* úterý, 17. ledna 2017 *
Na „kruhu“ se také mluvilo o tom, že v úterý bude „brigáda na dřevo“. Ovšem, zatímco Libor může jen dopoledne, tak Tomáš pro změnu jen odpoledne. Já jsem řekl Liborovi, že dopoledne můžu, ať se pro mě zastaví. Domluvili jsme se, že bychom mohli zlikvidovat ten strom u potoka, co se rozlomil a padnul přes potok a plot do lesní školky.
.
„Hrrr, na vpadlého vetřelce“:
.
Nařídil jsem si tedy budík „už“ na 8:20, ale pak jsem ho ráno ještě dvakrát o deset minut posunul. Ráno jsem na mlejně potěšeně zjistil, že z bojleru teče horká voda – hurá! I v potoce voda tekla, byť né tak teplá, ale žádnej led jsem rozbíjet nemusel. Po ránu bylo -5°C. Před půl desátou už jsem byl vydefekován, vykoupán, nasnídán a připraven k brigádě. Vyčkával jsem u noťasu na to až se Libor objeví. Ten se sice neobjevil, ale před jedenáctou jsem zaslechl zvuk pily ze školky.
.
„Netradiční nákladní dopravní prostředek“:
.
A tak zatímco Libor rozřezával padlý strom, já jsem jeho kusy odvážel na sáňkách? (sic!) k cirkulárce. Zpočátku jsem se pokoušel k jednomu většímu polenu přivázat nějaké menší větve, ale zjistil jsem, že je lepší jet vícekrát, bez přivazování, než ten náklad po cestě třikrát znovu nanadávat a převazovat. Dřeva z toho stromu bylo nakonec docela dost, akorát že není úplně suchý. Proč ten strom padl je trochu záhada. Rozhodně né proto, že by byl už úplně uschlý. Rozlomil se mu kmen podélně, jako kdyby ho třeba zasáhl blesk. Akorát, že si pamatuju na to, když padnul, (byla to docela velká rána), a bylo to za bílého dne. Po žádné bouřce ani památky. Dokonce ani vítr nijak moc nefučel. Každopádně jsme ale udělali záslušný skutek, že jsme z pod něj osvobodili pár stromků.
.
„Nadšený pomocník“:
.
Na těch sáňkách ta doprava docela šla. Rozhodně lepší, než to v tom sněhu tahat na rameni. Jen jednou, kdy jsem na sáňkách měl přivázány dva větší kmeny, z nichž jeden jsem táhl částečně po zemi, tak jsem dorazil k cirkulárce dost zchvácenej a cítil jsem vysoký tep srdce. Sakra, to je fakt nějaký divný, když se mi takhle rozbuší srdce, po né zas tak velký a dlouho trvající námaze. Ale když mě naposled doktor měřil EKG, (což není tak dávno), tak bylo v pohodě.
.
„Slušný polínko, mě by do maringotky stačilo tak možná na tejden“:
.
I Još se občas zapojil do práce a nějaký ten klacek k cirkulárce přinesl, akorát pak byl problém mu vysvětlit, že ho tam má nechat. Jen jednou odběhl za fenkama, co šly kolem mlejna. Ale jen se seznámil a na zavolání se zase vrátil. U práce jsme se s Liborem taky pobavili o tom článku, který vyšel o mlejně v Reflexu. Nad tím se dost pohoršoval. Nechápe prý k čemu je Sandymu dobrý zvát sem takový blbce, aby o mlejně napsali tak pitomý články. A taky to, proč tam ten novinář některý věci tak překroutil. To že jsou v reportáži změněný některý jména se dá pochopit, že to třeba chtěli změnit ti dotyční, ale proč napsal, že Akima je Angličan, když je Němec? A Akimova angličtina není zas taková, aby si ho někdo spletl s rodilým mluvčím. To taky netuším, ale asi, když už něco přibarvuješ a překrucuješ, tak to zřejmě bereš šmahem.
.
„Ale je do něj vydatlovaná trochu větší dírka“:
.
Skončili jsme cca ve dvě a já už toho měl docela plný kecky, respektive pohorky. Ve kterých jsem měl také podezřele vlhko, možná mi do nich napadal sníh horem, ale budu je muset naimpregnovat. Nakonec toho dřeva byla docela slušná hromádka. Přidali jsme k němu ještě tři pořádný polena, z toho stromu, co leží přes potok naproti teepeečku. To taky nevím, kdo ho takhle blbě pokácel u potoka. Ale v jednom tom polenu byla vydatlovaná slušná díra, tak jestli se tomu stromu neodlomil vršek a proto ho pak někdo dopokácel?
.
„Nakonec slušná hromádka dřeva, né?“:
.
Už jsem měl taky docela hlad a tak jsem si vyrazil dát oběd a lehčí oraz. To už na mlejn dorazil i Venca. Zaregistroval jsem z maringotky, když pak vyrazili na „odpolední“ část brigádky s Feldou–vozíkem na dřevo. Ani za mnou nezaskákli, tak jich je na to asi dost a mou pomoc nepotřebujou. Což jsem docela přivítal a natáhl se k relaxu na postel a doposlechl si tu audioknihu:
.
* Paula Hawkins – Dívka ve vlaku *
Je to opravdu hodně dobře napsaná knížka. Ani nevím, jestli se to dá zařadit mezi detektivky, protože je to zároveň i dobrý psychologický román a v závěru taky thriller. (V databázi knih má žánrové štítky: Světová literatura, Pro ženy, thrillery – tož tak). Příběh opuštěné manželky Rachel, která z frustrace, že nemůže otěhotnět, začala chlastat, až si její manžel našel jinou. Se kterou, a s narozeným dítětem, začal žít v „jejich“ domě, což frustraci i alkoholismus Ráchel ještě prohloubí. Přijde i o práci, přesto ale před svou bytnou předstírá, že práci stále má a pravidelně dojíždí vlakem z předměstí do Londýna. Kde se bezcílně toulá a často také zavítá do okolí „jejího“ bývalého domu. Ve kterém žije exmanžel Tom s novou partnerkou Anne. Vlak pravidelně zastavuje na návěstidle, od kterého Ráchel pozoruje dům, v sousedství svého „původního domova“. V domě žije mladý pár, který Rachel s voyerským potěšením sleduje. Jednoho dne však mladou ženu překvapeně spatří líbat se na terase s jiným mužem. Později se ze zpráv dozví, že toho dne žena zmizela a policie po ní vyhlásila pátrání. Zároveň se Ráchel toho samého dne příšerně opila a pohybovala se v místech svého bývalého domova, tedy i místa, ze kterého zmizela Megan, jak se ona žena jmenuje. Rachel má pocit, že se toho večera nachomýtla k něčemu důležitému, ale má „totální okno“, z kterého se jen matně vynořuje setkání s mladým zrzkem a bývalým manželem. Ráchel se snaží vypátrat, co se toho večera stalo Megan, i to co z její paměti vymazal alkohol. Protože má neodbytné tušení, že to spolu souvisí.
Hlavní vypravěčkou je Rachel, ale „slovo“ v líčení příběhu dostává i zmizelá Megan a „nová manželka“ Anne. Různost pohledů, zvyšuje atraktivitu i psychologičnost příběhu. Ženské duše jsou zde odhalovány přesvědčivě. Paula Hawkins mistrně postupně přesouvá „podezření“ z jedné postavy na druhou. Mě konečný pachatel Meganina zmizení překvapil. A závěr je napsaný, jako mistrný thriller. Při gůglování knihy jsem zjistil, že už je i zfilmovaná. Na to bych se docela koukl, i když vlastně sakra, já teď už vím, kdo je zahradník! 😦
.
Večer jsem po zprávách vyrazil s Jošem ještě na malé noční venčení. Hlavně vyvětrat se z vedra v maringotce. Venku byl chládek slušný. Už jsem pak nepřiložil a na noc si pustil film:
.
. 
* Absurdistán (The Idiocracy) * / f – USA, 2006 / r.: Mike Judge
Celkem originální bláznivá komedie, u které jsem si po chvíli uvědomil, že už jsem to kdysi viděl, ale chuť dokoukat mě nepřešla. Klasická story, neplánovaně prodloužená roční hybernace na pět set let, je originálně vylepšená o chybu v evoluci. Totiž, že lidstvo mezitím výrazně inteligenčně zdegenerovalo. Z toho důvodu, že intelektuálové začali natolik odkládat dobu, kdy budou mít děti, až neměli žádné. Na rozdíl od prostého, televizními reklamami zblblého lidu fastfoodově supermarketového. Takže inteligence populace postupně upadá. Až se po pěti stech letech snižování inteligenčního kvocientu stane prezidentem USA zápasník z televizní soutěže. Což nakonec, vzhledem k současnosti… Ona ta komedie není až tak úžasná, ale na takové to domácí pobavení na dobrou noc, je dobrá.
.
.
.
Funny foto na dobrou moč –
„Q – jako qvíčepu“:
.
krkulden2 