* čtvrtek, 12. ledna 2017 *
Po ránu jsem na mlejně zjistil, že voda už, (sláva!), teče. Při čekání na obsazenou meditovnu jsem pokecl s Liborem a Sandym. Zamrzá to prej v kotelně, když je -20°C. Ale minulý dvě zimy byly mírný a nezamrzlo to, takže to Sandy letos na zimu ničím nezaizoloval.
.
„Dryjáčnické básničky“:
.
Při zatápění v kamnech, jsem v „podpalovacích“ novinách našel jednak zajímavé dryjáčnické básničky a pak taky smutný titulek, poukazující na to, že česká policie a justice, už se vrátila do starých bolševických kolejí. Svoloč! 
.
„Urazil úřad…., zaslouží kafkovský trest!“:
.
Dopoledne jsem zaregistroval odjezd feldy – „vozíku na dřevo“. Aha, asi jedou někam do lesa na brigádičku, ale zřejmě usoudili, že mé pomoci jim netřeba. U kotelny jsem později našel hromadu dřeva z břízy. Odpoledne ještě dorazil Sandy, že prej u mě nechal Venca sprej s éterem na startování dieslového Transitu. No nechal ho tady, s tím, že už je prázdnej, ať ho vyhodím do koše. Ale já ho vyhodil do tříděného odpadu. „Když vypadá prázdnej, tak v něm vždycky ještě něco je“, tvrdil Sandy. Vyndal jsem ho tedy z igelitky s „plechovým odpadem“, a plastový ventilek z druhé s odpadem „plastovým“. Sandymu se s tím „prázdným“ sprejem opravdu povedlo Transit nastartovat.
.
„Chybička se vloudila“:
.
No a pak jsem si vyndal ty druky a bundu s nefunkčním zipem. Vědom si toho, že samotné druky mají čtyři různé části, které jsou zaměnitelné, plus i nástroj k jejich aplikaci, (takové ty plastové „sbouchávací kleště“), má několik zaměnitelných součástek, přistupoval jsem k tomu tedy pečlivě a přeopatrně. Obě části prvního druku jsem přidělal na bundu bezproblémově. Ale pak jsem spodek druhého druku sbouchnul tak, že vnitřní díl jsem otočil?!? To je přeci kokot! Ještě horší bylo, že druk držel opravdu dobře a tak ho poté „rozdělat a oddělat“ nebylo vůbec snadné. Zápolil jsem zápolil, a když se mi to nakonec povedlo, tak po něm v bundě zbyla dost velká díra. Ciwe, kikot, fakt! Ostatní už jsem pak vždy kontroloval, před udeřením kladiva, šestkrát, takže jsem je už přidělal všechny správně. Přes tu díru jsem pak přišil kousek suchého zipu. Né moc zdařile, švadlenka moc dobrá nejsem a tak jsem si jen potvrdil, že bylo rozumné, než se pokoušet nahradit rozbitý klasický zip, tím suchým, tak bylo rozhodně lepší použít ty druky. Až na ten jeden kiks, tedy.
.
„Náprava suchým zipem“:
.
No a večer jsme měli s Jošem v plánu vyrazit do Unijazzu na Sidovu filmovou projekci Rúžových snov, z 16mm filmového pásu. Ta byla od 19:30, takže buď bychom mohli jet už v 17:46 a v Uni mít pak čas na „o jedno pivo víc“, (což v momentální finanční situaci není ten největší klad). Nebo až v 18:46, ale to bych dorazil do Uni chvíli po začátku, pokud by se začalo včas. Což pravda není v Unijazzu, až tak reálná hrozba.
.
„Ekologicky a krásně zabalené vánoční dárečky od Nevji“:
.
A nebo, jsem na Idosu objevil ještě jinou možnost. Jet z Noutonic v 18:09 busem do Lichocevse, tam přestoupit na 312-ku a tou dojet na metro na Bořislavku. Do Uni bychom měli takto dorazit lehce po sedmé. Takže jsem se rozhodl pro tuto možnost. Jenže když jsme pak stáli v Noutonicích na zastávce, netradičně na té naproti, tak autobus přijel se zpožděním cca 7 minut a na přestup v Lichocevsi měly být jen tři/čtyři. Přesto jsem to ale zkusil, doufaje, že tam třeba ta 312-ka počká. Ale nepočkala, la, la. Navíc jsem zjistil, že jsem z té 350-ky raděj už neměl vystupovat, protože když se otočí na konečné na Okoři, tak, už na zpáteční cestě do Lichocevse nezajíždí! Ciwe!?!, kolik tak Dopravní podnik ušetří tím, že sem ten autobus, těch cca 500m z křižovatky, nezajede? Další 312-ka už ani nejela. Ty vole v tý Lichocevsi, by chtěl žít každej!, (kdo nemá auto). Takže nám nezbylo, než se zase vrátit pěšky zpátky do Noutonic, kde jsme tak akorát stihli 350-ku v 18:46. Což byla pochopitelně ta samá, kterou jsme jeli před tím do Lichocevse. Byla to po silnici, už za tmy, taková „příjemná“ zdravotní procházka.
.
„U diskuzního stolu“:
.
Do Unijazzu jsme dorazili asi ve tři čtvrtě na osm. Projekce akorát začínala. Ještě jsme stihli dokonce i podivně surrealistický kreslený předfilm, ve kterém byly parodovány hollywoodské hvězdy, jako Laurel a Hardy, Fred Astair, aj.
.
. 
.
* Růžové sny */ f – Československo, 1976/ r.: Dušan Hanák
Já jsem tenhle film vlastně nikdy v kině neviděl. Jen kousek v televizi. Je to taková slovensko-vesnická variace na Romea a Julii. Ve které znepřátelené rody Monteků s Kapulety nahradili Gadžové s Romy. Mladou romskou dívku hraje mlaďonká Iva Bittová, (které bylo tehdy 17 let). Je tu naprosto úchvatně slaďoučká.
.
.
Jejího Rómea – vesnického poštára na kole, pak hraje skvělý „ušoun“ Juraj Nvota (21). A roli tu má taky, pozdější slavná, jako člověk dost kontroverzní, zpěvačka Věra Bílá. Ta je tu, už za mlada, dost výrazně korpulentní. Láska mladičké cikánečky s poštárem, podobně jako v shakespearovské předloze, sice nedojde šťastného naplnění, ale slovenská verze příběhu nemá tak tragické vyústění. Je to vpravdě, krásně poetický film, který má atmosféru podobnou raným filmům Emira Kusturici, mixnutou s ranými filmy Jiřího Menzela. Moc příjemné pokoukání.
.
.
U stolu jsem seděl s Kopretinou a Honzou, a později ale přece, dorazila též Nevjana, která mi „recipročně“ přinesla krásně ekologicky zabalené „vánoční“ dárečky. Lahévku vína, mnohočetný šampón „6v1“, (na tělo, na vlasy, na nohy, na ruce, na zadek, i na pubické ochlupení), a dvoje „trenkoslipy“ (sic!), na kterých mě pobavilo, že byly typově úplně stejné, jako ty, co jsem dostal od maminky 😀
.
.
Ještě si k nám ke stolu přisedl i „pan projekční“ Sid a tak jsme pokecali nejen o světě filmu. Než jsme, jako obvykle v nejlepším, museli s Jošem vystartovat na bus. Tentokrát jsem ani nestihl zaskáknout cestou do krámu. Ale ještě doma kousek chleba mám 😛
.
.
Do vedlejšího vagonu metra přistoupil nějaký pozoruhodný týpek – myslím, že to je ten „notorický demonstrant“, který v Praze každodenně demonstruje, už několik let. Pro dnešek má tedy už asi padla. Još byl na zastávce opět neklidný. A do autobusu přistoupila i „boskovická dobrovolnická spolupořadatelka“ Bramborka, takže jsme si cestou do Roztok, příjemně pokecali. Jen jsem si připomněl, že mám vždy při těch „francouzskejch, vítacích líbačkách“, na tvář, takovej rozpačitej pocit. Ale uznávám, že „hugs free“ se v autobuse provádí hůř.
.
„S balónkem a českou vlajkou“:
.
Doma nás v maringotce přivítalo krásné teplíčko.
.
.
.
Funny foto na dobrou moč –
„L – jako Laskavá Lehkost Lemplovství“:
krkulden2 