá podstatně blíž (1,5 – 2 km?), než z přestupní stanice Olbramovice, odkud to na mapě vypadá tak na pět kiláků.

.

„Dobře naložený cyklista“:

.

Z Votic bychom ale snad měli stíhat autobus, přímo do Vlčkovic. Jestli tedy nebude zcela narvanej a dostanem se do něj. Jinak by nás čekala další cca 6-7km procházka do Vlčkovic. Pořadatelé sice lákají na stránkách festivalu na možnost dopravy přímo do Vlčkovic busem z Votic, už ale né zcela férově nedodávají, že poslední autobus jede už v 16:30 a pak už nic. A o víkendu, (takže např. pro cestu nazpátek), nejede autobus žádný :-(.

.

„Na Hl.(e)N.u“:

.

Nám ale každopádně jel autobus z Noutonic a jako obvykle jsme na něj museli trochu sprintovat, (s tím batohem na zádech, to byla príma bojovka). Na Hl.eN. jsme ale dorazili víc než včas a ještě jsem si po koupi jízdenky, (na sms jízdenku jsem si tentokrát vzpomněl pozdě), stihl koupit i dvě plechovky piva do vlaku.

.

Když jsem se v prvním kupé zeptal starší dámy, jestli by jí nevadilo spolucestovat se psem, začalo se  z ní vypadávat: „no jestli je poslušnej a jestli nemá blechy…“. Naštěstí někdo zrovna potřeboval uličkou projít, tak jsem mohl vycouvat bez toho, abych jí musel říci: „děkuji, ale my se raději zkusíme podívat, jestli tu ve vlaku nebude někdo sympatičtější“. Ve vedlejším kupé bylo úplně volno! Ale záhy se ukázalo, že jsem přehlédl jeden důležitý detail a tím byly rezervace. Ob kupé pak byli dva sympaťáci a tři rezervace, takže tu jedno místo zbývalo volné. A vzhledem k tomu, že na dotaz o přítomnosti psa nenásledovala žádná jestli, tak jsme tam zapluli. A já se chutě začetl do Nového Prostoru.  Později přistoupila ještě mladá německá dvojice.

.

„Přestup v Olbramovicích“:

.

Vlak byl plnej omladiny, která jela na festival Mighty Sounds. Mlaďoučký dívenky s potetovanejma nohama a drsní hoši, co vypadali jako fanoušci diskoték a hip hopu. Dělali dost slušnej bugr a téma jejich hlasitých hovorů byly hlavně drogy.  Myslím, že to, že se Vlčkovice a Majty termínově překrývají, není pro Vlčkovice žádná divácká ujma. Jsou to evidentně jiný „cílový skupiny“. Později se ukázalo, že ty tři rezervace v našem kupé jsou taky jejich a přišli ty Němce vyhodit, (aniž by si pak na ta místa někdo z nich sedl). Respektive, tedy měli v úmyslu jim ty rezervace prodat, ale nedokázali jim to srozumitelně říct a tak se ten německý pár zvedl a přeparkoval. To mě překvapilo, myslel jsem, že pro mladou generaci je fluently english samozřejmost.

.

„AB Máslo v podchodu“:

.

V Olbramovicích jsme měli na přestup asi čtvrt hodiny a když jsem se v rámci nádražního zévlování poptal pokladní, ze kterýho, že to jede nástupiště, tak se mě pokusila poplašit: „No ale vždyť vám to jede už za minutu!“. Ale byla popletená, jelo to až za 6 minut. Ovšem nástupiště mi řekla dobře.

.

„Nádraží Votice nemá tah“:

.

Nádraží Votice vypadalo nově zrekonstruovaně, (tedy nástupiště, né budova), ale zavřeně a pustě, že by se tu našel zdroj vody, o tom žádná. Ještě pamatuju „staré špatné časy“, kdy na (skoro), každém nádraží byl zdroj pitné vody grátis – inu pokrok nezastavíš! Takže jsem Jošovi musel dát napít trochu bublinkaté Mattonky. A taky se to z nádraží Votice, které se nachází v obci Beztahov, ukázalo býti, v tom vedru, dál, než to na google mapě vypadalo. Ale zase jsme cestou potkali jeden hezkej hasičskej pomník. A času jsme měli dost. Respektive málo na to, abychom chytli bus do Vlčkovic v 15:30, ale dost na ten v 16:30. Takže jsem se ještě zastavil na nakoupení zásob a oběd v Pennys marketu.

.

„Pantáto nejedete do Votic?“:

.

Na autobusáku jsme pak narazili na unijazzího Romana, neklamné znamení, že poslední bus do Vlčkovic ještě pojede. Pár festivalových poutníků se nás tu sešlo, ale vešli jsme se v pohodě. Byl to takovej ten „zájezdní autobus“, kde není žádný místo pro psa, ale Yossarian si zalezl pod sedačky. V buse jsme jeli s mladou partičkou, ve které se hezké dívenky cpaly echt biostravou. Fakt jinej typ festivalovníků, než ti, co jeli na Mighty Sounds.

.

„Votický skvér“:

.

Na statek jsme tedy busem dorazili snadno a včas. Na Facebooku sice byli návštěvníci lákáni ke včasnosti, že pokud dorazí před osmnáctou hodinou, tak dostanou na vstup slevu, ta se však nekonala 😦 a musel jsem vysolit pětikilo. Ach ty zákeřné reklamní triky, kdybych to býval věděl, tak jsem šel pěšky 😛 No vlastně je to můj letošní nejdražší festival. Na Kořen jsem měl předprodejový lupen za 400,-. Na Boskovice grátis a na Povaleč je „koukej navalit dobrovolně vstupný“ – 250,- kč.

.

.

Při stavění našeho dočasného příbytku jsem mezi ostatními stany popatřil na povědomé obytné vozidlo. Není to, to pojízdné čapí hnízdo? Když jsem je šel pozdravit, tak mě ovšem zarazilo jeho jmého Elddis, neříkal Bob, že se jmenuje Elvis? Ale byl to on, jen mu říkají jinak, než co má napsaný na čele.

.

„Man of Blood“:

.

Všechno tu vypadalo známě stejně, jako když jsem tu byl naposled. Jen za ovčínem přibyla chill-outová scéna. Prvním bodem programu byl mladý folkař na malé scéně, který si říká Člověk krve. A nebyl marnej, hrál takový ten bluesový styl folku, který občas připomněl Petra Kalandru a dokonce jsem si při jeho poslechu vzpomněl i na Jaroslava Ježka z dávné kapely Č.P. 8. Ovšem neplést s Jaroslavem Ježkem z Osvobozeného divadla, tak dávná kapela to zase nebyla. Ale je mezi nimi příbuzenský vztah.

.

„Smrt a Orgazmus“:

.

První kapelou na hlavní scéně byla maďarská kapela Death, Orgasm v originále tedy Halál, orgazmus. Nebyl to ale death metal, jak jsem se obával, leč taková zvláštní alternativa. Vysloveně nenadchla, ale rozhodně neurazila.

.

„Vertigální Dan“:

.

Na malé scéně ve stanu před ovčínem poté zahrál další folkař – Dan Vertigo. Ten v trochu rozvernějším stylu ala Baumaxa, či Mňága a žďorp, či chvílema dokonce Záviš. A na chvíli se k němu přidal i excentrický zpěvák Šrája.

.
„Longital“:

.

U ohně jsem se pak potkal s maringotkářským kolegou Hanzem. Ten ale dorazil bez rodinky sám na skládacím kole! (Z Buchova je to ovšem jen asi 11 km). A krom několika vřelých konverzačních slov mě počastoval i několika šluky. Které podpořily mojí, již tak dost velkou žízeň, následkem čehož jsem se opil trochu rychleji, než jsem plánoval. Ale zato jsem si parádně užil koncert Longital. Ti teď, když hrají v triu s bubeníkem, tak je to mnohem víc rock, ba místy až jazzrock a mě to baví náramně.

.

„Dan, altistka a kapela“:

.

A náramný bigbít pak pokračoval i na malé scéně, kde spustil Dan Kotyza s kapelou. Na to jméno jsem už někde narazil, ale ještě jsem je neslyšel. A byl to velice šťavnatý rock s jazzovou příchutí a altkovou saxofonistkou (!), do které bylo těžké se nezamilovat.  Já čekal nějakého dalšího folkaře a on to takový nátěr. Velice vydařený koncert.

.

„Monokiny v kině“:

.

To následující Monikino kino v ovčíně, mě už tak neuchvátilo. Petr Marek je mi sympatický a mám ho rád, jako herce i režiséra. Neméně sympatická je v této duo-kapele i jeho parťačka Monika. Ale ta muzika mě prostě tolik nebere.

.

„U ohně“:

.

A tak jsem ještě poseděl s posledním pivem, které bylo bůhví kolikáté, chvíli u ohně a zdáli sledoval promítané grotesky. A pak už jsme se s Jošem vypravili na kutě. A poslední dvě kapely Hi-fi a Kalle už jsem vypustil. Třeba někdy příště, až budou hrát někde před půlnocí.

.

Podrobný festivalový fotoreportík k vidění – zde.

.

.

.

Funny foto na dobrou moč –

„Najdi malý rozdíl“: