Pokračování blogKrKulDen 2 KrKulDenem 3

Na mém „blogdeníčku“ KrKulDen 2 jsem již vyčerpal všechen prostor na vkládání fotek a tak pokračuju KrKulDenem 3 – zde.

O úspěšné revizní „opravě-neopravě“ bojleru a pozoruhodném filmu v Unijazzu. O ještě pozoruhodnějším muzikantovi, autorovi sloganu: „Sex & Drugs & Rock & Roll“.

* čtvrtek, 19. ledna 2017  *

.

Po ránu bylo v maringotce lehounce pod deset stupňů, takže z pod deky se mi nechtělo a vyhrabal jsem se až v deset, (hodin). Venku byla teplota stejná, také  deset stupňů. Sluší se ovšem poznamenat, že  rozdíl byl v matematickém znaménku.

.

„Ranní teplota: Uvnitř deset – venku deset“:

.

Na dnešek jsem měl naplánovánu „revizi“ opravy bojleru. V koupelně jsem se akorát srazil s Šárkou a ta mi potvrdila, že voda je podstatně méně teplá. Ovšem když jsem jí při čištění chrupu ozkusil, zjistil jsem, že tentokrát je přeci jen výrazně teplejší. Před tím, když byla páka otočená úplně na stranu „teplá“, po odtočení tekla tak horká, že se pod ní nedala udržet ruka. Teď se udržet dala, ale bylo to tak na hraně. Stejně se na to ale mrknu, jestli by ten termostat nešlo ještě poštelovat.

.

„Opět zamrzlá vana“:

.

Moje potoční koupelna ovšem měla vodu výrazně chladnější. Dokonce natolik, že jsem opět musel použít železnou palici a té led na hladině kladl znatelně větší odpor, než minule. Musel jsem díru ve vaně vybušit docela pracně. Led se odlamoval po mnohem menších krách, takže jsem na to potřeboval možná dvacet úderů. I poté, co jsem vstoupil do vany, a pokoušel se další kry rozšlapat, tak i ty kladly mé váze, né příliš vzdálené metráku, statečný odpor.

.

„A tak opět musela dostat slovo železná palice“:

.

Po snídani jsem překontroloval zásoby a zjistil, že cuketa začíná z jedné strany trochu nahnívat a brambory jsou už taky dost povadlý, podobně jako zbytek květáku v ledničce. A tak jsem se honem pustil do výroby dalšího kotle zeleninové polévky. Tentokrát to tedy bude zeleninovo-houbová. Z cibule, brambor, cukety, celeru a květáku. Lepší kousky cukety a celeru, jsem si nechal na osmažení.

.

„Cesta do vany je volná… – Tak se ukaž frajere…“:

.

V poledne jsem se tedy vypravil znovu omrknout ten bojler. Na dvoře jsem narazil na Sandyho s Tomášem 2, kterak usilovně zápolí s poleny a cirkulárkou. Já překontroloval útroby bojleru a moje znovupřipojení topné spirály vypadá v pohodě, žádný zádrhel jsem nenašel ani na termostatu. Tak jsem akorát trošku povytáhl směrem ven z bojleru tepelnou sondu, že pak třeba sepne o pár stupňů později. Ale voda v bojleru je horká slušně, tak to jí včera možná jenom někdo vyplincal, že byla „jen“ teplá.

.

„Odvážní hoši s cirkulační pilou…“:

.

Objevil se tu Venca, který přišel poštípat něco dřeva. Přinesl mi trochu tabáku, za ten v neděli vypůjčený. A já ho na oplátku počastoval mou zeleninovou polévkou. Sic je masoužrout ale zmizela v něm se zjevnou chutí.  Po cestě na autobus se Venca zmínil, že začal číst tu knížku Zastávka Woodstock a z hovoru vyplynulo, že ho netrklo, kdo je autorem této knížky, to mě pobavilo. Tak jasně, neudivilo mě, že mé příjmení nezná, ale na záložce je fotka, stará teprve cca jen 15 let, to chce říct, že jsem už o tolik zestárl, že mě nepoznal?

.

„Venca štípač polínek“:

.

Do Práglu jsem s Jošem vyrazil busem už v 16:30. Koupit si do Lítačky čtvrtletní kupón na naše venkovská pásma. Když k tomu zaplatím nájem, tak mi zbude z té příliš štědré podpory, (jak říkal náš pan 1. alkoholik a nikotinový závislák), na měsíc 1148,- kč, tedy 38,- kč na den. To pravda je víc než celej bochník chleba denně, (nebo půlka chleba a kilo rejže). Kolik lidí ve „třetím světě“, o takovém blahobytu marně sní, takže si mohu klidně výskat: „výsk!“. Na umření hlady to jistě není :-P.

.

„Výhled z noutonické autobusové zastávky byl vpravdě, (i ve lži), opravdu zimní“:

.

Nic mi tedy nebrání zamířit do prodejny Čajová zahrada u nádraží Holešovice. Tam jsme dorazili pár minut před šestou, ale už bylo zavřeno. Že by měli jen do pěti? (Doma jsem si to vygugloval, mají dokonce jen do půl pátý!, takže prodejna speciálně pro nás nepracující 😛 ). Stejně by to asi bylo jedno, když jsem tu byl naposled, možná někdy před rokem, tak tu měli dobrej a celkem levnej darjeeling. Ale teď, když jsem se podíval na jejich stránky, tak mají v nabídce nejlevnější Darjeeling TGFOPI Thurbo za 120,- kč a to ještě jen 60gr. sáček, tak ten si můžou nasypat do řiti.

.

„Vzkaz z holešovického nádražního podchodu: …na horách jsem měl sex s Terezou a Markem“:

.

Zajeli jsme pak ještě do Holešovické tržnice, mrknout se do těch levných potravin, ale tam měli jen do šesti. A my tam dorazili asi v 18:06. Dnešek mým rozmařilým nákupům nepřeje. Tak jsem aspoň zaskákl do zdejšího Penny, zkontrolovat sortiment. Nejvíc mě tu nadchly  tortilový čipsy. Koupil jsem si troje a jedny brambůrky, jako instantní veganskou večeři.

.

„Prochor projekci uvádějící“:

.

Do Unijazzu jsme dorazili včas. Na projekci filmu:

.

* Sex & Drugs & Rock & Roll * / f – Velká Británie, 2010/ r.: Matt Whitecross

.

„Hraný dokument“, alias životopisný film, zachycující příběh Iana Duryho, podivuhodně excentrického frontmana skupiny Blockhead. Vyjímečná postava lidsky, i hudebně. Excentrický člověk hrající excentrickou hudbu na pomezí punku, funku a nové vlny. Dury se dokázal prosadit i přes svůj tělesný handicap, (byl následkem dětské mozkové obrny spastik s ochrnutou nohou a rukou).

.

.

Jeho muzika je podobně drzá, jako jeho texty plné slovních, (často sexuálních), hříček. Je také autorem legendárního sloganu: sex & drugs & rock´n´roll, který proslavil stejnojmenný hit. Film je natočen poměrně klasickým stylem, ale představitel hlavní role Andy Serkis, ve filmu slušně exceluje. Rozhodně je to zajímavý film, nejen pro fanoušky tohoto pozoruhodného muzikanta.

.

„Soused Roman se sympatickou slečnou“:

.

Nevjana tentokrát nedorazila,  zato se tu objevil „soused po proudu Zákolanského potoka“ Roman a dokonce s nějakou slečnou! Prohodili jsme pár sousedských slov… A na začátku filmu přilétla esemeska od Ejmlse, který se dotazoval jestli nejsem dneska někde za kulturou. Jak mi na mé lákání, většinou lautr nikdo ani neodpoví, natož aby dorazil, tak už jsem na své zvací smsky rezignoval 😛  Tudíž jsem mu tentokrát o své „kulturní misi“ do Práglu vědět nedal :-(. Obratem jsem mu tedy odpověděl a Ejmls ještě stihl dorazit, cca v půlce filmu.

.

„Pointou této „vysmáté“ fotky, je vzadu v okně za projekčním plátnem a akvárkem, Vrabčák fotící schůzi SocSol“:

.

Jinak vedle v salonku měla svou schůzi SocSol, (Socialistická solidarita), kolem které Vrabčák aktivisticky poletoval. Spolu jsme tedy moc slov prohodit nestihli. Pokecali jsme ale s Ejmlsem, společně u stolu nejen s Jarmilem, který měl jako obvykle „panákovací“ a hovornou,  ale i s „promítačem“ Prochorem. S tím mimo jiné o zrakových strastech mužů ve středním věku. Což mi připomnělo, že jsem si kdysi od něj koupil pěkné obroučky lennonovského typu, a když jsem si do nich nechal udělat skla, tak ty brýle mi pak někdo ukradl,(sic!), v Podolí v bazénu. „Hnus velebnosti…“. To musel být určitě nějaký uprchlík, Češi přeci takový kurvy, který by okradli i slepého, nejsou!

.

„Lamači dívčích srdcí – Petr a Jarmil“:

.

Objevil se tu i Petr „DNA Rozsévač“ se štětkou…, tedy se štětkou na vymetání komínů, ale v jeho případě si stejně myslím, že to ma na nějaké erotické hrátky 😛 Jako obvykle, v nejlepší části hovoru, mi zazvonil budík v mobilu a museli jsme s Jošem vysprintovat na bus. Ejmlse jsem tam tedy zanechal v družné diskuzi s Jarmilem a Prochorem, doufaje, (při vědomí, jací jsou všichni tři, zavilí debatéři), že si nakonec nedají do držky. 😛

Druhý den jsem poslal Emilovi dotaz – prý se trochu poškorpili ohledně politiky, ale na ozbrojený třídní boj snad nedošlo.

.

.

.

Funny foto na dobrou moč –
„S – jako Sakra a Sex“:

O tom, jak se nepovedlo zkamarádit Joše s Marvinem, o ledové vycházce k zavřené hospodě a pozitivně negativistickém filmu.

* středa, 18. ledna 2017  *

.

 Dopoledne se nám o vzrušení postaral doraz Venci, který přišel s Marvinem. Ovšem pro Joše to bylo vzrušení až příliš velké, takže pokus o jejich spřátelení se moc nezdařil.  Půjčil jsem Vencovi vodítko a drželi jsme je na distanc. Zatímco Marvin se po chvíli uklidnil a vypadalo to, že by se možná i zkamarádil. Tak Još byl ten větší vrčák. Zřejmě bránil své domácí území.

.

„Venca a Marvin“:

.

Zatímco já se s Jošem odklidil do maringotky, tak Venca vypustil Marvina, aby se vrátil domů a šel se poptat Sandyho, jak z dnešní dřevobrigádkou.  Když jsem po chvíli vyhlédl z okýnka, zjistil jsem, že felda-dřevovouzík je pryč. Sakra do čeho jsem se u notebooku tak zažral, že jsem je ani neslyšel odjíždět?   Zjevně tedy opět neměli potřebu přibrat mě do pracovní party. Dneska bych i docela s chutí šel.

.

„Počasíčko na brigádku ideální“:

.

A tak jsem aspoň vyrazil s Jošem ke krámku s plnou igelitkou plastů. Bylo křupavo a slunečno. Podklad na cestě ledový, takže opět to bylo na chůzi opatrnou, ve střehu. Po cestě nás předjela felda s kterou Sandy vezl dřevo do kamen Vencovi. Vydává už docela podezřelé zvuky, jestli je to v souvislosti s tím, že jede jen na tři válce? Tak doufám, že dnes fízlové před krámkem parkovat nebudou. Neparkovali. Po vysypání „plastové“ igelitky do separovaného odpadu jsem zaparkoval Joše před krámek a šel se dovnitř rozšoupnout koupí půlky chleba. Když jsem vylezl ven, Još přede dveřma nečekal, co to?!? Jo aha, támhle akorát přichází Venca a on mu vyběhl naproti. Tak to jo… Z komentářů zdejších štamgastů, kteří postávali ve zdejší „open-air“ hospůdce před krámkem, jsem pochopil, že  mezi nimi není moc populární. Padaly hlášky typu: „a jéje, jde Venca, zase nám bude vykládat ty svý moudra“. Mně Venca povykládal, že byli na brigádce ve třech s Liborem a udělali jednu fůru na mlejn a jednu pro něj.

.

„Štamgasti v Noutonické hospůdce Před krámkem“:

.

Bylo krásně slunečno a tak jsme to nazpátek vzali s Jošem trochu oklikou. Po té objížďce po poli, kterou se dá vyhnout železničnímu podjezdu. I teď pod sněhem vypadala docela sjízdně. Kdyby mi snad příště přivezli granule tirákem 😛 Po návratu jsem zastihl Sandyho na dvoře a tak jsem se ho poptal, jak to vypadá s bojlerem. No prej vodu ohřívá, ale né tak horce, jako před tím. No jo no, tak já se na to ještě zejtra mrknu. Přes poledne, kdy jde „noční“ proud.

.

„Fotogenická zima“:

.

Zbytek odpoledne už jsem slastně prozévlil v teplíčku a až po zprávách jsme se vydali s Jošem na noční mrazivou procházku na Okoř. Teploměr ukazoval –13 °C. Říkal jsem si, že bych si kdyžtak dal v hospůdce jedno. Ta ale byla dnes zavřená. V pondělí až středu má teď v zimě zavřeno, ve čtvrtek a v neděli jen do osmi. Pouze o „víkendu“ v pátek a sobotu, hučí až do jedenácti. Na Okoři žhnulo pouliční osvětlení, které bylo podobné, jako když šajní úplněk, vzpomněl jsem si, že jsem se při jasném úplňku vyfotit svůj stín. To se mi ale nikdy nepovedlo.

.

„Vyfotit stín od pouliční lampy jde ale snadno“:

.

Vydal jsem se tedy ještě mrknout naproti do Family hotýlku. Ovšem ouha, ze seriózního mostku přes potok tu zbyla jen jedna kláda. Po chvilce odhodlávání jsem to po ní opatrně dal. V tomhle počasí by se mi seskočit do potoka opravdu nechtělo. V hotýlku sice ještě v koutě seděla jedna dvojička, zřejmě hotelových hostů, ale za pípou už nikdo nebyl. Navíc tu maj pivo asi za čtyřicet, pokud si to dobře pamatuju. Tak už jsme to otočili k domovu.

.

„Můstek pro hubené a střízlivé“:

.

Doma jsem si na zahřátí udělal grog ze zbytku té falešné brandy, kterou tu suším už asi rok. V čaji není tak hnusná a zahřát zahřeje. Na dobrou noc jsem si pustil film:

.

   .  

* Kurz negativního myšlení (Kunsten å tenke negativt) * / f – Norsko, 2006 / r.: Bárd Breien

Opět jsem tedy po chvíli zjistil, že už jsem tento film viděl. No jo no, to se mi v tomhle věku, s kvantem nakoukaných filmu a  zhoršující se pamětí, asi bude stávat častěji. Ale Kurz negace je natolik dobrý film, že se dá vidět i podruhé. Příběh profesionální terapeutky Tori, která se svou partičkou tělesně postižených přijede na návštěvu do domu paraplegika Geirra  nalít mu optimismus do duší jeho vozíku. Ovšem Geiir s hezkou ženou, která se ho chystá opustit a se zálibou ve válečných filmech, alkoholu a marihuaně, je natolik svéráz, že ji její úsilí dost naruší. Nakonec se terapeutické setkání zvrhne v dost brutální večírek ve stylu hry „vadí – nevadí“. Jo, tohle je dobrej film, kterej se určitě dá vidět podruhé.

.

.

.

Funny foto na dobrou moč –

„R – jako rychna“:

O likvidaci přes plot vpadlého vetřelce do lesní školky a o napínavé audioknize i o příjemně zblblé filmové komedii.

* úterý, 17. ledna 2017  *

Na „kruhu“ se také mluvilo o tom, že v úterý bude „brigáda na dřevo“. Ovšem, zatímco Libor může jen dopoledne, tak Tomáš pro změnu jen odpoledne. Já jsem řekl Liborovi, že dopoledne můžu, ať se pro mě zastaví. Domluvili jsme se, že bychom mohli zlikvidovat ten strom u potoka, co se rozlomil a padnul přes potok a plot do lesní školky.

.

„Hrrr, na vpadlého vetřelce“:

.

Nařídil jsem si tedy budík „už“ na 8:20, ale pak jsem ho ráno ještě dvakrát o deset minut posunul. Ráno jsem na mlejně potěšeně zjistil, že z bojleru teče horká voda – hurá! I v potoce voda tekla, byť né tak teplá, ale žádnej led jsem rozbíjet nemusel. Po ránu bylo -5°C. Před půl desátou už jsem byl vydefekován, vykoupán, nasnídán a připraven k brigádě. Vyčkával jsem u noťasu na to až se Libor objeví. Ten se sice neobjevil, ale před jedenáctou jsem zaslechl zvuk pily ze školky.

.

„Netradiční nákladní dopravní prostředek“:

.

A tak zatímco Libor rozřezával padlý strom, já jsem jeho kusy odvážel na sáňkách? (sic!) k cirkulárce. Zpočátku jsem se pokoušel k jednomu většímu polenu přivázat nějaké menší větve, ale zjistil jsem, že je lepší jet vícekrát, bez přivazování, než ten náklad po cestě třikrát znovu nanadávat a převazovat. Dřeva z toho stromu bylo nakonec docela dost, akorát že není úplně suchý. Proč ten strom padl je trochu záhada. Rozhodně né proto, že by byl už úplně uschlý. Rozlomil se mu kmen podélně, jako kdyby ho třeba zasáhl blesk. Akorát, že si pamatuju na to, když padnul, (byla to docela velká rána), a bylo to za bílého dne. Po žádné bouřce ani památky. Dokonce ani vítr nijak moc nefučel. Každopádně jsme ale udělali záslušný skutek, že jsme z pod něj osvobodili pár stromků.

.

„Nadšený pomocník“:

.

Na těch sáňkách ta doprava docela šla. Rozhodně lepší, než to v tom sněhu tahat na rameni. Jen jednou, kdy jsem na sáňkách měl přivázány dva větší kmeny, z nichž jeden jsem táhl částečně po zemi, tak jsem dorazil k cirkulárce dost zchvácenej a cítil jsem vysoký tep srdce. Sakra, to je fakt nějaký divný, když se mi takhle rozbuší srdce, po né zas tak velký a dlouho trvající námaze. Ale když mě naposled doktor měřil EKG, (což není tak dávno), tak bylo v pohodě.

.

„Slušný polínko, mě by do maringotky stačilo tak možná na tejden“:

.

I Još se občas zapojil do práce a nějaký ten klacek k cirkulárce přinesl, akorát pak byl problém mu vysvětlit, že ho tam má nechat.  Jen jednou odběhl za fenkama, co šly kolem mlejna. Ale jen se seznámil a na zavolání se zase vrátil. U práce jsme se s Liborem taky pobavili o tom článku, který vyšel o mlejně v Reflexu. Nad tím se dost pohoršoval. Nechápe prý k čemu je Sandymu dobrý zvát sem takový blbce, aby o mlejně napsali tak pitomý články. A taky to, proč tam ten novinář některý věci tak překroutil. To že jsou v reportáži změněný některý jména se dá pochopit, že to třeba chtěli změnit ti dotyční, ale proč napsal, že Akima je Angličan, když je Němec? A Akimova angličtina není zas taková, aby si ho někdo spletl s rodilým mluvčím. To taky netuším, ale asi, když už něco přibarvuješ a překrucuješ, tak to zřejmě bereš šmahem.

.

„Ale je do něj vydatlovaná trochu větší dírka“:

.

Skončili jsme cca ve dvě a já už toho měl docela plný kecky, respektive pohorky. Ve kterých jsem měl také podezřele vlhko, možná mi do nich napadal sníh horem, ale budu je muset naimpregnovat.   Nakonec toho dřeva byla docela slušná hromádka. Přidali jsme k němu ještě tři pořádný polena, z toho stromu, co leží přes potok naproti teepeečku.  To taky nevím, kdo ho takhle blbě pokácel u potoka. Ale v jednom tom polenu byla vydatlovaná slušná díra, tak jestli se tomu stromu neodlomil vršek a proto ho pak někdo dopokácel?

.

„Nakonec slušná hromádka dřeva, né?“:

.

Už jsem měl taky docela hlad a tak jsem si vyrazil dát oběd a lehčí oraz. To už na mlejn dorazil i Venca. Zaregistroval jsem z maringotky, když pak vyrazili na „odpolední“ část brigádky s Feldou–vozíkem na dřevo. Ani za mnou nezaskákli, tak jich je na to asi dost a mou pomoc nepotřebujou. Což jsem docela přivítal a natáhl se k relaxu na postel a doposlechl si tu audioknihu:

.

* Paula Hawkins – Dívka ve vlaku *

Je to opravdu hodně dobře napsaná knížka. Ani nevím, jestli se to dá zařadit mezi detektivky, protože je to zároveň i dobrý psychologický román a v závěru taky thriller. (V databázi knih má žánrové štítky: Světová literatura, Pro ženy, thrillery – tož tak). Příběh opuštěné manželky Rachel, která z frustrace, že nemůže otěhotnět, začala chlastat, až si její manžel našel jinou. Se kterou, a s narozeným dítětem,  začal žít v „jejich“ domě, což frustraci i alkoholismus Ráchel ještě prohloubí. Přijde i o práci, přesto ale před svou bytnou předstírá, že práci stále má a pravidelně dojíždí vlakem z předměstí do Londýna.  Kde se bezcílně toulá a často také zavítá do okolí „jejího“ bývalého domu. Ve kterém žije exmanžel Tom s novou partnerkou Anne. Vlak pravidelně zastavuje na návěstidle, od kterého Ráchel pozoruje dům, v sousedství svého „původního domova“. V domě žije mladý pár, který Rachel s voyerským potěšením sleduje. Jednoho dne však mladou ženu překvapeně spatří líbat se na terase s jiným mužem. Později se ze zpráv dozví, že toho dne žena zmizela a policie po ní vyhlásila pátrání. Zároveň se Ráchel toho samého dne příšerně opila a pohybovala se v místech svého bývalého domova, tedy i místa, ze kterého zmizela Megan, jak se ona žena jmenuje. Rachel má pocit, že se toho večera nachomýtla k něčemu důležitému, ale má „totální okno“, z kterého se jen matně vynořuje setkání s mladým zrzkem a bývalým manželem. Ráchel se snaží vypátrat, co se toho večera stalo Megan, i to co z její paměti vymazal alkohol. Protože má neodbytné tušení, že to spolu souvisí.

Hlavní vypravěčkou je Rachel, ale „slovo“ v líčení příběhu dostává i zmizelá Megan a „nová manželka“ Anne. Různost pohledů, zvyšuje atraktivitu i psychologičnost příběhu. Ženské duše jsou zde odhalovány přesvědčivě. Paula Hawkins mistrně postupně přesouvá „podezření“ z jedné postavy na druhou. Mě konečný pachatel Meganina zmizení překvapil. A závěr je napsaný, jako mistrný thriller. Při gůglování knihy jsem zjistil, že už je i zfilmovaná. Na to bych se docela koukl, i když vlastně sakra, já teď už vím, kdo je zahradník! 😦

.

Večer jsem po zprávách vyrazil s Jošem ještě na malé noční venčení. Hlavně vyvětrat se z vedra v maringotce. Venku byl chládek slušný. Už jsem pak nepřiložil a na noc si pustil film:
.

   .  

* Absurdistán (The Idiocracy) * / f – USA, 2006 / r.: Mike Judge

Celkem originální bláznivá komedie, u které jsem si po chvíli uvědomil, že už jsem to kdysi viděl, ale chuť dokoukat mě nepřešla. Klasická story, neplánovaně prodloužená roční hybernace na pět set let, je originálně vylepšená o chybu v evoluci. Totiž, že lidstvo mezitím výrazně inteligenčně zdegenerovalo. Z toho důvodu, že intelektuálové začali natolik odkládat dobu, kdy budou mít děti, až neměli žádné. Na rozdíl od prostého, televizními reklamami zblblého lidu fastfoodově supermarketového. Takže inteligence populace postupně upadá. Až se po pěti stech letech snižování inteligenčního kvocientu stane prezidentem USA zápasník z televizní soutěže. Což nakonec, vzhledem k současnosti…  Ona ta komedie není až tak  úžasná, ale na takové to domácí pobavení na dobrou noc, je dobrá.

.

.

.

Funny foto na dobrou moč –

„Q – jako qvíčepu“:

.

O „novém stylu“ české žurnalistiky v článku popisujícím mlejnskou komunitu. O snad úspěšné opravě bojleru a nudném oskarovém velkofilmu.

* pondělí, 16. ledna 2017  *

.

Sláva „modrému pondělí“. Čili vstávačka v deset. Po obvyklých ranně-dopoledních hygienických a stravovacích rituálech, které by se daly shrnout do hesla: „Vys*at, vykou*at a nasní*at“, jsem se pustil do přečtení a ofocení toho článku v Reflexu, kde se píše o „mlejnské komunitě“. A který jsem si včera při „kruhu“ vypůjčil od Sandyho.

.

„Ranní pohled z okénka maringotky na volavku v potoce, to je to, co mě na tomhle životě baví…“:

.

Autor toho článku, se kterým jsem tedy i já dvakrát v maringotce pohovořil, nazval svou „reportáž“ – Nevěrnící a napsal jí pod pseudonymem. A je to zřejmě taková hezká „ukázka“ současné české žurnalistiky. Článek je lehce zbulvarizovaná směsice pravd, polopravd a výmyslů.  Ostatně sám časopis Reflex, kdysi poměrně seriózní periodikum „vyššího populáru“, se v posledních letech proměnil na časopis „vyššího bulváru“.  Mohl by mít podtitul: „Né tak bulvární jako Blesk, ale né tak (bakalo)seriózní jako Respekt“.

.

„Repka o meljnské komunitě a jejím lemrovském polyamorismu“:

.

V reportáži se zaměřil hlavně na „bulvárně atraktivní“ polyamorismus. Jako kdyby to tady byla nějaká posthippies gruppensexová komunita. Nevím, jestli to tu tak trochu  nebylo v minulosti, ale v současnosti, pokud ze své distance za potokem vím, tu „partnersky volný“ vztah, udržují akorát Sandy s Šárkou a myslím, že jim to funguje docela v pohodě. Ve článku se nedočtete nic o tom, že polyamorismus, může být, nejen pro partney, ale zejména pro děti, příjemnější a  funkčnější alternativou. Proti všem těm manželským nevěrám, lžím, rozvodům, rodičovským tahanicím o děti a dohadováním střídavé péče. Autor jen líčí, jaký jsou obyvatele flákači, v jeho slovníku „lemry“, a jak nechápe dělbu o společné potraviny. Ani slovem se nezmiňuje o mnoha skvělých akcích, které se na mlejně pořádají. Článek ale ilustrují dobrý fotky Jana Šibíka, akorát, že čtenář možná bude trochu zmatený, z jakéže akce ty fotky jsou, když na mlejně se nedělá nic jinýho, než „lemruje“. Popravdě řečeno, jedinej, koho jsem na mlejně neviděl udělat nikdy nic, krom vyluxování jídla v kuchyni, byl onen „reportér“. Proto pro něj asi byla ta „dělba o jídlo“, tak ústředním tématem.

.

„Útroby bojleru“:

.

Když tu „pan novinář – reportér“ pobýval, tak jsme spolu tedy v maringotce dvakrát pokecli. A byl to celkem příjemný pokec. Vypadal, jako v pohodě týpek, proto mě trochu styl jeho „reportáže“ překvapil. Některá jména ponechal pravá, jiná pozměnil.  Podobně přistoupil k celé reportáži, některé popisy jsou pravé, jiné trochu pozměnil. V článku jsou tedy i dvě zmínky o mně, pod jménem pravým. Vycházím z toho, jako poněkud komická postavička, což mi zas tak nevadí. Spíš mi vadí trochu „pozměnění“ mých výroků o životě v maringotce. Ovšem pro současné čtenáře Reflexu, by asi nebylo tak atraktivní, že na životě v maringotce mě baví hlavně to, že vedle potoka na kraji lesa žiju de facto uprostřed přírody a nechávám po sobě mnohem nižší ekologickou stopu, než když jsem žil ve městě. Stejně tak ho nepodezírám, že by nepochopil mé vtipkování, o teplíčku v polovině,  již zespoda zateplené maringotky. Ale je fakt, že mé „oční štěrbinky“, popsal docela věrně.

.

„Snad úspěšný elektromontér Tolja“:

.

Reportáž je v Reflexu č. 2, ale pokud nechcete za takový bulvární plátek utrácet, ale přesto by se vám chtělo si článek přečíst, tak ofocený je k nalezení – zde.

.

Po obědě, u mě tedy po snídani, jsem vzal vercajk a vypravil se do mlejnské koupelny. Provést pokus o opravu toho bojleru. Když jsem ho rozdělal, našel jsem uvolněný drát k topné spirále. Sláva!, tak to by se mi mohlo povést opravit. Povolit matičku na spirále se mi nepovedlo a rvát moc silou se mi to raději nechtělo. Našel jsem tedy v „dílně“ matičku jinou, na závit topné spirály jí přidal a uvolněný drát jsem připevnil pod ní. Musel jsem to prostříkat, antirezovým sprejem. Aby se mi povedlo matičku dotáhnout.  Zrovna v poledne chvíli šel i „noční proud“,  (ten prý jde i od 12-ti  do 14h.), takže jsem mohl vyzkoušet, že teď se tváří, že topí. Z toho antirez oleje se kouřilo, jak se vypaloval, ale ohřát se bojler moc nestihl, tak uvidím zítra. Jestli v tom nebude ještě nějaká jiná závada a jiný háček.

.

„Orlosup nad mlejnským údolím, (ta malá tečka nad lesem, vpravo odprostřed)“:

.

Joše jsem měl, během své „odborné elektrikářské opravy“ zatím zavřeného v kotci. A tak jsem ho pak vzal na procházku do vietkrámku. Kde jsem sice trošku bojoval s pokušením, koupit si jako odměnu za tu opravu, nějaké pivko, ale nakonec jsem odolal a koupil si jen půlku chleba, dva nahnědlý banány a jedno jablko! Po dlouhé době jsem dostal chuť na jablko, to je u mě vzácnost.

.

„Jak jsem slepej a houby ornitolog, tak nepoznám jestli je to nějaká bílá volavka, nebo čáp“:

.

Odpoledne jsem pak rozeslal mailem ten ofocený článek, pár kamarádům, které by to mohlo zajímat. Odpověděl mi Marek a Šutra a od Jirky St. ze St., (kterému jsem k tomu napsal kratší dopis), mi rovnou přišel v odpověď, jeho dlouhý dopis. Není ve Stachách zapadaný sněhem a stále úspěšně válčí v lékárně.

.

.

Večer jsem pojal úmysl dát si, pro změnu teplou koupačku, v té luxusní rohové vaně v mlejnském přízemí. Na první pokus se mi to nepovedlo, protože bylo obsazeno. V jedenáct večer, už ale volno bylo. Bojler do zdejší koupelny je vytápěn kotlem, takže voda by neměla být, po předchozích koupačích, vyplincaná.  Tekla ale ze sprchy, jen o teplotě tak akorát. A ve velké vaně se ochladila, takže na nějaké dlouhé rozkošnické válení se ve vodě, (jaké jsem si dopřával v bývalé práci), to nebylo. Ovšem hlavu jsem si aspoň konopným šampónem důkladně umyl. Joše jsem vzal sebou. Nejprve, když si myslel, že chci vykoupat jeho, tak se tvářil zkroušeně, ale když pochopil, že tuto proceduru podstoupím jen já, tak se slastně rozvalil před vanou a potutelně se usmíval.

.

Doma v teplíčku maringotky jsem si pak na dobrou noc pustil film:

.

* Zmrtvýchvstání (The Revenant) * / f – USA, 2015 / r.: Alejandro Gonzáles Iňárritu

.

Tak dostal tento opus, tři Oskary, (první pro Leona Kapříka!) a taky tři Zlaté Globy. Ale mě tyhle nepravděpodobné hollywoodské limonády, pro divácké masy, většinou dost nebaví. Což je případ i tohoto Leošova „oscarového“ Zmrtvýchvstání. Největší podíl na jeho „oskarovém“ herectví měl maskér.  Masky byly perfektní, stejně jako kamera. Ta až příliš. Velkofilm je natočen v teď módní „nadhyperrealistické“  obrazové formě, (podobně jako třeba Pustina), to musí na velkém plátně vypadat úchvatně, až divákům popcorn v hrdlech zaskakuje. Ale mně na tom vadí, že je to „přikrášlená“ realita. Na druhé straně, ale nádherné záběry divoké americké přírody, byly zřejmě tím důvodem, že jsem tento, nadměrně dlouhý film, (2 a půl hodiny!),  dokázal dokoukat, až do konce. Jinak mě příběh boje lovců kožešin, proti „indiánům“ bojujícím proti drancovatelům „jejich“ země, svou prvoplánovitostí, nijak neuchvátil. I při té úžasné rvačce Leoše s medvědem, jsem místo vzrušení pociťoval trapno. Věrohodností a originalitou,  to ani zdaleka nemá na Quentyho 8 hrozných.  😛 Howgh!

.

„To bude na Oskara!“:

.

.

.

Funny foto na dobrou moč –

„P – jako Představa“:

A dni jako stvořeném na výletík, Vencově sockování a bloudění v „kruhu“.

* neděle, 15. ledna 2017  *

V noci jsem měl divoké sny o práci!?! No ciwe!?! Probudil jsem se celej zpocenej. Divoké sny o sexu by mi byly milejší 😀 . Po ránu bylo tentokrát slunečno a krásně. Na návštěvu, nebo výlet úplně ideální počasí, ale Vrabčák se neozval ani dnes.

.

„Slunečné ráno“:

.

Zato se stavil Venca, který šel do hospy na Okoři, sice nemá žádný prachy, ale pozval ho nějaký kamarád. U mě vysockoval zbytek mého tabáku, (je fakt, že už ho mám stejně hrozně vyschlej a letos jsem vykouřil zatím jen dvě cigarety a na další zatím chuť nemám). A jako obvykle mě odlehčil i o trochu bylinek a taky si udělal moje kafe. Po jeho odchodu jsem  na netu skouknul biatlonovou stíhačku mužů. V té, zcela čistě střílející Michal Krčmář v závěru famózně přesprintoval Rusa Šipulina a dojel třetí! Poprvé v kariéře se tak dostal „na bednu“. Přitom po sprintu na 10km, (což byla první část tohoto závodu), byl až na 29. místě! Později se běžel stejný závod žen, ve kterém Soukačka-Koukačka udržela svou stříbrnou pozici, po první části závodu.

.

„Krčmi na bedně“:

.

Tento závod jsem ale už s Jošem neviděli, protože jsme vyrazili na výlet po okolí. Přestože Vrabčák a jeho rodinné hejno nedorazili ani dnes. Ale dneska bylo venku tak krásně, že nešlo odolat. Vyrazili jsme ze mlýna směrem na sever, po té stezce, která za vlhka bývá rozdupaná a rozbahněná od koní, takže se tamtudy dá jít jen obtížně. Ale teď za mraziva, po sněhu, to jde parádně. Světlo v lese bylo fakt parádní a tak jsem neodolával nedělat fotečky, byť jen mobilem. Okruh jsme udělali trochu větší, než minule. Kolem toho údolí se skautským letním táborem jsme došli k Romanovu domku. Chvílema jsme šli ve stopách jednostopého vozidla. Jezdit v zimě po lese na motorce je dost velká frajeřina, ale na stopy po nějakém držkopádu jsme nenarazili.

.
„Slunce nad sněhy v polích“:

.

Zato jsme u Nového mlýna narazili na Romana. Ten se vracel z té samé hospody na Okoři, ve které je Venca se svým kamarádem. Je už prý trochu rozjařenej a tak trousí kolem sebe duchovní moudra o vesmíru, takže Roman raději uprchl. Spolu jsme probrali nějaká ta neduchovní moudra a životní příhody.

.

Fotoreportíček ze slunečního výletíku k vidění – zde.

.

K pozdnímu obědu jsem se pustil do toho zeleninového guláše, ke kterému jsem si udělal těstoviny. A když jsem se chtěl pustit do výroby malého fotoreportíčku z dnešního slunečního výletu do přírody, tak se objevil rozjařený Venca. Stěžoval si, že si chtěl od Sandyho půjčit peníze a nepochodil. Přitom, že je nutně potřebuje na cestu do Český Lípy, kvůli doktorovi a neschopence. Tak jsem mu připomněl, že tam byl před pár dny, ale bylo mu zatěžko vyčekat si u doktora frontu a raději šel s kamarádem do hospody. Pojebal, jsem ho, že tady na mlejně nejsme jeho zaopatřovací ústav. Že nikdo netouží mít kamaráda, kterej chodí furt jen něco sockovat, a ani já z něj už nejsem nadšenej. A o tom, že bych mu snad nějaký prachy půjčil, teď když sám jsem na podpoře, o tom žádná. I když je fakt, že kdykoliv jsem mu předtím nějaký prachy půjčil, (nejvíc to byly asi tři kila), tak mi je vždy poctivě vrátil. Ale to bylo v dobách, kdy jsem byl rozmařilý pracháč, který měl měsíční příjem jedenáct, někdy i dvanáct tisíc 😛 .

.

„Slunečně stínové selfíčko“:

.

Do toho dorazil Tomáš s tím, že na mlejně je „kruh“. Čímž naší neplodnou debatu utnul a Vencu vypudil. A já se tedy vydal na kruh, tedy jakousi debatně-řešící diskuzi. Jak jsem vyrazil narychlo, tak jsem sebou nevzal vodítko, navíc „kruh“ bejvá vždy na dlouho, na to, abych Joše uvázal venku před vchodem a nechtělo se mi ho ani jít zavřít do kotce,  takže jsem ho vzal sebou dovnitř. Nikdo neprotestoval a Još se choval vzorně. Na kruhu se nejprve probíraly finanční záležitosti. Zejména tedy to, jak je nás tu teď míň, ale náklady jsou furt stejný, tak je větší problém s prachama, a bylo by potřeba něčím naplnit společný fond, ze, kterého se platí společně potřebné věci, jako třeba oprava motorové pily. A krom jiného, že to vypadá, že odešel i elektrický bojler v koupelně, který přestal produkovat teplou vodu. Na což jsem slíbil, že se pokusím rozpomenout na svou původní, (a dávnou), erudici elektrikáře a zkusím se na to zítra podívat.

.

„Socha Januse se sněžným čírem, nebo jarmulkou“:

.

Pak se ještě probíral pobyt v komunitě nového týpka Jakuba, který se tu střídavě vyskytuje už od Silvestra, ale kterého já ani zatím moc nezaregistroval. Navíc, jak jsem detašovanej v maringotce a tolik s ním do styku nepřijdu, tak mi přišlo nepatřičný se k tomu nějak vyjadřovat. Taky už bylo plno hodin a tak jsem se z „kruhu“, už vyvlékl. Chtěl jsem totiž ještě honem do půlnoci stihnout udělat ten fotoreportíček na Xichtník. Protože od půlnoci si chci dát tu týdenní duševně ozdravnou pauzu bez Facebooku.

.

Což jsem tedy stihl, ale jen tak tak. S úderem půlnoci jsem na svou zeď tedy už jen pověsil oznámení o své facebookové „Přestávce“.

.

.

No a na noc jsem si tedy pustil jeden díl toho Sherlocka, kterého jsem postahoval pro Valérku.

.

* Sherlock – Prázdný pohřebák (The Empty Hearse) * / tv – seriál, Velká Británie, 2014/ r.: Jeremy Lovering

Pustil jsem si tedy první díl třetí série. Série jsou po třech dílech. Momentálně aktuálně v bedně běží čtvrtá. Jeden díl seriálu má stopáž celovečerního filmu. No krátce – stručně: dokoukat jsem to dokoukal, ale moc mě to nenadchlo. Seriál je natočený takovým tím moderním vizuálně trikovým stylem, takže místy připomíná počítačovou hru. A jelikož nejsem fanoušek počítačových her…, tak nejsem ani fanouškem tohoto filmového stylu. I sama zápletka, ve které Holmes předstíral svou sebevraždu a ze svého parťáka Watsona dělá neustále úplného blbce, mě příliš neuchvátila. Takže tomuto seriálu už neplánuju dát další šanci, ale kdo ví…

.

A když teď zaznamenávám, co filmového jsem si pustil na dobrou noc, tak mi došlo, že jsem zapomněl zaznamenat film, který jsem si „na dobrou noc“ pustil už někdy předpředevčírem… A to byla ta „Renčova“ Baarová, ke které jsem se tak dlouho odhodlával.

.

* Lída Baarová * / f – ČR, SR, 2016 / r.: Filip Renč

 

No jo no, tak pokud jsem očekával, že ten film bude blbej, tak mohu být spokojenej. Je blbej a je to promarněná příležitost, protože životní story Lidy Baarové má filmový potenciál, o tom žádná. Ale tento film ho nevyužil. Přestože hlavní postavu hraje Táňa Pauhofová, na kterou se dívám velice rád, tak tentokrát to nezachránila ani ona a ten film je prostě zejména strašná nuda.

„Baarová – Baarová / Baarová – Pauhofová“:

.

Vlastně mě pobavil jen jednou, když se na plátně poprvé objevil Pavel Kříž v roli Hitlera. To mi vyskočily koutky úst do úsměvu. Protože prostě vidět Štěpánka z Básníků, jak hraje Hitlera je komické. Čímž nechci říct, že by ho hrál blbě. Ostatně Charlie Chaplin ho zahrál taky dobře, že? Ale něco kladnýho se o filmu přeci jen říci dá, za ty prachy, dobové reálie, (kostýmy i prostředí), působí věrohodně. Aspoň na mě působily. Proč ale proboha Renč, (nebo kdo?), implementoval do filmu, vlastní parafrázi dokumentu Heleny Třeštíkové „Zkáza krásou“, to jsem tedy absolutně nepochopil. To je úplně mimo mísu a už tak malý spád filmu to definitivně zabíjí.

.

„Heil básník Štěpánek!“:

.

.

.

Funny foto na dobrou moč –

„O – jako Oko bere“:

O návštěvě, která se očekávěně nekonala. A o esemesce, na kterou jsem neočekávaně, (ale jako obvykle), nedostal odpověď. A o křupavé noční procházce, do nakonec příjemné kulturní oázy – Bažina, s „Dívkou ve vlaku“ v uších.

* sobota, 14. ledna 2017  *

Včera v Unijazzu mi Vrabčák říkal, že by o víkendu dorazili s Matyldou a Šutrou na návštěvu. Ovšem ráno bylo nevlídno, zamračeno, pošmourno, takže jsem očekával, že návštěvu maringotky a jejího okolí spíše odloží. Poslal jsem Vrabčákovi esemesku, ale ani se mi neobtěžoval odpovědět. To by třeba někoho překvapilo, ale mě ne, já jsem od Járy zvyklej. Nakonec nejen od Járy… Jen mě to přimělo  ke krátkému zamyšlení, jestli to takhle mají všichni, že jim lidé často neodpovídají na esemesky a nebo ausgerechnet já mám takové privilegium 😛 Ještě bych to chápal u lidí, kteří své okolí esemeskami bombardujou, ale já píšu v průměru tak…. (no schválně se podívám), letos jsem jich napsal už 9, z toho, ale 4 byly odpovědi na přišlé esemesky, i tak to vychází na cca 0,66 esemesky denně, navíc různým adresátům, to mi nepřijde, jako bombing, který není stíhatelné opětovat. Málokomu napíšu víc, jak dvě esemesky za měsíc. 😛 /Sakra, jen jsem to dopsal, tak mi přišla esemeska!, (tento týden první, ale je teprve úterý), byla to potvrzující zpráva od O2, že jim došla platba za internet – neodpověděl jsem na ní! 😀 /

.

„Kousky větve ze včerejška, které se rovnou nevešly do kamen“:

.

Dopoledne jsem tedy s Jošem dal jen malý venčící okruh a na cirkulárce jsem si  pořezal tu padlou větev. Nakonec z ní bylo skoro plný kolečko. Akorát poryv větru jí zřejmě sice zlomil, protože byla suchá, ale nevím jestli dost suchá, na ideální topení.

.

„Nakonec jsem z té větvičky pořezal skoro plné kolečko polínek“:

.

Né zcela počasově vlídný den jsem pak proseděl v teploučku maringotky, ve virtuálním světě. Až večer jsem se rozhodl ten pohybový deficit kompenzovat křupavou procházkou do Svrkyně. Do tamější útulné Bažiny. To jsou asi tak tři kilometry, které jsem absolvoval s audioknihou Dívka ve vlaku v uších.

.

„Podél potoka do Bažiny“:

.

V Bažině bylo opět celkem plno. Vešli jsme se s Jošem ještě ke stolu vedle mladé trojice dva kluci a jedna blondýnečka.  V bedně zrovna na Primě začali dávat film: * Druhá žena (The Other woman) * / f – Kanada, 2008 /r.: Jason Priestley.

.

„Druhá žena s „druhou“ manželkou v Bažině“:

.

To byla taková ta hloupoučká a nudná komedie. O manželce pipince, která se snažila skamarádit s milenkou svého manžela. To vše odehrávající se ve vyšší střední společenské vrstvě, tedy prostředí, které je mi dost cizí a přijde mi dost málo zábavné. Takže, nuda, nuda, šeď, šeď. Tedy jsem obrazovku moc nesledoval a věnoval se spíš „akustickému šmíringu“, té mladé trojičky u mého stolu.  To taky nebyla úplně povzbudivá zábava. Jejich životní obzor byl… No řekněme, že okruhy jejich zájmů, se s těmi mými příliš neprotínaly. I když „chyba“ je na mé straně, protože jsou to oni, kdo vlastně vyznává „většinové hodnoty“:  kdo s kým, hadry, auta, mobily.

.

„Kam se poděla sedmá rota? Je v Bažině v bedně!“:

.

Někdo pak tu televizi přepnul na ČT, kde dávali po stopadesáté šesté film:

* Kam se poděla 7 rota? (Mais Ou Est Donc Passée La 7eme Compagnie?) * / f – Fra, Ita, 1973/  r.: Robert Lamoureux.

Tenhle film je hitovka mého dětství. Většina spolužáků na něm, (i na jeho pokračování Sedmá rota za úplňku), byla v kině několikrát. Nadšeně opak ve škole přehrávali scénky z něj. Mnohokráte byly oba tyto filmy také reprízovány v televizi. Ale mě tohle francouzské švejkovství, nikdy moc nenadchlo. Ovšem takhle v sobotu večer, u piva v Bažině, je to velice příjemná kulisa k degustaci pivního moku. Rozhodně mnohem lepší, než ta blbina před tím. Já si to pak našel ve filmové databázi, abych věděl, co to bylo zač. Překvapilo mě, že tam Druhá žena není vedena v kategorii „blboučká komedie, pro ženy v domácnosti“, ale jako „drama“!?! Ono tam pak, (po přepnutí), došlo k nějaké vraždě, ze které byl obviněn ten nevěrný manžel, a obě ženy svorně pak bojovaly za jeho osvobození. Brrr!!! Ještě, že to Marcelka, nebo Pepa přepli.

.

„Sportovní hvězda v Bažině: Tomáš Verner – mediálně zdatný krasobruslař, kterému jsem na Hase leštil led“:

.

No na to, jak jsem si na začátku večera říkal: „dám si tu dneska možná jen jedno, max. dvě“. A na to, že vzhledem k televiznímu programu jsem se začal těšit, jak si cestou zpátky zase pustím, do sluchátek tu „Dívku ve vlaku“. Tak se mi tu nakonec přeci jen nějak zalíbilo. S tou sedmou rotou… a ty pivka si tu dal nakonec čtyři. Najednou bylo jedenáct hodin…
“Jak dlouhou budete mít cestu, na mlejn?“, zeptala se Marcelka, když jsem platil. „No, tak půlhodina, možná víc“. Tipl jsem to. „To já bych se sama bála, takovou cestu“, povzdechla si. „No to já bych se sám, bez Joše, taky bál“, odpověděl jsem jí na to a statečně vyrazil do tmy.

.

„Zimní Bažina zvenku, připomíná některá zákoutí na mlejně“:

.

I když do tmy…,  měsíc svítil a jak byl sníh, tak bylo světla dost. Ani jsem nevyndal čelovku.  Cesta nám nakonec trvala třičtvrtě hodiny. Ale s „Dívkou ve vlaku“ v uších mi to uteklo rychle. Sníh pod nohama dost křupal, ale na teploměru na stěně maringotky bylo jen dva až tři stupně mínus. Ovšem doma nás uvnitř přivítalo  + 20°C ! Paráda.

.

.

.

Funny foto na dobrou moč –

„N – jako nevím“:

.

O tom, jak mi nespadla větev na hlavu a nezkazil jsem si mínění o hereckém umu Bruce Willise.

* pátek, 13. ledna 2017  *

Po ránu jsem si s mamkou poskajpoval o bráchově anabázi se zubama. Natekla mu prej tlama jak meloun. Už z práce ho někdo přivezl domů, jak byl z těch zubů hotovej. Večer se mu to ještě zhoršilo. Samozřejmě zubařská pohotovost nikde široko daleko. Prej až v Teplicích v nemocnici. Nakonec si nechal zavolat sanitku, protože řídit by pod práškama nemohl. A veřejná doprava, do Teplic, leda tak vlakem přes Ústí. Prej ho tam pak pěkně zjebali, že si dovolil zavolat sanitku. Pamatuju, jak za mého dětství jezdila sanitka, coby pohotovost, úplně běžně. Dokonce když jsem měl v šestnácti slepák a mamka mi večer zavolala sanitku, tak tu cestou zastavila zoufalá sousedka, která  běžela k telefonu, (tenkrát nejenže nebyly mobily, ale i telefon na pevnou linku, měli na celým Horňáku, /Horní Jílové/, asi dva lidi). Její dítě mělo záškrt a prej mu to, že zrovna potkala sanitku, co jela pro mě, možná zachránilo život.  Na zubní pohotovosti bráchovi moc nepomohli, nazpátek si musel sehnat odvoz a druhej den si u svýho zubaře užil hezkou resekci dásně.

.

„Větvička přes cestu“:

.

Já to musím naštěstí „zaklepat“, i když na zuby ději ne, abych si je neulomil, taky už je mám hezky poslepovaný.. Pustil jsem se, po doskajpování, do vařby zeleninového guláše. Abych zužitkoval zásoby, které už mi doma trochu vadly. Hlavními ingrediencemi byly: cibule, mrkev, brambory a cuketa. Jako obvykle jsem si udělal plnej hrnec i do zásoby.

.

„Takovej kousek by možná i stačil, kdybych neměl kliku a kulicha“:

.

V rámci odpoledního venčení jsem si s Jošem zaskákl nahoru do vesnice do krámku. Cestou jsme v lese našli na cestě, na kusy rozlámanou velkou větev. Říkal jsem si, jaká byla klika, že mi včera v noci nespadla na hlavu, když  jsme se tudy před půlnoci vraceli z Prahy. Náhoda je svině…

.

„I Još jeden kus klacíku vzal a donesl ho až ´k maringotce“:

.

Na zpáteční cestě mi to nedalo a ty malý kousky jsem si naházel do tašky a ty větší vzal pod rameno.  Tak né, že bych si myslel, že mám dřeva málo, ale bylo potřeba ty kusy dřeva odklidit z cesty, aby přes ně někdo v noci nehodil tlamu, a když už jsem je měl v ruce. Dokonce jsem se tam ještě znovu vrátil při pozdněvečerním venčení a dobral ten zbytek.

.

„Jeden horký večer to určitě hodí“:

.

Večer jsem si tentokrát pustil filmovou „odechovku“.  Totiž někde na FcB jsem narazil na hlášku „Usměj se čuráku“, u který byl koment – „to je hláška Bruce Willise z mýho oblíbenýho filmu Poslední skaut“. A tak jsem si řekl, že na to se teda musím podívat, když mám pro toho Bruse Vyliž slabost.

.

   .  

* Poslední skaut (The Last Boy Scout) * / f – USA, 1991 / r.: Tony Scott

Totiž, kdysi jsem se s bráchou bavil o tom, jakej je Bruce Willis dobrej herec. Brácha mi na to tenkrát řekl:

„Akorát, kdyby nehrál v tak strašnejch sračkách…“.

„Jak to? Já ho viděl v samejch skvělejch: Pulp fiction, 12 Opic, Pátý element, Ohňostroj marnosti,  i v tom seriálu Moonlighting, byl boží“.

„No jo, to je tím, že ty se nekoukáš na ty akční píčoviny, jako Smrtonosná past 1 až 6, Armagedon a podobně. A tak sis o něm nezkazil mínění“.

 .

.

Tak teď jsem to tedy „napravil“. Poslední skaut je „akční píčovina“ a s velkým „P“. Ale Brůs Vyliž mi přijde koukatelnej i tady. A přese všechny ty střílečky, mlátičky, honičky, tak to má občas i trošku „přesah“. Ta jeho postava je taková, jakoby parafráze, na detektivy drsný školy, (a „hard boiled school“ bývalo a zůstalo mé oblíbené čtivo). I v tomhle, „velmi pitomým“ filmu, je taková jemná linka… Něco jako, když v pohádkách pro děti, je  něco, co dokáže pobavit i jejich rodiče.  Tak tenhle „totální akčňák“, pro mě měl něco, co dokázalo bavit i mě, (třeba ta scénka se zvednutým prkýnkem a milencem ve skříni). A tak tedy, Bruce Willis, mě teda baví i v těchle píčovinách, protože v jeho herectví, v těhle postavách, jako by byl takovej lehce ironickej nadhled. Nebo jsem si ho tam alespoň vsugeroval. 😛
(P.S.: M.M.CH.: Zajímavý je, že na tý český verzi filmového plakátu „vymazali“ toho černocha).

.

„No, není tu krásně naštvanej? Trochu mi připomíná Jacka Nicholsona 😛 „:

.

.

.

Funny foto na dobrou moč –

„M – jako Maltézský sokol“:

O snadné instalaci druků na bundu, bohužel snadné i v případě špatné instalace :-( A o poněkud komplikované dopravě, na poněkud krásně poetickou projekci filmu, v Unijazzu.

* čtvrtek, 12. ledna 2017  *

Po ránu jsem na mlejně zjistil, že voda už, (sláva!), teče. Při čekání na obsazenou meditovnu jsem pokecl s Liborem a Sandym. Zamrzá to prej v kotelně, když je -20°C. Ale minulý dvě zimy byly mírný a nezamrzlo to,  takže to Sandy letos na zimu ničím nezaizoloval.

.

„Dryjáčnické básničky“:

.

Při zatápění v kamnech, jsem v „podpalovacích“ novinách našel jednak zajímavé dryjáčnické básničky a pak taky smutný titulek, poukazující na to, že česká policie a justice, už se vrátila do starých bolševických kolejí. Svoloč! 

.

„Urazil úřad…., zaslouží kafkovský trest!“:

.

Dopoledne jsem zaregistroval odjezd feldy – „vozíku na dřevo“. Aha, asi jedou někam do lesa na brigádičku, ale zřejmě usoudili, že mé pomoci jim netřeba. U kotelny jsem později našel hromadu dřeva z břízy. Odpoledne ještě dorazil Sandy, že prej u mě nechal Venca sprej s éterem na startování dieslového Transitu. No nechal ho tady, s tím, že už je prázdnej, ať ho vyhodím do koše. Ale já ho vyhodil do tříděného odpadu. „Když vypadá prázdnej, tak v něm vždycky ještě něco je“, tvrdil Sandy. Vyndal jsem ho tedy z igelitky s „plechovým odpadem“, a plastový ventilek z druhé s odpadem „plastovým“. Sandymu se s tím „prázdným“ sprejem opravdu povedlo Transit nastartovat.

.

„Chybička se vloudila“:

.

No a pak jsem si vyndal ty druky a bundu s nefunkčním zipem. Vědom si toho, že samotné druky mají čtyři různé části, které jsou zaměnitelné, plus i nástroj k jejich aplikaci, (takové ty plastové „sbouchávací kleště“), má několik zaměnitelných součástek, přistupoval jsem k tomu tedy pečlivě a přeopatrně.  Obě části prvního druku jsem přidělal na bundu bezproblémově. Ale pak jsem spodek druhého druku sbouchnul tak, že vnitřní díl jsem otočil?!? To je přeci kokot! Ještě horší bylo, že druk držel opravdu dobře a tak ho poté „rozdělat a oddělat“ nebylo vůbec snadné. Zápolil jsem zápolil, a když se mi to nakonec povedlo, tak po něm v bundě zbyla dost velká díra. Ciwe, kikot, fakt! Ostatní už jsem pak vždy kontroloval, před udeřením kladiva, šestkrát, takže jsem je už přidělal všechny správně. Přes tu díru jsem pak přišil kousek suchého zipu. Né moc zdařile, švadlenka moc dobrá nejsem a tak jsem si jen potvrdil, že bylo rozumné, než se pokoušet nahradit rozbitý klasický zip, tím suchým, tak bylo rozhodně lepší použít ty druky. Až na ten jeden kiks, tedy.

.

„Náprava suchým zipem“:

.

No a večer jsme měli s Jošem v plánu vyrazit do Unijazzu na Sidovu filmovou projekci Rúžových snov, z 16mm filmového pásu. Ta byla od 19:30, takže buď bychom mohli jet už v 17:46 a v Uni mít pak čas na „o jedno pivo víc“, (což v momentální finanční situaci není ten největší klad). Nebo až v 18:46, ale to bych dorazil do Uni chvíli po začátku, pokud by se začalo včas. Což pravda není v Unijazzu, až tak reálná hrozba.

.

„Ekologicky a krásně zabalené vánoční dárečky od Nevji“:

.

A nebo, jsem na Idosu objevil ještě jinou možnost. Jet z Noutonic v 18:09 busem do Lichocevse, tam přestoupit na 312-ku  a tou dojet na metro na Bořislavku.  Do Uni bychom měli takto dorazit lehce po sedmé. Takže jsem se rozhodl pro tuto možnost. Jenže když jsme pak stáli v Noutonicích na zastávce, netradičně na té naproti, tak autobus přijel se zpožděním cca 7 minut a na přestup v Lichocevsi měly být jen tři/čtyři. Přesto jsem to ale zkusil, doufaje, že tam třeba ta 312-ka počká. Ale nepočkala, la, la. Navíc jsem zjistil, že jsem z té 350-ky raděj už neměl vystupovat, protože když se otočí na konečné na Okoři, tak, už na zpáteční cestě do Lichocevse nezajíždí! Ciwe!?!, kolik tak Dopravní podnik ušetří tím, že sem ten autobus, těch cca 500m z křižovatky, nezajede? Další 312-ka už ani nejela. Ty vole v tý Lichocevsi, by chtěl žít každej!, (kdo nemá auto). Takže nám nezbylo, než se zase vrátit pěšky zpátky do Noutonic, kde jsme tak akorát stihli 350-ku v 18:46. Což byla pochopitelně ta samá, kterou jsme jeli před tím do Lichocevse.  Byla to po silnici, už za tmy, taková „příjemná“ zdravotní procházka.

.

„U diskuzního stolu“:

.

Do Unijazzu jsme dorazili asi ve tři čtvrtě na osm. Projekce akorát začínala. Ještě jsme stihli dokonce i podivně surrealistický kreslený předfilm, ve kterém byly parodovány hollywoodské hvězdy, jako Laurel a Hardy, Fred Astair, aj.

.

   .  

.

* Růžové sny */ f – Československo, 1976/ r.: Dušan Hanák

 

Já jsem tenhle film vlastně nikdy v kině neviděl. Jen kousek v televizi. Je to taková slovensko-vesnická variace na Romea a Julii. Ve které znepřátelené rody Monteků s Kapulety nahradili Gadžové s Romy. Mladou romskou dívku hraje mlaďonká  Iva Bittová, (které bylo tehdy 17 let). Je tu naprosto úchvatně slaďoučká.

.

.

Jejího Rómea – vesnického poštára na kole, pak hraje skvělý „ušoun“ Juraj Nvota (21). A roli tu má taky, pozdější slavná, jako člověk dost kontroverzní, zpěvačka Věra Bílá. Ta je tu, už za mlada, dost výrazně korpulentní. Láska mladičké cikánečky s poštárem, podobně jako v shakespearovské předloze, sice nedojde šťastného naplnění, ale slovenská verze příběhu nemá tak tragické vyústění. Je to vpravdě, krásně poetický film, který má atmosféru podobnou raným filmům Emira Kusturici, mixnutou s ranými filmy Jiřího Menzela. Moc příjemné pokoukání.

.

.

U stolu jsem seděl s Kopretinou a Honzou, a později ale přece, dorazila též Nevjana, která mi „recipročně“ přinesla krásně ekologicky zabalené „vánoční“ dárečky. Lahévku vína, mnohočetný šampón „6v1“, (na tělo, na vlasy, na nohy, na ruce, na zadek, i na pubické ochlupení), a dvoje „trenkoslipy“ (sic!), na kterých mě pobavilo, že byly typově úplně stejné, jako ty, co jsem dostal od maminky 😀

.

.

Ještě si  k nám ke stolu přisedl i „pan projekční“ Sid a tak jsme pokecali nejen o světě filmu. Než jsme, jako obvykle v nejlepším, museli s Jošem vystartovat na bus. Tentokrát jsem ani nestihl zaskáknout cestou do krámu. Ale ještě doma kousek chleba mám 😛

.

.

Do vedlejšího vagonu metra přistoupil nějaký pozoruhodný týpek – myslím, že to je ten „notorický demonstrant“, který v Praze každodenně  demonstruje, už několik let. Pro dnešek má tedy už asi padla.  Još byl na zastávce opět neklidný. A do autobusu přistoupila i „boskovická dobrovolnická spolupořadatelka“ Bramborka, takže jsme si cestou do Roztok, příjemně pokecali. Jen jsem si připomněl, že mám vždy při těch „francouzskejch, vítacích líbačkách“, na tvář, takovej rozpačitej pocit. Ale uznávám, že „hugs free“ se v autobuse provádí hůř.

.

„S balónkem a českou vlajkou“:

.

Doma nás v maringotce přivítalo krásné teplíčko.

.

.

.

Funny foto na dobrou moč –

„L – jako Laskavá Lehkost  Lemplovství“:

O zajímavé „klinické“ přednášce o tom, co se děje v našem pajšlu se sežraným chlebem.

* středa, 11. ledna 2017  *

Ráno  už bylo na teploměru na maringotce tepleji: jen -9°C, takže jsem sice bez problémů provedl ranní meditaci i její výsledek spláchnul, ale v koupelně už na mě pak jen kohoutek suše zachrchlal. Áááá, takže nejspíš někde zamrzla voda 😦

.

„Zamrzlá vana“:

.

A zamrzlá byla i „vana“ v potoce. Tentokrát už by na rozbití ledu nestačila násada od smetáku a tak jsem si musel dojít pro železnou palici. Tou se mi povedlo rozmělnit led na kry snadno.  Ještě jsem pak kolem sebe ledy pošlapal, poté co jsem vlezl do vany.  Tak koupel byla osvěžující trošku víc, než jindy, ale zase tak velký rozdíl, když je teplota vzduchu pár stupňů  nad nulou, to není. Ale upaloval jsem po koupeli do teplíčka maringotky svižně, to jo.

.

„A hup do vany“:

.

Hřejivý „koupelnový“ fotoreportíček k vidění – zde.

.

Později jsem zahlédl Akimu, jak cosi kutí pod jeho obytným náklaďákem, že by zapomněl dát do chladiče fridex? Později jsem se ho poptal a dozvěděl se, že ty „provozní kapaliny“ vypouští jen preventivně, protože si není jistej, jakej mráz vydržej.

.

.

Do Práglu jsme tentokrát vyrazili busem v 16:30. Opět to ve sněžení, které bylo ještě hustší než včera,  byla dost náročná cesta. Z Dejvický jsem nejprve zamířil do toho krámku, kde jsem si včera koupil  suchej zip na bundu, u které mi začal stávkovat ten zip klasický. Dokoupil jsem ještě i černé druky, (takový ty velký patentky). Přeci jen jsem usoudil, že ty mi, při mé šicí šikovnosti, půjdou na bundu nainstalovat snadněji. Z krámku jsme pokračovali do Potrvá, kam jsem zanesl ještě tři kousky časopisu Uni. Dorazili jsme tam bílí, jak sněhuláci.

.

„Klára z metra, co to bere šmahem…“:

.

Na Ohradu jsme dorazili včas a tak jsem ještě před přednáškou zaskákl do tamějšího Lidlu. Pro dvě petky piva, (2L Bráník v akci za 25,-), dvě petky bublinkatý vody a ještě jeden „konzumní“ dáreček pro Marťu.

.

A pak už na Kliniku, kam akorát včas na přednášku Trnkáče – LŽU (Lidová Žižkovská Universita): Jan Trnka – Co se děje s chlebem, který sníme?

/V poslední přednášce z cyklu „Jak fungují naše buňky“ si povíme o tom, co vše se musí stát, aby třeba chleba mohl našim buňkám pomoci fungovat tak, jak mají. Řeknem si o trávení i o základních metabolických procesech v buňkách./.

Jan Trnka je opravdu schopný a zábavný přednášející. Takže mě jeho přednáška o biochemických procesech v trávícím traktu hodně bavila. Přestože od doby, kde jsem měl ve škole chemii, či biologii už uplynulo drahně let, dneska už nerozliším uhlovodany, od sacharidů, takže jsem se v těch termínech orientoval jen částečně. Ale bavilo mě to a nějaké poučení jsem si přeci jen snad odnesl. Například to, že glukóza má 6 (!) molekul uhlíku. A pak třeba to, že jak se mělo za to, že fruktóza je pro lidské tělo prospěšnější, než glukóza, tak současné výzkumy ukazují, že je to  lautr stejný, nebo nakonec fruktóza je spíš horší. Taky jsem se dozvěděl něco o tom, jak moc důležitým orgánem pro člověka jsou játra. Dalo by se říci, že pro muže je to de facto druhý nejdůležitější orgán v těle. Možná se spolu s mozkem dělí o druhé a třetí místo.  Fakt mě ta přednáška bavila, přestože jsem rozuměl jen cca půlce, na rozdíl od dredařky s piersingem v nose, sedící vedle mne. Její zkušenost s chemií a biologií byla zjevně čerstvější.   Jinak nás cíleně na přednášku dorazilo asi tak 4-5. Dalšími účastníky byli vegetující bezdomovci a kroužek pletení, (v něm byl i jeden muž!)

.

„Free sekáč na Klinice“:

.

Na závěr jsem se Honzy zeptal, jak on, coby vědec, vidí tu kruciální otázku jestli je tedy člověk spíše bíložravec, nebo masožravec. Dostalo se mi odpovědi, že z hlediska chemických procesů trávení je rozhodně všežravec, že dokáže strávit všechno. Jak ostatně dokazují na jedné straně Inuité, (mezi českými milovníky sladkých mražených výrobků se jim nesprávně říká Míšaři), kteří se živí téměř výhradně živočišnou stravou, tak na druhé straně třeba čeští vegani.  Sice se občas objeví údaje o tom, že Eskymáci se dožívají nižšího věku, ale ty věrohodnější, (AMAP, 1997; UNDP, 2001), uvádějí, že 69,5 roku, což není o mnoho méně, než čeští pivo-cigáro-bůčkaři.

.

„Beletristický Freeshop“:

.

Taky jsem se ještě zeptal, jak je to tedy s tou „energetickou spotřebou“ mozku, jestli lze zhubnout usilovným přemyšlením. Byl jsem nejprve „vědecky“ opraven, že žádná energie se nespotřebovává, jen přeměňuje, (viz. První termodynamický zákon). A že mozek jí sice „přeměňuje“ relativně dost, ale že s usilovným přemýšlením se tato hodnota příliš nezvyšuje, takže intenzivním myšlením člověk nezhubne. To se mi dost ulevilo, protože já jsem na přemýšlení ukrutně línej. Na tělesný pohyb sice taky, ale přeci jen se ještě občas k nějakému usilovnějšímu výdeji, (čti: přeměně), tělesné energie vybičuji. K hraní šachů, už nikoliv.

.

„Za dveřmi Kavárny je útulný chill-out i koncertní sál“:

.

Po přednášce jsme s Jošem měli na autobus ještě čas. A tak jsme ještě chvíli poseděli. Já si dal druhé pivo a Još se nechal rozmazlovat od jednoho z bezdomovců, kteří mají Kliniku, jako „nízkoprahové chill-outové zařízení“. Nejprve od něj dostal kus koňského točeňáku a pak ještě romadur. Obé nadšeně vdechnul. Doufám, že byly někde vydumpsterovaný a že Yossarian „neobral-neožral“, více jídla potřebného.

.

„Na Klinice panuje úplné „Kulturní pozdvižení“…“:

.

U autobusu v 21:30 jsme narazili na rozjařeného Vencu, který se vracel z „Nic než České“ Lípy, kde byl na sociálce a u doktora. Byl docela nalitej, respektive spíš zkouřenej,  takže společná cesta s ním byla dost náročná. Vyřvával na celej autobus historky, který já bych neříkal ani potichu. Když je něčím trochu povzbuzenej, tak to není úplně příjemný společník. Cestou přes les, jsem si říkal, že dnes už je dost teplo, ale u maringotky ukazoval teploměr přeci jen – 4 °C. Doma ale bylo + 17 °C, takže už jsem na noc ani nezatápěl. Ještě jsem si poskajpil s mamkou o tom, jak bráchu šeredně „chytly“ zuby.

.

.

.

Funny foto na dobrou moč –

„K – jako Kotoul…“: