* středa, 18. ledna 2017 *
.
Dopoledne se nám o vzrušení postaral doraz Venci, který přišel s Marvinem. Ovšem pro Joše to bylo vzrušení až příliš velké, takže pokus o jejich spřátelení se moc nezdařil. Půjčil jsem Vencovi vodítko a drželi jsme je na distanc. Zatímco Marvin se po chvíli uklidnil a vypadalo to, že by se možná i zkamarádil. Tak Još byl ten větší vrčák. Zřejmě bránil své domácí území.
.
„Venca a Marvin“:
.
Zatímco já se s Jošem odklidil do maringotky, tak Venca vypustil Marvina, aby se vrátil domů a šel se poptat Sandyho, jak z dnešní dřevobrigádkou. Když jsem po chvíli vyhlédl z okýnka, zjistil jsem, že felda-dřevovouzík je pryč. Sakra do čeho jsem se u notebooku tak zažral, že jsem je ani neslyšel odjíždět? Zjevně tedy opět neměli potřebu přibrat mě do pracovní party. Dneska bych i docela s chutí šel.
.
„Počasíčko na brigádku ideální“:
.
A tak jsem aspoň vyrazil s Jošem ke krámku s plnou igelitkou plastů. Bylo křupavo a slunečno. Podklad na cestě ledový, takže opět to bylo na chůzi opatrnou, ve střehu. Po cestě nás předjela felda s kterou Sandy vezl dřevo do kamen Vencovi. Vydává už docela podezřelé zvuky, jestli je to v souvislosti s tím, že jede jen na tři válce? Tak doufám, že dnes fízlové před krámkem parkovat nebudou. Neparkovali. Po vysypání „plastové“ igelitky do separovaného odpadu jsem zaparkoval Joše před krámek a šel se dovnitř rozšoupnout koupí půlky chleba. Když jsem vylezl ven, Još přede dveřma nečekal, co to?!? Jo aha, támhle akorát přichází Venca a on mu vyběhl naproti. Tak to jo… Z komentářů zdejších štamgastů, kteří postávali ve zdejší „open-air“ hospůdce před krámkem, jsem pochopil, že mezi nimi není moc populární. Padaly hlášky typu: „a jéje, jde Venca, zase nám bude vykládat ty svý moudra“. Mně Venca povykládal, že byli na brigádce ve třech s Liborem a udělali jednu fůru na mlejn a jednu pro něj.
.
„Štamgasti v Noutonické hospůdce Před krámkem“:
.
Bylo krásně slunečno a tak jsme to nazpátek vzali s Jošem trochu oklikou. Po té objížďce po poli, kterou se dá vyhnout železničnímu podjezdu. I teď pod sněhem vypadala docela sjízdně. Kdyby mi snad příště přivezli granule tirákem 😛 Po návratu jsem zastihl Sandyho na dvoře a tak jsem se ho poptal, jak to vypadá s bojlerem. No prej vodu ohřívá, ale né tak horce, jako před tím. No jo no, tak já se na to ještě zejtra mrknu. Přes poledne, kdy jde „noční“ proud.
.
„Fotogenická zima“:
.
Zbytek odpoledne už jsem slastně prozévlil v teplíčku a až po zprávách jsme se vydali s Jošem na noční mrazivou procházku na Okoř. Teploměr ukazoval –13 °C. Říkal jsem si, že bych si kdyžtak dal v hospůdce jedno. Ta ale byla dnes zavřená. V pondělí až středu má teď v zimě zavřeno, ve čtvrtek a v neděli jen do osmi. Pouze o „víkendu“ v pátek a sobotu, hučí až do jedenácti. Na Okoři žhnulo pouliční osvětlení, které bylo podobné, jako když šajní úplněk, vzpomněl jsem si, že jsem se při jasném úplňku vyfotit svůj stín. To se mi ale nikdy nepovedlo.
.
„Vyfotit stín od pouliční lampy jde ale snadno“:
.
Vydal jsem se tedy ještě mrknout naproti do Family hotýlku. Ovšem ouha, ze seriózního mostku přes potok tu zbyla jen jedna kláda. Po chvilce odhodlávání jsem to po ní opatrně dal. V tomhle počasí by se mi seskočit do potoka opravdu nechtělo. V hotýlku sice ještě v koutě seděla jedna dvojička, zřejmě hotelových hostů, ale za pípou už nikdo nebyl. Navíc tu maj pivo asi za čtyřicet, pokud si to dobře pamatuju. Tak už jsme to otočili k domovu.
.
„Můstek pro hubené a střízlivé“:
.
Doma jsem si na zahřátí udělal grog ze zbytku té falešné brandy, kterou tu suším už asi rok. V čaji není tak hnusná a zahřát zahřeje. Na dobrou noc jsem si pustil film:
.
. 
* Kurz negativního myšlení (Kunsten å tenke negativt) * / f – Norsko, 2006 / r.: Bárd Breien
Opět jsem tedy po chvíli zjistil, že už jsem tento film viděl. No jo no, to se mi v tomhle věku, s kvantem nakoukaných filmu a zhoršující se pamětí, asi bude stávat častěji. Ale Kurz negace je natolik dobrý film, že se dá vidět i podruhé. Příběh profesionální terapeutky Tori, která se svou partičkou tělesně postižených přijede na návštěvu do domu paraplegika Geirra nalít mu optimismus do duší jeho vozíku. Ovšem Geiir s hezkou ženou, která se ho chystá opustit a se zálibou ve válečných filmech, alkoholu a marihuaně, je natolik svéráz, že ji její úsilí dost naruší. Nakonec se terapeutické setkání zvrhne v dost brutální večírek ve stylu hry „vadí – nevadí“. Jo, tohle je dobrej film, kterej se určitě dá vidět podruhé.
.
.
.
Funny foto na dobrou moč –
„R – jako rychna“:
krkulden2 