O probuzení v Salé, sprintu na mlejn, krátkém vypocení a cestě na koncert Coco Rosie.

* pondělí, 16. května 2016  *

Ráno jsem se probudil vyspalý do sladka… Přeci jen proti kolejišti je gauč v Salé – postel s nebesy. Akorát tedy, můj pilník v krku ještě zrašplovatěl 😦  Chvíli poté, co jsem se probudil, dorazil ten salámista, pardon salémista. Udělal mi ještě čaj a lehce jsme pokecli.

.

„Uživatelsky přátelský bar v Salé“:

.

Mimo jiné o anarchistovi a veganovi Martinovi, který je stále držen ve vazbě, v té policejněprovokatérské akci Fénix. A já myslel, že už propustili všechny. Mají tu pro něj nachystaný balíček převážně s veganským jídlem, k poslání do lochu. Chvíli jsem byl v pokušení přihodit do balíčku stovku, ať mu ještě dokoupí něco ode mě, ale když jsem se podíval do peněženky, tak:  aha… 😦

.

„Balíček do krimu… 😦 „:

.

Ještě jsem si prohlédl místní nabídku zapatistického kafe a umínil si, že „po vejplatě“ se tu pro nějaké musím stavit. Jinak čaj tu stojí 2,50 🙂 . Při pohledu na hodinky jsem zjistil, že když prudce vystartuju, tak bych mohl akorát chytit bus na mlejn. S již také probuzelým Bobošem jsem se rychle rozloučil přes dveře sprchy a vysprintoval.

.

„Zapatistické fair trade kafe“:

.

Dolu na Husitskou, odsud busem na Florenc. Ale tramvaj osmička jela až za dlouho a tak do metra… Stihl jsem to na chlup. Akorát když už jsem byl na dohled maringotky, tak se na posledních 500 metrů hustě rozpršelo, sakra! To to ještě nemohlo vydržet 5 minut? 😦

.

„Slastný anarchistický gaučík“:

.

Navíc  jsem v maringotce neměl nachystaný dřevo. Už jsem doufal, že ho, teď v létě!, nebudu potřebovat… Takže ven do deště nějaký poštípat. Poslal jsem esemesku brůderovi a dozvěděl se, že do Prahy přijedou už v 7 a tak jsme si dali ještě před koncertem Coco Rosie sraz v Unijazzu.  Vyjoxoval jsem si krk a vytuhnul.

.

„A také „A“ tiskoviny“:

.

Probudil jsem se úplně mokrej a nebylo mi zrovna juchů. Chvíli jsem i uvažoval, že bráchovi zavolám, že ten koncert vzdávám. Ale říkal, že bude potřebovat u mě přespat. A šance, že by se mu večer po koncertě, povedlo cestou na mlejn, (kterou ještě nikdy neabsolvoval), nezabloudit, mi přišla příliš nejistá.  Navíc mi lístek na tenhle koncert dal jako dáreček k narozkám… A tak jsem došel na mlejn dát si teplou sprchošku, (místo obvyklé potoční koupele), a pak vyrazil na sraz do Unijazzu.

.

„Olé, Salé!“:

.

Už v metru jsem potkal Zdendu a za barem byl Roman a Markéta. A tak jsem jim políčil některé své čerstvé klimakempovní Ende Gelände zážitky. Byla tu taky už Doubravka s kamarádkami a taky čekaly na bráchu. Ten ale nakonec nedorazil, vlak sice sekeru neměl, ale zasekl se na nádraží kvůli nějakému vracení lístků. A tak, že prej se sejdeme až v Arše. Já blbec, zase sem se nechal nachytat, po kolikáté už? To jsem se mohl doma ještě o hodinu dýl vypocovat.

.

„Archetypy Archy“:

.

* Coco Rosie + support: Sorne * /koncert – Archa/

Aspoň, že před Archou jsme se všichni šťastně sešli. Když jsme sestoupali dolů, záhy už začala hrát předkapela Sorne. Tedy respektive předkapel, byl to jeden týpek, který zpíval na playback. Exaltovaně přepjatý hlas v sobě měl zvláštní mrazivost. Kdyby býval hrál s kapelou, tak by se mi to asi líbilo. Ale ty mrtvý naprogramovaný kapely mě prostě neberou.

.

„Solitér Sorne“:

.

Překvapivě tu točili pivo za slušnou cenu 36,- kč. Dlouho jsem v Arše nebyl a čekal jsem to horší. Potkal jsem tu taky Honzu Buriánka, zato jsem se ztratil s brůderem a jeho partičkou.

.

„Taky na těch trikách čtete „Mrcha“? Ale šatnářky byly milé a naprosto korektní, na rozdíl od dívenky za pípou“:

.

Když dohrál předkapel, tak nás čekala cca půl hodinová pauza, než se uráčili přijít Kokiny. To mám tak rád tyhle fóry, obzvlášť když je mi blbě, bylo to k nepřečkání. Došel jsem si v pauze pro druhé pivo. Sympatické dívence jsem cenu zaokrouhlil na 40,- a ona mi na stovku vrátila místo 60,- jen 40,- Haj hou…, člověk by i věřil, že to byl nechtěný omyl, kdyby se to člověku v téhle zemi nestávalo tak často.

.

„Coco Rosie“:

.

No a pak už konečně spustily/i Coco Rosie. Zas tak moc jsem je neznal a neměl naposlouchaný. Když jsem si je pouštěl na TyTrubce, tak jsem si říkal, že na živo, by se mi to mohlo líbit. Když ale teď spustili, tak většina muziky byla naprogramovaná, živě jen klávesy, který občas dobře hrály jako piáno. Ale vadily mi naprogramovaný bicí, takovej divnej suchej techno zvuk. Pro mě jsou tyhle neživý kapely prostě moc neosobně studený.  A navíc měli v kapele ještě beat boxera a „prdění do mikrofonu“ já moc nemusím. Vydržím ho akorát u Zrní.

.

„Lidé a počítače – hudba současnosti“:

.

A jestli to taky bylo, že mě naštvali tou dlouhou pauzou po předkapelovi, nebo tím jak mi fyzicky bylo blbě, tak mě to nechytlo. Přestože, když jsem si je pouštěl doma, tak se mi celkem dost líbili(y). Když se koncert konečně začal trochu rozjíždět, tak přišel sólový set beat boxera. Ten mě ze sálu vyhnal a pak už jsem se tam vrátil jen na chvíli. Ještě jsem to pak chvíli zkoušel z balkónu, ale brzy jsem to vzdal a vyrazil stíhat bus na mlejn ve 23:05. Brácha totiž nakonec nepotřebuje spát u mě, ale sehnali nějaký přespání v Praze.

.

„Coco Rosie z nadhledu“:

.

Vidina postele byla mnohem lákavější, než další songy Kokoušek. Sorry…

.

.

.

Funny foto na dobrou moč –

„Živý hudební nástroj“:

O sladkém probuzení na kolejích, větrné bouři v kempu a bouřlivých debatách tamtéž. O návratu na rodnou hroudu a noci v Salé.

* neděle, 15. května 2016   *

Nad ránem jsem se probral s pocitem, ani né tak zimy, jako spíš netepla. Spacák byl trochu zvlhlej, tak nevím jestli trochu skráplo, nebo padla taková rosa… Každopádně to byl důvod vstávat a…, no, když né úplně cvičit, tak aspoň dojít se vyčurat a udělat pár dřepů na zahřátí.  To už se také probrala má souložnice, é pardon, spoluležnice Katka a jelikož jsme zahlédli několik lidí s „to go“ kelímkem kafe, tak jsme se rozhodli vyrazit pátrat, odkud ho nosí.

.

„Sladké probuzení“:

.

Pod mostem u organizačního stánku zdroj nebyl, že by to bylo tak snadné, s tím jsme ani nepočítali. Tady byla jen halda petek s vodou, která už se asi nevypije. Leda by z ní někdo nadělal kafe. Vydali jsme se směrem do centra, nebo aspoň směrem, kterým jsme si mysleli, že by mohlo být centrum.  Prošli jsme kolem nápadně nenápadného auta, které se nenápadně rozjelo v našich stopách, ale pak kolem nás projelo pryč. Když jsme se pak vraceli, už tam stálo jiné. Aha, tak to měli zrovna střídání šichet. Takhle v neděli po ránu a v Německu, to můžou mít kafe jedině na benzince. Ale všude pusto. Pumpa nikde žádná. V tom jsem přes ulici spatřil domorodku, starší dámu na kole. Přeběhl jsem silnici a skočil jí do cesty. Ale samozřejmě neuměla anglicky, respektive neuměla anglicky dokonce ještě výrazně víc, než já. Sakra jak se řekne německy benzínka? „Bitte, wo benzin pumpe?  Dívenka ale kroutila hlavou, že buď tu žádná pumpa není a nebo, že mi nerozumí. Až když opět nasedla na kolo a odfrčela, tak jsem si vzpomněl – jó: „tankštele“ vlastně… No teď už je to fuk. Vzdali jsme to a otočili zpátky na most. Později jsem zjistil, že pumpa byla cca 150m od místa, kde jsme se té dámy ptali 😦 Kdybych nebyl já tak slepej a Katka neměla po ránu tak zalepený oči, tak jsme jí možná mohli i uvidět. Ale zase to byla Shellka, takže by to bylo dilema. I když…, jak nejsem dogmatickej vegan, tak nejsem ani dogmatickej bojkotér Shellu. Takže benzín né, ale kafe bych si tam koupil 😛

.

„Snídaně na kolejích“:

.

Po návratu na most už jsme našli většinu našich spoluležníků vzhůru. A to i včetně Zbyška a Jáňi. Nebyla to tedy v noci halucinace, nebo hororový sen, nakonec přeci jenom taky dorazili. Někdy kolem půlnoci. A výhodou je, že maj dole zaparkovaný auto.  Udělali jsme po ránu takovou společnou komunitní snídani z toho, co kde kdo našel po kapsách a batozích. Já tam měl pytlík tortillovejch chipsů a pytlík brambůrek, respektive brambůrkové drti a dokonce i jednu sušenku Mila. Jáňa se Zbyškem sebou měli dokonce i vařič a jali se dělat čaj, ovšem plynová bomba jim došla poněkud předčasně 😦 Ale jsou chvíle, kdy i vlažnej, polovyluhovanej Pigi čaj, chutná líp, než ten nejdražší Darjeeling, ze správně napařené konvičky.

.

„Kdo má „igelit obydlí“ – ten bydlí…“:

.

Do toho se ovšem lehce rozpršelo a tak nastalo horečné budování igelitových přístřešků. Ale my už se s Katkou rozhodli přidat k Jáňě a Zbyškovi do auta a vrátit se do kempu. Stejně už se vzduchem nesla informace, že kolem poledne se blokáda ukonči. Ale skupina kolem Jožina z Bažin ještě na mostě vytrvala.

.“
Kreténský je…“:

.

Fotoreportík z blokády na mostě k vidění zde.

.

Neděle v klimakempu byla větrná a s deštivými přeháňkami. Vytáhl jsem ze stanu tu petku s vínem a nechal jí pokolovat pro zahřátí. S ohřátou krví jsem pak statečně vyrazil do sprch. Tentokrát jsem tam ale byl jen se samými chlapy, inu není každý den voyerské posvícení…

.

„Heavy weather“:

.

Pranostika o „zmrzlých mužích a prourinované Žofii“ je asi jen česká, ale platí i v Německu, respektive v Lužickosrbsku. Celej den je větrno s přeháňkami a slušná kosa. Začínám litovat, že jsem si sebou nevzal kulicha, jardovky. (čti: Jágrovky), teplý ponožky a rukavice. Respektive v kapse bundy jsem našel cyklorukavice, nasadil jsem si aspoň ty. V jednu chvíli se dokonce zvedl takovej vichr, že se honem začaly bourat menší stánky a ty větší vší silou držet.

.

„Když zafouká větříček…“:

.

No jestli takhle teď fičí i na mostě, tak to jim tam z těch igelitů asi moc nezbylo 😦 . Blokáda ale byla už odpoledne ukončena a stateční blokeři se začali postupně vracet. Čekalo se už jen na to, až policie pustí zadržené z elektrárny. O tom chodily rozdílné informace, často si navzájem odporující. Ale nakonec přeci jen bylo oznámeno, že všichni zadržení byli propuštěni, vypravují se pro ně dva autobusy a kdo má možnost dojet pro někoho autem, tak k tomu byl vyzýván.

.

„…je třeba státi u tyček!“:

.

Když se první autobus objevil, běželi jsme s Petrem honem k němu, v naději, že přivítáme Bobeše. Ale mezi těmi, kdo za nadšeného aplausu vystoupili z paluby, nebyl. Vrátil se ale druhý zadržený z Česka. Ma… …ník mu třeba říkejme, a ten povyprávěl jobovku o tom, že si sice sebou  nevzal občanku, ale v peněžence si zapomněl platební kartu, na které bylo jeho jméno. Když mu jí policajti našli, tak prohlásil, že neví čí je, že jí našel. Někteří si z něj dělali srandu, že měl říct, že jí ukradl, že by se tak z kategorie „sprostý podezřelý“ rázem dostal do kategorie „sprostě okradený“. No ale jiné, také je raději nebudu jmenovat, začaly šílet a hysterčit, že teď, když znají jeho jméno, tak ho na hranicích policie jistě zadrží! To mi přišlo, jako úplná…, dost přehnaná obava. Protože je jednak dost pravděpodobné, že cestou zpátky náš autobus ani kontrolovat nebudou. Útěk uprchlíků pryč z Merkelovska, německé policajty tolik nepálí a dokonce ani ti čeští se přívalu uprchlíku z Německa do Chovanecstánu neobávají. A druhak – Německo je právní, demokratický stát! Na to, aby někoho policajti mohli zadržet na hranicích, při opouštění země, by na něj musel být vydán mezinárodní zatykač (!) a to sorry, že by nějaký německý soudce vydal zatykač na někoho jen proto, že jeho platební karta se našla u neztotožněné osoby, podezřelé maximálně z přestupku, to si myslím opravdu nehrozí. Dobrá, je v Evropské unii nejmenovaná země, kde soudkyně Langerová poruší zákon, který jí ukládá vyloučit samu sebe pro podjatost, když se případ týká jejího manžela Íčka a nikdo z kompetentních proti tomu nijak nezakročí. A ona tak může, absurdně nepřiměřeně vysokým trestem, potrestat řidiče Smetanu, zato, že jejímu Ivánkovi přimaloval tykadla. Ale v Německu panuje přeci jen jiná „štábně justiční kultura“.

.

„The Kitchen heroes“:

.

Když přijel druhý autobus, opět jsme s Petrem vystartovali přivítat našeho hrdinu a opět jsme se nedočkali 😦 Sakra, co to, jak to? Mezitím se začala řešit možnost dřívějšího odjezdu zpátky do Česka, už dnes večer. Já jsem tedy všemi šesti pro. I když mi to přijde trochu předčasné, spíš by mi přišlo adekvátní řešit, co je s Bobošem, že se ještě neobjevil mezi propuštěnými. Navíc se narazilo na problém, že vlastně nikdo nemá seznam lidí, kteří naším autobusem na Ende Gelande přijeli, protože byl před přejezdem hranic konspiračně spálen. Ciwe!, ciwe?, tahle bojovka mi přijde fakt trochu přehnaná. Jestli tu někteří nejsou úplní kryptofilní kikoti? Natož tedy, aby měl někdo dokonce kontakty na všechny „účastníky zájezdu“. Takže se teď v náročné debatě dával seznam dohromady, aby se nestalo, že se demokraticky rozhodneme, že jedem zpátky už dnes a někdo se o tom nedozví… (Jinak Marťule už odfrčela se Zdeničkou a spol. autem, nach der Straßenkurve vor Wien). Debata se ještě ke všemu vedla v angličtině, aby to bylo jednodušší, protože jeden, nebo možná dokonce i dva „účastníci našeho zájezdu“, nevládnou češtinou. Těm Čechům, kteří zase  nevládnou angličtinou, se to naopak tlumočilo do češtiny… „Jak jednodušší vobráceně? Hele, nech si ty chytrý bullshit na koledu!“

.

„Waitin for… vegan food“:

.

Ale aspoň se, při všem tom dohadování, provázeném i uraženými odchody, stala i jedna pozitivní událost. Objevil se v kempu Boboš! 😀 Přijel třetím autobusem, ke kterému jsme ho už vítat nešli, protože jsme si jeho příjezdu, pro samé dohadování, ani nevšimli. Sláva! Takže nic už teď nebrání našemu dnešnímu odjezdu zpět do Heimatu. Odjezd se stanovil na devátou. Takže ještě bylo dost času  pobalit se, i užít si závěrečné oslavné párty. Ta spočívala zejména v různém muzicírování, bubnování a tančení. Akorát, že v barostanu mají dnes jen radler, (tedy pivo říznuté citronovou limonádou). Ten sice v kategorii „limonáda“ není špatnej, ale v kategorii pivo je to zoufalství. Na limonádu dnes chuť nemám. Navíc mě tedy začalo nepříjemně drhnout v krku a Jox jsem si sebou nevzal :-(.

.

„Kontravanabas“:

.

Šel jsem taky vysypat zbytek svých euroněmeckých drobných do sudu-pokladničky, (jako husiti v Táboře!). Bylo to sice jen asi kolem 8 euro, ale ty tři dvoueura v tom sudu tak burácivě zabubnovaly, že jsem byl odměněn hlasitým potleskem. Při kterém jsem se cítil obzvlášť trapně, neb doporučený denní příspěvek na výdaje kempu byl 10-15 E na den. A já, (coby chudý český proletář), přispěl jen cca asi 9,66 E / á tag.

.

„Ve víru klimakempovní samby“:

.

S padajícím soumrakem jsme se doveselili, věnovali Klimakempu několik posledních pohledů na rozloučenou a nalodili se na palubu busu. Vzali jsme sebou i jednu klinikářskou cyklistku, která přijela na Ende Gelände s cyklojízdou. Ochotný řidič proti naložení kola nic nenamítal.  V autobuse jsem ze své kabelky typu „žracák“ vytáhl poslední petku červína a společně jsme jí s Petrem a Bobošem brzy vyprázdnili. Na palubě se pak vedlo mnoho rozverných proslovů, (samozřejmě, že opět v angličtině), ale po tom vínku jsem se chytal nějak víc a navíc mi je pak ještě Petr překládal. Cesta nám hezky odsýpala a já brzy sladce vytuhnul. Ze sna si jen matně vybavuju jednu zastávku na čůrání a pak najednou koukám z oka – tahle křižovatka je mi nějaká povědomá… „Ciwe, to je Cross!“ No paráda, už jsme zpátky doma v Práglu. A samozřejmě, že nás cestou vůbec žádní policajti nestavěli.

.

„The Last look back for a last chance“:

.

Fotoreportíček z „Last Windy sunday v Klimakampu“ k vidění zde.

.

Akorát, že jsme před Hlenem, (Hl.n.) zastavili v půl druhý v noci. To už mi do Noutonic nic, (krásný rým, že?), nepojede… A tak jsem se přidal k Bobošovi, že přespíme na Klinice. „Noc na Klinice“! Skvělý, to bude větší zážitek, než „Noc na Karlštejně“. Jen doufám, že se jí ausgerechnet dnešní noci nerozhodnou robocopové vyklidit. Šli jsme společně s tou cyklistkou a ještě jedním maníkem a cestou se ukázalo, že můžeme přespat i v Salé, což je blíž. Paráda „Noc v Salé“, taky dobrý!

.

V útulném Salé byla za barem lednička s lahváči za dvacku a tak jsem tu ještě 40,- kč prohýřil a s Bobošem a tou sympatickou blondýnečkou jsme si udělali takový malý „debrífing“ a trošku ponávratově poklábosili. Pokud mě paměť vyjímečně neklame, (což by se nakonec i mohlo stát), tak je to ta samá dívenka, od které jsem si na Klinice vyzvedával kamna do maringotky A když nám pak ukázala patro pro hosty, do kterého se lezlo po špryclech a já si uvědomil, že po těch dvou pivech se v noci určitě probudím na záchod, asertivně jsem se zeptal: „A ten gaučík před barem je volnej?“. „Jo, klidně…“. „Tak dobr…chrou, chrá, chrrrr!“ Usnul jsem tuším, už když jsem byl jednou nohou ve spacáku.

.

.

.

Funny foto na dobrou moč –

„Kelímek v kelímku“:

O poklidné účasti na fádně legální demonstraci, která skončila na kolejích.

* sobota, 14. května 2016   *

.

Po ránu jsem si opět užil luxusu kompostovacích toalet. Tentokrát už nebyly přeplněné a fungovaly všechny čtyři, z těch co stály u našeho „stanoviště“. Včera byly zřejmě přeplněny hlavně pilinama a tak dnes pořadatelé „opravili“ návod k použití tak, že stačí „splachovat“ jen jednou hrstí pilin a to jen po „velké“ potřebě. A měli pravdu, stačilo. I tak bylo uvnitř voňavě a příjemno. Z těch záchodů jsem fakt nadšenej, kdybych měl jen trochu kapitalistickýho ducha, tak je hned okopčím, (může na ně bejt patent? – patent na hovno?), a rozjedu u nás jejich výrobu. Maj navíc sympatickej „home made“ design. Konkurenci různých Toi-Toiek a John-Díček bych s nima u nás, na festivalech a podobných akcích, musel naprosto převálcovat 😛

.

„Nemělo by to překřížení bejt obráceně?“:

.

Obsah sprchy „All Genders Welcome“, byl tentokrát smíšený a žádné historky. I když, né že by tu nebylo nic hezkého k vidění. Vlastně, žádná hezky vyholená dívenka, tu nebyla k vidění. Tu jsem tu nespatřil žádnou, za celou dobu mého klimakempovního sprchování.  U nás se mi, už poslední dobou, tolik nedaří sledovat „out-fit“ v této oblasti, ale v Německu, nebo aspoň v německém klimatickém kempu, zjevně frčí „back to the nature“.

.

.

Po snídani, už jsem se jen ležérně připravoval na dnešní veřejnou, legální protiuhelnou demonstraci, která půjde z Welzowa, (zřejmě městečko, kde má své kořeny Šutry rodina), do Proschimi. Včera jsem se vyblbnul dost a hlavně už se mi nechce riskovat druhý brejle. Z mojí affinitky „Tofu“, se ale všichni nadšeně vrhli do dalších „občansky neposlušných“ akcí i dnes.  Stejně jako Marťa s Petrem a Bobešem. Říkal jsem si, aspoň si Marťule užije fascinujícně mrazivý výlet do měsíční krajiny a výlez na kolos rypadla. Což je zážitek opravdu nevšední. Nakonec to ale dopadlo trochu jinak. Zatímco z tofařů jsem vyměkl sám, ze skupiny Tábor se vydali na legální demošku skoro všichni. A tak jsem se k nim přidal.

.
„Vzkaz od místních?“:

.

Vystartovali jsme do Welzowa individuálně napřed. Značný kus cesty jsme šli stejnou trasou jako včera do dolu.  Po cestě jsme potkali pozoruhodný pomník vlakové vlečce, na klasické malé důlní vozíky, kterou se kdysi vozilo uhlí. Nějaký zdejší Konvičkovec ho přizdobil svastikou a Janička se s ní nadšeně vyfotila. Na okraji Welzowa mě pak zaujaly pozoruhodné „mrtvé“ živé ploty vytvořené z klacků a chroští, Vypadá to zajímavě a je to i praktické, až jim dojde uhlí, tak je můžou ztopit.

.

„Janička a symbol slunce“:

.

Když jsme dorazili na startovní místo demošky, tak ta se tam teprve začínala srocovat. Ale „uvítací výbor“ v podobě německých pomahačů a ochránců už na nás čekal. Stejně jako místní komančové, který sice měli na rozdíl od našich „třešínkářů“ ve znaku ředkvičku, ale jinak vypadali lautr stejně.

.

„Ředkvičkář…“:

.

Tentokrát se mou transparentní „buddy“ stala Bára a navázali jsme mezi sebou…. …banner s nápisem: „Na mrtvé planetě nejsou žádná pracovní místa“. Ten se mi líbil, protože odkazuje na ten falešnej argument, že rozšiřováním dolů se „zachráněj“ pracovní místa. Přitom, kdyby se zboural Horní Jiřetín, nebo nedejbože kus Litvínova, tak jich víc zanikne, než se jich „zachrání“. Navíc Janička ten transparent dělala na Klinice!  Chvíli jsem tu pozévloval a pokoukl po transparentech i demonstrantkách. A když proběhlo pár proslovů, tak jsme vyrazili.

.
„With little help…“:

.

Avšak, né tou nejkratší cestou, ale se zacházkou na vyhlídku do dolu. Tam nás ovšem kordon policistů hlídal, aby nás náhodou nenapadlo seběhnout na hloubkovou exkurzi. Tak procházka to byla pěkná a taky to pár kiláků hodilo. Nakonec jsem tu místo „ekoteroristy“, docela za turistu.  Potkali jsme občas i nějaké protidemonstranty. Jeden na nich na nás z okna házel letáčky, zřejmě s textem: „Spalování uhlí je spása planety“, ale byl jsem línej se pro něj sehnout, protože na kompostojkách je toaleťáku dost.

.

„Rozhazovač štvavých letáků!:

.

A pak před Proschimí visel v lese, na stromech za polem, transparent, na kterém byl nápis, něco jako: „Zdař bůh, hipíci“, aspoň tak to přeložila Bára. Mě to přišlo docela půvabný, ale pár demonstrantů se vydalo přes pole ten transparent sundat. Když ho začali sundávat, tak se k nim rozběhli dva, zřejmě horníci, co ho tam pověsili. Chvíli to na dálku vypadalo, že jim ho „naši“ demonstranti i vrátěj, ale pak se tam začali sbíhat další „protiuhelníci“ a jak to nakonec dopadlo to nevím, neboť jsme už vešli do lesa a dál jsem to neviděl. Ale přišlo mi to blbý.  Jednak to nebylo nijak urážlivý a pak to byla ideální nahrávka na smeč nějakému bulvárnímu novináři ve smyslu: „Ekologičtí aktivisté potlačují svobodu slova a strhávají transparenty svých oponentů“. Překvapilo mě, že nikdo z organizátorů nezasáhl. Ale tuhle demošku vlastně asi ani nepořádá Klimakemp Ende Gelände, ale možná nějací „místňáci“.

.

„Pozdrav z lesa“:

.

V cílovém městečku Proschim, nedaleko od Klimacampu,  opět proběhly nějaké proslovy. V němčině pochopitelně, takže ty mě tak nezaujaly, na rozdíl od dívenky, která tu na zemi na chodníku cvičila jógu. Už před tím na startu zase dvě jiné dívenky uprostřed demonstrace vsedě meditovaly. Zajímavý demonstrační postupy, ty k nám ještě nepronikly.

.

.

A když jsme pak tedy vyrazili nazpátek do kempu, po cestě mezi poli, tak hlavní silnicí se najednou prořítila kolona mnoha antonů se zapnutými houkačkami. Co to?!?, že by Vattenfal, potažmo policie upustila od svého „bezzásahového“ přístupu? Ale včera jsme taky potkali konvoj uhánějících policejních dodávek, při tom zbytečném extempore s ulomenou nožičkou mých brýlí, a nic z toho nebylo.

.

Fotoreportík z Legodemošky k vidění – zde.

.

Po návratu do kempu jsme posedávali kolem stolu s čaji a kafi a čekali na večeři. Po večeři už jsem plánoval jen klidný večer s petkou „narozeninového“ vína, na kterou včera nedošlo. Když v tom se u našeho stolu objevila rozklepaná dívenka z našeho autobusu, se zafáčovanou rukou. Byla slušně „vyhajpovaná“,  adrenalin z ní ještě stříkal na všechny strany a začala nám vzrušeně líčit, jak jejich „finger“, asi trochu dost chaoticky pronikl, přes plot s ostnáčem, žiletkovým drátem a bodci, do areálu elektrárny. A než se stihli rozhodnout, co tam budou dělat dál, tak na ně naběhli policajti. Vypukla panika, při které se většina dala na úprk  zpátky přes ten plot. Ona si o něj dost slušně rozřízla ruku, když si na žiletkovej drát dala ten slaměný štrozok, ale ty žiletky jí ho rozfikly i s rukou. A jeden kluk prej dopadl ještě hůř a málem si urval prst. Spoustu lidí policisti zadrželi. Z „našich“ je prej určitě mezi zadrženými Bobeš, na kterýho se prej vrhli hned dva policejní těžkooděnci. Šli prej hlavně po vysokejch dredatejch klucích. Na můj dotaz, jestli něco ví o Marťuli s Petrem, mě uklidnila, že těm se prej určitě podařilo utéct. Protože to byli právě oni, kdo jí tu ruku jako první pak ošetřovali. A že prej tam zůstali před elektrárnou na blokádě kolejí. Trochu mě to uklidnilo, ale né zcela.

.

.

V následné vzrušené debatě mě trochu překvapilo, že organizátorka naší autobusové výpravy, nebo někdo jinej jazykově zdatnější, neprojevoval snahu jít někam do info stanu, zjistit něco dalšího. A když se pak od trampolíny začaly megafonem ozývat výzvy, že se organizují dva podpůrné autobusy, jeden někam ke skupině „Robin Wood“ – to jsou zavěšení lezci,  někde nad kolejema, nebo co, které se snad pokoušeli napadnout nějací náckové. A druhý bus právě k elektrárně „Schwarze pumpe“, kde došlo k tomu incidentu, skoro nikdo z české party, moc neprojevil snahu se přidat(?!? ). Na to, že tam máme lidi, o jejichž osudu se nic moc neví… Krom zelenýho Křemenáče a jedný, věkově mi bližší, dívenky Katky, který jsem si do tý doby, ani moc nevšiml. To já tedy prahnul zjistit něco bližšího na místě, zejména o tom, co je s Petrem a Marťulí, docela velmi. Takže jsem vystartoval do stanu pro batoh, do kterýho jsem narval spacák a bundu a hnal se na místo srazu „podpůrných oddílů“. Nakonec se chtěla přidat i Jáňa, té to však nejmenovaný ajznboňák dost rozmlouval a pak přišel s tím, že tam tedy pojedeme individuálně autem a tam se uvidí, lákali mě, ať jedu s nimi. Ale nepojal jsem k tomuto „projektu“ důvěru a tak jsem raději s Křemenáčem a Katkou zůstal v autobusové skupině. Ta se záhy začala srocovat, nanosili jsme si k vzetí sebou haldu slámových štrozoků a taky každej petku vody. Byl akorát trochu problém zjistit, která skupina je která, ale nakonec jsme tu, která jede k elektrárně našli. A když se objevil náš autobus, tak jsme se společně s ní a hromadou štrozoků nalodili na jeho palubu. Řidič vypadal hodně v pohodě, tak jsem zauvažoval nad tím, jestli je to nějaký „spřátelený“, nebo je to pro něj „normální kšeft“.

.

„Jdeme na most!“:

.

Jeli jsme něco přes čtvrt hodiny, tak to bude asi tak nejmíň patnáct kiláků od kempu. Zastavili jsme v pusté ulici, asi dvěstě metrů od mostu, na kterém je blokáda kolejí vedoucích do elektrárny. Pobrali jsme si věci a štrozoky a vyrazili k mostu. Asi po sto metrech nás zastavili dva policajti. Vepředu došlo na nějaké dohadování, které jsem neslyšel, ale poté, co jsme se zformovali do kompaktnějšího pochodového útvaru, tak jsme prostě vyrazili k mostu a policajti se rozestoupili. Odnikud zpoza rohu se nevynořily žádné antony a tak cesta k mostu byla volná.

.

„Ležení na mostě“:

.

Na úpatí mostu byl stánek a kolem něj organizační centrum zavalené spoustou petek s vodou. Když jsme po příkrých železných schodech vystoupali nahoru, rozprostřel se před námi úchvatný pohled. Koleje byly pokryty igelity a jinými podložkami a ty byly posety nespočetnými lidskými těly. Vesměs dobře naladěnými lidskými těly, což krásně ilustrovala doširoka rozesmátá tvář, mé včerejší „buddy“ Netky, na kterou jsme tu záhy narazili společně s povědomou finskou tváří. Ovšem Marťu s Petrem tu prý nikde nepotkala.  Když jsem ale vyrazil prozkoumávat širší okolí, zaslechl jsem svoje jméno a oni to Marťa s Petrem. No vypadali trochu opotřebovaně, jakože toho za celej ten den mají docela dost, ale jinak zdrávi a nepoškozeni. Huf!, to se mi ulevilo. Krátce mi tedy políčili co se dělo u elektrárny a taky jim to vniknutí dovnitř přišlo poněkud nepromyšlené a chaotické. A já je pak rozhodně podpořil v jejich záměru, že už by asi bylo lepší, aby se vrátili do kempu. No jasně, když tu ani nemaj sebou žádný věci na noc. Políčil jsem jim, kde stojí autobus, kterým jsme sem přijeli a že by neměl být problém skrz polici k němu proniknout.

.

„Tyhle? Tak ty sem nikdy neviděl, pane příslušník“:

.

Ta blokáda na mostě byla úchvatná, hrál tu dokonce smyčcový orchestr a zpíval sbor!?! No ciwe! A dobře… A taky sem byla dovezena večeře, která se podávala přímo na kolejích! Můj žaludek mi hned připomněl, že jsem vlastně naposledy snídal. K večeři byl bramborovej gulášek a skvělej!

.

„A co třeba Humoresku?“:

.

A nejmenovaný Fin nás dokonce k večeři obdaroval doslova pokladem! – lahví piva!  Po večeři jsme si v kolejišti vybudovali hnízdečko na noc. Vysbírali jsme větší kameny, položili do kolejiště igelit a vystlali ho slámovými štrozoky, potrhanými overaly, kusy papíru a vším vhodným, co jsme kde našli. Jenže akorát, když jsme naše hnízdo dokončili a uvelebili se v něm. Tak za námi přišli organizátoři, že prý vepředu u barikády z betonových dlažek, stromů a klacků, před kterou jsou na kolejích  připoutaní blokeři v trubkách, je prázdná mezera, což je blbý, tak jestli bysme se tam mohli přesunout. No tak mohli…, ale chtít se nám tedy nechce, ale uznali jsme, že je to rozumná myšlenka a jali se všechny ty věci pobírat a stěhovat dopředu k barikádě.  Kde jsme se tedy znovu upelešili a já jen litoval, že jsem sebou nevzal tu petku vína, ta by teď bodla.

.

„No pasaran!“:

.

Ovšem naší pohodičku s přicházejícím soumrakem narušilo to, že přišla také protidemonstrace. Tvořená prý jednak fotbalovými náckovskými chuligány a druhak zaměstnanci, které sem Vattenfal svezl autobusy.  Bylo jich docela dost a skandovali něco, co mi znělo, jako: „OSN!, OSN!, OSN!,“, což prý je nějaké německé slovo požadující, aby nás policie z mostu vyklidila, zřejmě: ausräumen :-P. A do toho bouchaly rozbušky, u kterých nebylo jasný, jestli je házejí ti fotbalový hooligans, nebo policejní hooligans.

.

„Naše hnízdečko za barikádou“:

.

V jednu chvíli  dokonce pár „protidemonstrantů“ proniklo nahoru na most, do míst, kde byli ti zařetězovaní v trubkách. V počínajícím soumraku nebylo dobře vidět kolik jich je. Ti v trubkách tam byli pořád ještě dost opuštění a bylo jich tam, jen tak kolem třiceti. A tak jsem začal volat: „Come on, let´s go to help them!“. Ale překvapivě se k tomu nikdo moc neměl, jen přiběhli pořadatelé a vykříkovali. „No violence, no violence!“. No jasně, že žádný násilí, ale přeci je tam nenecháme zmlátit… Naštěstí se ukázalo, že těch nácků bylo jen asi pět, chvíli tam bezkontaktně povykovali a pak přišla policie, (sic!), a odvedla je. A nakonec se ještě prý vyslal alert áčkařům do nedalekého Cottbusu, kteří prý přijedou dělat nám noční ochranku. Ostatně pár černých hochů s tyčema v rukou se tu už objevilo. Než jsme se uložili ke spánku, tak nám blbci furt šlapali „do postele“. A Katka prohlásila, že tedy z nich má větší strach, než z těch nácků, který pravda, vypadali nakonec dost neškodně.

.

„Protidemoška v temnotě pod mostem“:

.

„Protidemonstranti“ ještě vydrželi docela dlouho skandovat dole pod mostem, a ze vzduchu nad mostem na nás šajnil policejní vrtulník. No „čelovku“ měl tedy slušnou. Ale nakonec se přeci jen rozhostil relativní klid, který se u mě v duši prohloubil, když přiletěla esemeska od Marti, že už jsou v pohodě v kempu. A dorazila sem i další česká skupinka, kolem Jožina z Bažin z té „největší vesnice dálného východu naší republiky“. To já Krňáky jen tak popichuju, závidíc jim burek. Ty už sem prý policie pustit nechtěla a tak sem museli přijít z dálky po kolejích. A tak jsme se museli na kolejích trochu smrsknout, aby se vedle nás na naší kolej ještě vešli. Dal jsem si pod hlavu na kolejnici prázdnej batoh a zamotal se obutý do spacáku. Protože, kdyby na nás zaútočili náckové, nebo policajti, tak než já bych se obul, to by mě sebrali bosýho a to jsem nechtěl riskovat. Tak postel to úplně pohodlná není, to ne. Když jsem měl jednu kolej pod hlavou, tak mi ta druhá vycházela nad kotníky, ale občas se mi povedlo nějak relativně pohodlně stočit. Naštěstí, navzdory předpovědím, to na déšť zatím nevypadá a noc je docela teplá. Jen trochu fučí… Spacák se ukázal být docela teplý, takže zima mi nebyla a navíc se ke mě z jedný strany tulila Katka a z druhý jedna dívenka z té brněnské partičky. No paráda! Se dvěma ženskejma najednou v posteli, to už jsem nezažil, ani nepama… No vlastně, co se dvěma! Ta kolej je vlastně jedna velká postel a kousek vedle nás je třeba skupinka Francouzek... Takže vlastně dnes spím s nejvíc ženskejma v jedný posteli, za celej svůj život! To je vzrůšo! Hned mě ten pražec tlačí do žeber trochu míň. Z polospánku ke mě ještě dolétly nějaké povědomé hlasy. Jeden zněl úplně jako Zbyšek a ta co mu odpovídala zněla jako Janička. Ciwe, co se mi to zdá za noční můry…?

.

Fotoreportík z „Blokády kolejí na mostě“ k viděšní – zde.

.

.

.

Funny foto na dobrou moč –

„Je třeba tyto události správně zarámovat“:

O skvělé narozeninové párty na rypadle zabořeném do měsíční krajiny hnědouhelného dolu.

* pátek, 13. května 2016   *

Dnes tedy můj „Narozeninový den“ – haj hou…, ale já tohle datum moc neprožívám. Aspoň se tedy snažím to moc neprožívat. I když každý rok mi to chvíli trvá, než se smířím s tím, že mi číslíčko věku zase o jednu cifru poskočilo směrem k rakvi :-(, é teda chci říct směrem k reinkarnaci, trvalému pobytu v nebi, obcování s pannami,  věčné zhulenosti, či tak něčemu 😛  Opravdu upřímně radostně jsem narozeniny slavil naposledy v 18-ti 😀 Dosažení toho věku mělo své hmatatelné výhody. I když pravda, ta nečekaná oslava padesátin, ta taky nebyla marná…

.

.

Sváteční den jsem zahájil zcela nesvátečně prozaicky, tím, že jsem se postavil do fronty před kompostovací toitoiky. Fronta byla poněkud delší, protože ze čtyř kadibudek, už  tři měly vyčerpanou kapacitu. Ale uvnitř mě čekalo příjemné překvapení. Sice i ta poslední použitelná už se blížila svému zaplnění, ale uvnitř bylo útulno a  příjemně to tam vonělo pilinami!?! No totox! To se s klasickejma „chemickejma“ tojkama vůbec nedá srovnávat… Jako „splachovač“ je tu zásobník s pilinama a funguje skvěle!

.

.

Od kompostovacích záchodků jsem se vypravil ve směru šipky „Showers“ a došel ke stanu, před kterým byla cedulka: „All gendedrs welcome“. To zní lákavě. Vstoupil jsem tedy dovnitř a tam mě očekávaly čtyři mladé hezké nahé dívenky – tak to je opravdu hezký narozeninový dáreček, pro má voyerská oka, takový jsem ani nečekal. A dívenky, zřejmě odkojené plážemi FKK, se nijak neupejpaly a pod sprchama vesele švitořily a občas koketně hodily očky, jestli se kochám a já je většinou nezklamal… A ta co se sprchovala přímo naproti mě, tak ta tedy dost rázně vyvracela předsudek o tom, že Němky nejsou půvabné ženy. Bylo to kotě krásy srovnatelné s Claudií Schiffer.  Taková ranní sprcha je velice osvěžující záležitost, i duchovně! Jo, a žádná z nich nebyla úplně vyholená…

.

.

Hned ráno, jak jsem vylezl ze stanu, potkal jsem nejmenovaného Petra s Bobešem, kteří zrovna pílili na akční trénink na nějakou dnešní akci. To jsem se k nim ale nemohl přidat, neb jsem měl na programu jiné neodkladné záležitosti – viz výše. A když jsem teď bloumal programem akcí u Infostanu, kde zmizel ten akční trénink v deset hodin, na který jsem původně plánoval jít, a byly tam už jen nějaké podvečerní na zítra, začal jsem trochu propadat malověrnosti. Jestli se mi vůbec podaří nějaký absolvovat. A už se pomalu začal smiřovat s tím, že se mi možná povede zúčastnit leda tak zítřejší „legální demonstrace“.

.

.

Když v tom jsem najednou potkal spásného anděla (A)Netku, která mě oslovila s tím, že shání „buddyho“, (tedy parťáka), do jedné české affinitky, (spolupracující skupiny), na dnešní akci. „A(Netko)!, už jsem ti říkal, že ti to dneska strašně sluší?!? No jasně, že chci bejt tvůj „buddy“!! Takže jsem si honem nadšeně běžel vyfasovat bílý overal, respirátor, plexisklový ochranný štítek na oči a štrozok se slámou. Na oběd už jsem rezignoval. Do akce je lepší jít s prázdným žaludkem, (kvůli průstřelu). Jinak celé připojení naší affinitky do akce asi bylo dost „na punk“, neb například nikdo nevěděl, pod jaký „barevný prst“ patříme. Velké akční oddíly byly barevně rozlišeny. A tak jsem navrhl odhlasovat, že se připojíme pod „red finger“, (k tomu obvyklá kuriozitka mého jazykového hluchu – já jsem celou dobu místo slova finger, slyšel slovo singer a přišlo mi to velice originální).

.

.

Ještě jsem si taky do „Legálního“, (rozuměj právnického) stanu došel vyplnit formulář, který by se použil v případě mého zadržení policii. Vyplnil jsem ve formuláři svou přezdívku, kontaktní osobu tady v kempu, koho by měli v případě mého zadržení informovat, osobu mimo kemp, kterou by měli kontaktovat po uplynutí x-času, kdy bych nebyl propuštěn a další užitečné kolonky. Občanku jsem se rozhodl do „Legal“ stanu neuložit, ale dát si jí normálně do stanu svého, to mi přišlo jednodušší,  nebudu pak muset řešit případnou frontu při jejich vracení. Pečlivě jsem si uložil číslo na právníka do svého mobilu, (ten si sebou vezmu, abych mohl z akce udělat aspoň nějakou fotečku), a formulář odevzdal. A po návratu ke své affinitce mi najednou blesklo hlavou: „já blbec!!!“, nikam jsem si nezapsal, ani nezapamatoval číslo toho formuláře, pod kterým bych se měl v případě zadržení přihlásit… To sem ale vůl. No vracet už se tam nebudu, abych tam ze sebe dělal úplnýho blbce. Mezitím se tam odevzdalo mraky dalších formulářů a nebylo by snadný ten můj najít…

.

.

Plac mezi stany, kolem trampolíny, se začal plnit pulsujícím, předstartovně vzrušeným davem a pak už se ozvalo: „Green fingers go!“, a v zápětí: „Red fingers go!“ A dav v bílých i pomalovaných overalech za všeobecného jásotu vyrazil. Ti co zůstali v táboře nás vyprovázeli potleskem, jak gladiátory do boje 😛  Jó, jasně, cejtil jsem se při tom trochu stydně. Tempo několikaset hlavého průvodu bylo docela svižné. Občas se ozývaly výkřiky pojmenování affinitek, jak se členové snažili udržet pohromadě. Zaslechli jsme v éteru i jméno další české affinity, pojmenované po jedné husitské vesnici u Sezimova Ústí, ( 😛 ), No jo, sakra!, vždyť my jsme si nedali žádný jméno, honem jsme z několika návrhů, (navrhoval jsem: tadipicho), vybrali: „Tofu“.

.

.

Chvíli jsme šli po silnici, pak po cyklostezce a nakonec zabočili do lesa. Ve kterém každou chvíli odběhla nějaká postavička přidřepnout do křoví, nebo přistoupit ke stromu. Jestli cestou tolik chlastali, nebo to bylo z nervozity…, každopádně mě se čurat nechtělo. S tušenou blízkostí cíle, občas docházelo, k takovým „panickým pnutím“ v davu, kdy se najednou poklusem rozeběhl, aby se pak zase zastavil a affinitky se svolávaly dohromady: „Tábor, tady“, „Tofu hýr!“. Snažil jsem se držet své buddy a dařilo se nám navzájem neztratit. V jednu chvíli jsme se ale s celou afčou z „červeného prstu“, dostali do „zeleného“, (tedy pod zelený prapor). Ale pak se zase vrátili k „našim“.

.

.

A pak už se před námi otevřel nekonečný kráter hnědouhelného dolu. Trochu ten pohled bral dech. Jáma po vyrabované krajině se táhla od obzoru k obzoru. Tohle kdyby Němci zatopili, tak budou mít druhý moře. Dole pod námi jsme zahlédli auto ochranky a taky dvě čtyřkolky.  Ale když se naše bílé hady začaly po okraji dolu valit na jeho dno, tak se nás vůbec nepokoušeli zastavit a jen nás z povzdálí sledovali.

.

.

A záhy jsme také zjistili, že jak dopravníky, tak i rypadla jsou zastavená. Vattenfal zřejmě zvolil taktiku, co nejmenšího rozruchu kolem blokády a vyklidil pole.  Nerušeně jsme tak mohli dojít k obřím dopravním pásům. Posadili jsme se do jejich stínu, někteří si i vylezli na ně a svolalo se „plénum“ na kterém se dohadovalo co dál. Vyslali jsme tam z naší affinitky delegáta a zatím se kochali okolní měsíční krajinou. Tady by si v pohodě mohli natočit přistání na Měsíci i Rusové. Občas zadul poryv větru a zvedl prach, bylo to jak písečná bouře na poušti. Respirátory a štítky přišly vhod. Pobyt v takové krajině je určitě pozoruhodný zážitek, jen z něj trochu mrazí v zádech.

.

.

Rozhodlo se, že se vydáme podél dopravního pásu k rypadlu na obzoru a tam se spojíme s další skupinou, (fingerem). Bylo to docela daleko a brodit se v tom uhelným prachu bylo dost náročné. Nedovedu si představit, kdyby tu bylo bahno… Někteří šli nahoře po dopravníku, vypadalo to efektně, ale asi to taky nebylo nic moc.  U rypadla někteří z nás dopravník přelezli a jiní podlezli. Přidal jsem se k podlézavcům. Na druhé straně jsme stanuli pod obřím kolosem rypadla. Je to neskutečný monstrum. Dvě věže na obřích tankových pásech spojené železným mostem. Na jednu stranu trčí dlouhatánská ruka s ozubeným kolem chřtánu rypadla a z druhé věže pak ocas, který kadí vyrubané uhlí, (nebo hlušinu), do pásu. Takhle naživo je to opravdu ohromující. Z technického pohledu je to kráska, z praktického, bestie požírající tuto planetu. Každopádně stát pod ní je vzrušující.

.

.

Někteří se začali drápat na pásy, který jsou oproti těm u tanku asi tak desetkrát větší. Všiml jsem si, že na boku je opřený žebřík a tak jsem pro něj došel. To čumíte co? Kdo umí ten umí… A pak jsem ho také použil. Chvíli jsem se kochal pohledem z pásu. Na bílé mravenečky, kteří začali oblejzat kolos. Vypadalo to jako ilustrace z Gullivera.  Navíc vedle mě seděly dvě hezký dívenky, na ty taky nebyl ošklivej pohled. Pak jsem slezl dolů a vydal se k jedné z gigantických věží, že se taky vyšplhám nahoru. Je to jeden obří labyrint schodů, žebříků a lávek. Tak na takhle velký prolejzačce jsem ještě nikdy nebyl. Skvělej zážiteček – tomu říkám parádní narozeninovej mejdan.

.

.

Potkal jsem nahoře nejmenované parťáky z té české affinitky pojmenované po husitské díře. A udělali jsme si navzájem památeční fotečky. Já tedy narozeninovou. Chvíli jsem i uvažoval o tom, že vylezu úplně na horu na vrchol rypadlové věže, která je možná vysoká, jak Petřínská rozhledna, ale v tom vedru jsem podlehl lenoře. Vo tolik úchvatnější pohled by nahoře nebyl.

.

.

Když jsme se někteří vyblbli na rypadle a jiní vyodpočali v jeho stínu, rozhodlo se, že se ještě vyrazí k místu, kde „oranžový finger“, blokuje koleje do elektrárny. Tam kdo bude chtít je může podpořit tím, že se k blokádě přidá, a ti co už toho pro dnešek mají dostatečně plné kecky, se už vydají zpět do kempu. No byla to docela výživná procházka, nějakých dvacet kilometrů a z toho část v náročném terénu hnědouhelného dolu, takže já jsem se už přidal k „plnokeckařům“.

.

.

Větší část ale ještě vyrazila podpořit „kolejáře“. Do kempu nás vyrazila skupinka tak 40-ti lidí. Bylo to ještě prý tak 4-5km, ale už jsem se skoro viděl, jak si dávám sprchošku, pak večeři a poté si narozeninově otevřu některou z těch petek, který jsem si za tímto účelem přivezl. Liboval jsem si, jak se mi ta „narozeninová párty“, ale opravdu parádně vydařila. Ale ukázalo se, že to bylo trošku chválení dne před večerem.

.

.

Náš „návratový útvar“ šel po jedné půlce silnice a nejednou se proti nám vynořila nejprve jedna policejní dodávka a za ní  další. Byla mezi náma i skupinka mladejch polskejch, (sic!), anarchistů a ty nenapadlo nic chytřejšího, než že asi v pěti lidech udělali řetěz a postavili se policejním autům, na veřejné cestě, do cesty. Fakt inteligentní nápad!?! Policejní dodávka zastavila, chvilku se nic nedělo. Asi jim dávali šanci, jestli si tu kravinu sami nerozmyslej. Ale pak se otevřely dveře a z dodávky vyskákali těžkooděnci. „Řetěz“ se rázem rozprchl, ale jeden anarchodredař po policajtech ještě hodil flašku. Byla to tedy jen petka, ale plná. Chvilku to vypadalo, že to fízlové nechaj bejt, ale jestli pak hodil ještě něco, co jsem neviděl nevím, ale najednou se začali kolem nás rojit a snažili se ho zuřivě chytit. Týpek zaběhl doprostřed nás a my jsme ho obklopili a pochytali se v podpaží, abychom kolem něj udělali neproniknutelný kordon. Měl jsem při tom takový rozporuplný pocit. Jasně, na jednu stranu – solidárně chráníme jednoho z nás, ale na druhou stranu jsem na něj byl naštvanej, že hozením flašky na policajta porušil nenásilný charakter naší akce. Byl jsem na okraji a jeden z policajtů mě začal hajzl docela silně štípat do paže. Bolelo to fest, ale nepovolil sem. Sakra, tahle prasárna je v Německu povolenej „donucovací prostředek“? I když, zase fakt, že to bylo lepší, než pepřákem do oka. (MMCH: poučka pro takovéto přímé akce občanské neposlušnosti, kde hrozí zásah policie – nebrat si na ně kontaktní čočky! Při zasažení pepřákem z toho prej může bejt dost velkej zdravotní průser).

.

.

Chvíli se nás snažili roztrhnout a pak do nás najednou policajti dost silně zezadu vrazili a začali jsme padat. Kácel jsem se na jednu starší dívenku a tak jsem se snažil vyhnout, aby na ní váha mého sportovního, (težkoatletického), těla, (né zas tak daleko od metrického centu), nedopadla.  V tom se někdo, když už sem byl na zemi, skácel na mě. A dopadl na mě zboku tak šikovně, že mi ulomil nožičku brýlí. Do prčic!
Povedlo se mi brýle chytit a vyplazit se z té chaotické hromady mezi nohama policajtů pryč. Naštěstí se ta nožička jen čistě odlomila od obruby a mělo by to snad jít sletovat. Naštěstí jsem neměl ty svoje oblíbený letitý červený brejle. Ty už by se asi úplně rozpadly.  Ale vzal jsem si ty, co nosím na kolo, nebo na řízení auta, či do kina na titulky. Mám v nich trochu silnější skla. No, ale policajti pak útočit najednou přestali, možná když viděli, že srazili na zem starší dámu a staříkovi rozbili brejle, tak jim ten jejich zákrok přišel přehnanej? Takže jsme toho blbce uchránili. Já to tedy odnesl, krom ulomené nožičky brýlí, ještě modřinu na paži, od toho štípfízla, a odřenou pravou holení o asfalt, jak nás fízlové srazili k zemi. Ale no tak, ještě to celkem dobře dopadlo, řekněme – hrdinné šrámy z boje. Akorát, že to bylo úplně zbytečný, kvůli imbecilitě nějakýho magora. On byl asi vůbec, ten polskej áčkař, fakt buď něčím sjetej, nebo úplně vydalbanej, protože když jsme po pár stech metrech odbočovali přes železniční přejezd, na kterým byla zrovna ta silnice přes koleje rozebraná a byly tam kovové zábrany, aby na něj nemohly vjet auta. Tak najednou, za tím rozebraným přejezdem, přes kterej by projel leda tank, začal k těm zábranám tahat z lesa větve, jakože na „barikádu“, aby za náma nemohli projet fízlové. Ciwe?!? Magor kikot, úplně(k)! Naštěstí ho od toho jeho kolegové odradili.

.

.

A do toho všeho se ještě rozpršelo… a já byl jen na lehko v tričku a kraťasech. Jednorázový overal jsem si už před tím sundal  a smotal do tašky. Ale ten nemělo smysl vytahovat, ten by mi proti dešti byl platnej, jak…, jak Kalouskovi zápisníček dobrejch skutků. Ale naštěstí nepršelo dlouho a než jsme dorazili do kempu zase vyšlo slunce.

.

Ve sprše jsem se tentokrát potkal jen s jednou dívenkou. Respektive se dvěma, ale ta jedna byla oblečená a jen si tam přišla opláchnout mejkap, nebo možná okouknout hezká chlapská těla. To ale dorazila pozdě, to měla přijít tak před dvaceti lety, tenkrát jsem měl období, kdy jsem i chodil do posilovny 😛 Když jsem s tou nahou pak osaměl, tak se ta držitelka nejen bobra, ale i houštin v podpaží, se mnou dokonce pustila do rozverného hovoru. V němčině. Zachytil jsem jen kalte a vasr, trochu se u toho pohihňávala a tak nevím jestli říkala: „mrkni, jak se mi z tý studený vody ztopořily bradavky“, a nebo: „to je sranda, jak se ti v tý studený vodě smrsknul pinďour“. Každopádně jsem se nezmohl na vtipnější odpověď než: „sorry, ych fršte nycht“.

.

.

Vylovil jsem pak z batohu ve stanu pulitrovku toho polskýho šňapsu, co  přivezl Miroslaw, dolitou o to, co jsme z ní upili, levným českým koňakem, (slušné couvé).  Obešel jsem s ní své „spolubojovníky“ s přípitkem na to, že jsme ve zdraví přežili pátek třináctého! Ale, že jsem ode dneška zase o rok starší, tím jsem se jim raději ani nechlubil. V IT stanu, kam jsem si šel dobít mobil, jsem pak narazil na Vrabčáka a společně s ním tu petku dochrupl. Oplátkou jsem od něj dostal, své první německé pivo. Lahváč tu prodávaj za jůro pade, (including Vorschuss 25 C, za flašku)  a chuťově nebyl marnej. Když jsem si později dal ještě jednu zbylou plechovku Arguse, tak jsem, po narozeninovém dni plném zážitků, dost brzy slastně vytuhl.

.

Ještě, než jsem zalezl do spacáku, potkal jsem Petra, který mě poinformoval, že Marťule nakonec přeci jen dneska večer přijede, společně se Zdeničkou autem. Skvělý!

.

Velmi obsáhlý fotoreportík z mé „Narozeninové párty na rypadle“ je k vidění – zde.

.

.

.

Funny foto na dobrou moč –
„Za 3 minuty 12! Je čas to típnout – dost bylo spálenýho uhlí“:

O návratu hraničních kontrol, při „ekoteroristickém výletu“ do zahraničí. Aneb: Hrrrnde na Ende Gelande.

* čtvrtek, 12. května 2016   *

.

Cestou z háku jsem na Hradčanský narazil na rozdávačky Pražského deníku a tak jsem si jeden vzal. Další výtisky pak ležely na zastávce tramvaje. Jsem fakt zvědavej jak ten jejich projekt s platbou do kasičky, ve zlodějském Česku dopadne.

.

„Prdeník“:

.

Poté jsem to s batohem na zádech vzal nejprve do Ludmila v Labuti, kde jsem ještě na cestu dokoupil dva kartony plechovek piva 4ks akční „hokejové“ Plzíňky a 4 ks „uspávacího“ Arguse strong 7,2%. K tomu nějaký pečivo a „veganské svačinky/večeře – pytlík tortilla chipsů a brambůrek.

.

„Nehostinná lavice v Letňanech“:

.

A pak už jsem odfrčel na sraz „ekoteroristů“ na konečné metra v Letňanech. Přijel jsem tam o více než hodinu dřív. Je to tu v širých lánech nehostinná pustina, ale dá se tu pořídit slušný kafe.  Se kterým jsem se z nehostinné železné lavičky, na kterou navíc hnusně fučelo, přesunul do proskleného závětří k výtahu. A než jsem přečetl ten Prdeník, vyluštil jednu křížovku a nejlehčí sudoku, tak už se začali objevovat první spolucestující. Krom známých zelmířanů, také Petr, Bob a Vrabčák.

.

„Pohostinný skleník“:

.

Cesta proběhla v poho, poprvé nás zastavili český fízlové hned za tunelem, kousek od mé rodné hroudy. A podruhé pak, už za hranicema ti němečtí. U těch českejch se jeden spolucestující projevil jako megaprudič, který se dožadoval úředního záznamu o provedené kontrole. Jéžiš, co to je za magora? Myslím, že mu nakonec nic nedali s tím, že si na ně může stěžovat. U těch německejch jsme se myslím docela zasekli na dýl, ale nevím přesně, neb jsem v autobuse vytuhl. Přeci jen jsem byl po noční a po druhé plechovce piva :-D. Ty kontroly proběhly v poho, ale je pravda, že člověk snadno těm prudám na hranicích odvykl.

.

„Naloďování ekoteroristů na palubu autobusu“:

.

Cestou probíhaly na palubě různé informace, doporučení a  školení. A cestou nakonec padly všechny ty plzínky, tři jsem vychrupl já a jednu Vrabčák.

.

„Močení pod policejním dohledem“:

.

Po docestování do Klimacampu nedaleko lužickosrbského městečka Proschim jsme se pustili do vybudování české osady, (barria), v kempu. Já měl svůj stan kompletní a dokonce jsem ještě nejmenovanému Bobešovi mohl půjčit stanový kolík.

.

„Brána kempu – Společně proti uhlí“:

 .

Po vztyčení své „plátěné maringotky“ jsem se vydal na obhlídku kempu. Vypadá to tu jako na letním táboře pro odrostlejší skauty a hipíky. Spousta sympatických lidí a pozoruhodně vybavená kuchyně.

.

„Skvělé kuchařky se skvělým kuchyňským strojem“:

.

V cirkusovém šapitó se konaly různé přednášky a školení. Většinou v němčině s překladem do angličtiny, nebo naopak. Zjistil jsem, že má chabá angličtina nepoužíváním ještě více ochabla 😦

.

„První večeře“:

.

Jinak mi přijde, že příslovečná německá organizační preciznost se tu trochu mísí s chaosem. V programu jsem našel, že nějaký akční trénink by měl být zítra od desíti, tak snad se mi podaří dát s někým jazykově zdatnějším do kupy, abych tam nebyl za úplnýho blbce.

.

„V šapitó“:

.

No, a jak jsem se v tom autobuse, po noční, zase až tolik nedospal a byl po cestě uondanej, tak jsem vysrkl dvě rychlé plechovky strong Arguse a šel poměrně brzy vytuhnout do své přenosné maringotky.

.

Fotoreportíček z cesty na ENDE GELANDE k vidění – zde.
.

.

.

Funny foto na dobrou moč –
„Bez vokolků“:

* středa, 11. května 2016   *

.

Ráno jsem cestou z háku potkal nejprve záhadnou reklamu „vycleaningovanou“ na chodníku.

.

„1,2 přání na den – to jde…“:

.

.
Pak i Kobzu běžícího pro Paměť národa…, při pohledu na ten plakát mě napadlo:  „kam čert nemůže, tam strčí Kobzu…“. 😛

.

„Kobza mezi svastikami…“:

.

Dále nástěnku Zelených na Kulatyho náměstí, o tunelu Blanka. Ta je tu opravdu na dobrém místě, neb Kulaťák je po otevření „vytunelu Bémka“ značnou část dne pěkně „zasekanej“, tady lidi vidí blahodárné dopady tohoto projektu na vlastní v autech uvězněné zadky…

.

„Díky, Kolibříku – nikdy na tebe nezapomeneme!“:

.

A ještě tu taky byl reklamní stánek pekárny Kabát… Kolem kterého bylo plno sympatických roštěnek.

.

„Já bych si dal jednu roštěnku, prosím…“:

.

Ochutnávkám zdarma se zásadně vyhýbám…, (i když to na mě není vidět). A když jsem se ale podíval na reklamně-prodejní nabídku a její ceny, (já bych chtěl raději něco slanýho…), tak mě u toho napadlo modifikované úsloví…

.

„Bližší Penam, než Kabát“:

.

Cestou od autobusu na mlejn mě zaujala pozoruhodná „bagrodrezína“ svištící si to po kolejích. Ale na foťák v mobilu to bylo daleko…

.

„Drezínobagr, nebo bagrodrezína? Na tu dálku to nepoznám…“:

.

Po příchodu do maringotky jsem pohlédl na prázdný Yossarianův kotec a měl pocit, že mi něco chybí, když se s ním nejdu provenčit… Lehce jsem tedy poškládlil notebook a uložil se k  dospánku.

.

Po dospávce jsem šel sklidit suché prádlo a začal se balit na Ende Gelande. Při tom jsem chvíli zapanikařil: „Kde mám stan?“. Ale našel jsem ho pod postelí.

.

.

Před výstartem do háku, (busmo už s batohem na Ende Gelande na zádech), jsem ještě stihl kousek hokeje: Slovensko – Bělorusko 2:4. Pustil jsem to zrovna v okamžiku, když Bilý Rusové snížili na 1:2. Pak už jsem musel vyrazit do háku…. A v autobuse se pak z rádia dozvěděl, že Vajt Rašnové to nakonec otočili na  2:4. No totox! To budou mít „bývalí bratia“ asi odřenou řiť, aby se dostali do „play off“.

.

Na Coolatyho náměstí stále ještě stánek s Kabátový sladkými buchtami byl…

.

„A nebo, že bych si něco sladkýho přeci jen dal? – slečno co děláte…, sakra vždyť já vlastně musím do práce… 😦 „:

.

V háku byl poklid, který jsem využil k dohánění deníčku… Když se dá očekávat, že výjezdem na Ende Gelande se díra v něm ještě více rozpárá. A v noci jsem pak v bedně čouhl na Batesův motel. Mám v tom teď ale „hokej“, když koukám doma v noťasu na začátek seriálu  a zároveň v háku v bedně na pokročilý děj.

.

.

.

Funny foto na dobrou moč –

„Stíny nejsou tím, čím se zdají být…“:

O návratu do Práglu, víc než šokujícím parte a jednom strašně blbým filmu, od režiséra, který natočil sva strašně dobrý…

* úterý, 10. května 2016   *

.

Vyspávku jsem si dopřál jen do půl 8. Mamka pak vzala Joše na zahrádku a tak jsem si po snídani naordinoval flákačku na netu. Na bráchově počítači s velkým monitorem jsem si prohlédl ty fotky z MMM a zjistil, že tady vypadaj trochu jinak, než na displeji mého noťasu. Většinou líp, ale některý byly moc přesvětlený. No jo, já je upravuju tak, aby vypadaly dobře na mém displeji a na jiném pak vypadaj úplně jinak. Haj hou…

.

„Rodná díra“:

.

Chtěl jsem pak i trochu dopopohnat deníček.  Vzal jsem si podklady na flešce. Ale zjistil jsem, že ani brácha na počítači, ani mamka na noťasu nemaj vůbec nainstalovanej Word ?!? No jo, když někdo na počítači nepíše, tak ho vlastně ani nepotřebuje, to jen my grafomani si počítač bez Wordu nedokážem představit. Ale koupil jsem si aspoň na netu ten lístek na vlak do mobilu!

.

„Tady stávalo kino mého dětství…“:

.

Když se mamka vrátila s Jošem ze zahrádky s tím, že se tam parádně vyblbnul se sousedovic fenkou Nerou, tak mu pak Jáchym našel tři klíšťata?!? Sakra jak to? Vždyť jsem mu aplikoval pipetu a ještě má i protiklíšťový obojek… No jo,  počkat, já jsem ho tady včera, hned po příjezdu, pořádně vykartáčoval a pak ještě i vykoupal v protiblecho-klíštěcím šampónu, abych ho mamce předal čistýho. Nemůže to bejt vo tom, že jsem mu tím, já blbec, vypláchnul ty účinný látky z kožichu? Sice si pamatuju, že v návodu bylo, že se s tím obojkem může i koupat, ale tohle nevím…

.

„Nevhazujte reklamy… do koše“:

.

Ještě se tu stavila ségra a tak jsme lehce pokecli. A když odjela, tak jsem se začal chystat i já. Mamka s tetou šli zase někam pryč, ale říkala, že se do mého odjezdu vrátěj. No ale nevrátily a tak, když jsem odcházel, uvázal jsem Joše raději na verandě. Aby náhodou za mnou nechtěl běžet. Nevím jestli není někde v plotě třeba díra. Do autobusu mi pak mamka volala, že sorry, že se zdržely, ale Još prý byl na verandě v pohodě.

.

„Ciwe!, cider! točenej, za tři pětky pulitr, v Liďáku!…“:

.

Ještě jsem měl chvíli čas se porozhlédnout po okolí jílovské autobusové zastávky. Mimo jiné jsem lehce šokovaně popatřil na to, že v Liďáku mají krom tankovýho Březňáka i točenej cider – pulitr za 32,- !

.

„Petra Motorest“:

.

Taky mě ještě na místní plakátové ploše zaujal plakát Petry Janů. Ona ještě hraje?!? No nakonec, starší než Helča Kradařka nebude… Kdysi jsem měl její eLPíčko „Motorest“.

.

.

A taky plakát, který mi připomněl, že mi brácha líčil, jak se cestou z práce,  slušně vydržkoval na kole, až se mu před očima roztočily hvězdičky a nemít přilbu, tak… Poučení zní: „na kole vždycky s přilbou! A když přejíždíte železniční přejezd, je dobrý podívat se pečlivě nejen vlevo a vpravo jestli nejede vlak, ale taky před sebe – jestli tam není mezera mezi panely !“

.
„DS Smith… dsss, kdysi to byly papírny SEPAP, kde je těm papírům konec…“:

.

Cesta do Práglu proběhla v pohodě. A ještě jsem měl dost času, před nástupem na noční. A tak jsem se ještě zaskákl podívat do Bílý Labutě, kde jsem už dlouho nebyl. No celej obchoďák vypadá spíš jako nějaká vietnamská tržnice. Samý laciný zboží. V jednom patře jsem objevil i vysloveně výprodejové oddělení. V tom jsem si koupil hrníček, plechovou krabici a pár lehce prošlých požravin. A ještě jsem pak zaskákl i do Lidlumila v suterénu.

.

„Bílá Labuť – oddělení Holešovická tržnice…“:

.

Když jsem dorazil do háku, tak mi kolega říká takovým zastřeným hlasem: „Mrkni na tohle…“ a ukázal na parte ležící na stole. No hrklo ve mě fest, když jsem uviděl to jméno!  Vybavil se mi totiž okamžitě Petr Slabý, kterýho znám z Unijazzu, (no vlastně ho znám ještě dřív, z natáčení nějakýho filmu, když jsem dělal osvětlovače a on asáka). Napadlo mě, že mi sem to parte přinesl, „z unijazzí“ kolega Láďa Baxa, který tu dělá někde za rohem.  Teprve když jsem začal to parte číst, tak mě trklo, že nesouhlasí věk. Gaba je přibližně stejně starej jako já a tady bylo 45 let. Ukázalo se, že je to jeden z ambasádních řidičů. Huff! Nastoupil sem asi jen před půl rokem, já ho znal jen křestním jménem. Ještě minulý úterý, když jsem měl denní, jsem se s ním zdravil a vypadal úplně v pohodě…

.

„R.I.P.“:

.

Našli ho prej doma ráno na pohovce a byl už mrtvej. Infarkt? Mrtvice? Ciwe! Ciwe? Ciwe!?! Měl tři děti…, tomu nejmladšímu je prej 6 let. Haj hou…, neuděláš nic. Jediný co můžeš, užívat si každou vteřinu, protože nevíš, kdy… Brrrr! No sice jsem ho znal jen od vidění, nikdy se s nim nějak víc nebavil, ale zasáhne to…

.

Ani jsem už nedokázal dohánět deníček, jak jsem si původně plánoval. Jen jsem v bedně čuměl na film Perníková věž, kterou režíroval Milan Šteindler. Kdysi mě, divákovi natěšeném po jeho úžasném debutu Vrať se do hrobu a dalším skvělém filmu Díky za každé nové ráno, způsobil tímto filmem hluboký negativní šok. Vůbec jsem nemohl pochopit, jak takový film mohl natočit a proč?!? Tak jsem teď jen kontroloval, jestli je to opravdu tak blbý, jak mi to tenkrát přišlo, když jsem to viděl poprví… Je to ještě horší! Je to jeden z největších scénáristickejch blábolů, co jsem kdy viděl natočenejch, (autorem scénáře je kapelník skupiny Precedens Martin Němec). A také jeden z nejpitomějších filmů o drogách, jakej jsem viděl. A že v týhle kategorii je dost velká konkurence! Je v tom filmu prostě blbý úplně všechno, příběh, herecký výkony, hudba… Prostě škoda slov i času 😦

.

.

.

Funny foto na dobrou moč –

„Běž, utíkej, dokud ti čas běží….“:

.

O cestě na sever, (aneb věděli jste, že lístek na vlak ČD se dá koupit do mobilu?), nečekaném setkání s Lukášem Lajkou a o bombardování Tetschen-Bodenbachu.

* pondělí, 9. května 2016  *

Ráno jsem krom obvyklých hygienických rituálů ještě vyndal prádlo z pračky a pověsil ho. Věšení prádla na věšák je z celýho „praní“, v automatický pračce, ta největší práce. Na což jsem přišel až po rozvodu. Vždycky si u toho vzpomenu na „nebožčinu“ rituální hlášku: „JÁ jsem vyprala prádlo, tak ty ho běž ASPOŇ pověsit…“ 😛 No, ale aspoň jsem se takhle seznámil se sympatickou sousedkou, když jsem na půdě pověsil prádlo na její šňůru. Později mi řekla: „mně bylo hned jasný, žes´ to věšel ty, protože ženská by nikdy nepověsila kalhotky dopředu…“.“Jo?, aha…“.

.

Honem jsem ještě dodělal ten fotoreportíček z MMM a pak už jsme s Jošem vyrazili na vlak do Jíliště.  Na zastávce autobusu byly dvě knihy a o kus dál na křižovatce lehčí bouračka. Metro na Dejvický nám ujelo před nosem a tak jsme to měli hodně „na chlup“. Na Masaryčku jsme přisprintovali 3 minuty před odjezdem. To už jsem neměl odvahu riskovat sprint k pokladnám… Taxi holt lístek koupím ve vlaku.

 .

„Po cestě jsme potkali slepou ještěrku bez nožiček – snad jí něco nepřejede“:

.

Ještě na peróně jsem se zeptal průvodčího, takovou řečnickou otázkou: „Když jsem přiběhl na poslední chvíli, můžu si koupit lístek ve vlaku?“. Doufal jsem, že ho tím třeba obměkčím, kdysi platilo, že když to člověk průvodčímu oznámil, ještě před nástupem do vlaku, tak ten příplatek platit nemusel. Ovšem dostalo se mi strohé odpovědi: „Můžete, ale s příplatkem!“.

.

„Tu KÓDovku jsem jako kluk dostal k Vánocům, toho Konráda né, toho beru…“:

.

Když jsme vlezli do vlaku a zjistili, že je narvanej a budeme muset zůstat na chodbičce, juknu průlezem do dalšího vagonu a koho tam nevidím – Lukáše Lajku! A tak jsme postáli a poklábosili společně. Překvapil mě tím, že měl koupený lístek do mobilu… Cože, to jde? Jde, přes IDOS zaplatíte kartou a do mobilu vám přijde kód, který nadiktujete průvodčímu. Je to dokonce o něco levnější… A jak má ČD na některých tratích ty podivný „konkurenční slevy“, tak lístek do mobili do Teplic, (přes Ústí), ho a stál jen 69,- kč (!). Přitom samotný lístek do Aussigu stojí 151,- kč!?! No ciwe!, To kdybych věděl, tak si ten lístek v pohodě koupím už doma v maringotce a nemusel bych teď platit doplatek. Respektive, kdybych to věděl, i s tou cenou jízdného do Teplic, tak si koupím lístek tam a k tomu lístek z Ústí do Děčína za 40,- a ušetřím tak 72,- kč! 😦 Příště budu chytřejší 😛

.

„Noutonický ťukes“:

.

Ale nakonec se štíplístek ukázal jako lidumil a jízdné mi nacvakal bez doplatku. A od Kralup, už jsme si dokonce mohli i sednout. S Lukášem jsme si pokecali o tom, že má oblíbená skupina Lajky, ve které bubnuje, se opět probírá k životu. Ale zatím, maj koncerty jen u nich na Vysočině a v okolí Práglu nic. Ale dá mi prej vědět. A pak jsme ještě poklábosili o Národním divadle, kde dělá teď,  i o firmě, kde dělal před tím. Párkrát jsem tam taky dělal nějakou brigádičku. Z té odešel mimo jiné poté, když začali ve firmě vymejšlet „pracovně-ekonomické zlepšováky“, toho typu, jakože, když jede někam na montáž, tak za čas který stráví po cestě, coby řidič!, mu budou platit jen polovic, protože nepracuje… Ciwe!?! Co ty urvitržní kurvpitalisti ještě nevymyslej? Přitom řízení auta, obzvlášť po Praze, je pro mě teda náročnější práce, než nějaký smontovávání kancelářskýho nábytku.

.

„Všechny koleje ústí do Aussigu – tady Lukáš přestoupil na vlak do Teplitzu“:

.

Nakonec to vyšlo tak, že nás v Děčíně přibral do auta brůdr, který se akorát vracel domů z práce. A tak jsem mohl poprvé vyzkoušet ten „postroj do auta“ pro Joše. V pohodě, do zámku bezpečnostních pásů pasoval a Yossarian se v něm tvářil spokojeně.

.

„Mě vždycky v Ústí, při pohledu z vlaku, fascinujou ty „kobří“ pouliční světla“:

.

Když jsme dorazili domů, tak mamka byla zrovna společně s tetou z Liberce, (která přijela na návštěvu), na návštěvě u další tety v Libouchci. Jelikož jsem měl hlad jak vlkodlak, (ráno jsem jen drobně snídal), tak jsem popátral po něčem k snědku. Objevil jsem jen chleba s margarínem a kyselý okurky. A ještě když jsem vyndával chleba z poličky, tak se mi vysypaly krajíce na sporák i za něj, protože igeliťák, ve kterým chleba byl, měl díru na obouch stranách?!? Ciwe!, u mamky musí bejt člověk furt ve střehu! Ale pak mi brácha přinesl z práce „vydumpsterovanou“ křenovou omáčku s knedlíkem. Ta sice nebyla „košer“ vegansky, (smetana), a pravděpodobně ani vegetariánsky, (pochybuju, že se to maso, ke kterýmu původně byla, vařilo zvlášť), ale já to neberu tak dogmaticky. Pošmákl jsem si na tom, až se mi udělaly cysty za ušima.

.

.

A večer jsme se s brůderem koukali v bedně na hokej na MS: Česko – Švédsko 4:2 V první třetině jsme nehráli nic moc a Švédové jí vyhráli 0:2.  Ale od druhý třetiny jsme najednou začali hráli jako z partesu, (kdo ví co to je partes má bod – já ne). Začali po ledě jezdit na vyšší rychlost a Švédy přehrávat. Druhou třetinu jsme vyhráli 3:0 a skóre utkání otočili. V poslední třetině naši Švédy do žádného tlaku nepouštěli a naopak zvýšili vedení na 4:2. Švédové pak hráli už  5 minut, (!) před koncem power play bez brankáře, ale gól dát nedokázali. A ani my do prázdný branky.

.

Ještě jsme pak naše slavné vítězství nad Švédy  skákli s bráchou zapít dvěma pivy do Tropiku. Kde jsme si  pokecli mimo jiné i o dvojím bombardování Děčína za druhé světové války.  Tehdy vlastně dvojměstí Bodenbach-Tetschen bylo prakticky německé město. Jednou ho bombardovali Američani, (nálet si vyžádal 4 oběti), a podruhé ho bombardovali Rusové, (cca 200 obětí). O tom americkém náletu jsem nenašel na netu nic. Ten sovětský nálet byl vlastně už po skončení války!, 8.5.1945. Nejpravděpodobnějším smyslem náletů byla, prý podle historiků, snaha zabránit německým vojskům v útěku za demarkační linii, aby se dostali  do zajetí k Američanům. Rusové chtěli narušit silnice využívané k ústupu. Ovšem bombardováno bylo zejména nádraží a nedaleké fabriky. Podle jiných pramenů sověti město bombardovali proto, že sovětská rádiová rozvědka zjistila, že se v Děčíně nachází štáb německé 4. tankové armády. Odnesli to ovšem převážně civilisté. V Plavební ulici bomba zasáhla frontu žen čekajících před obchodem. Mezi oběťmi byla i řada dětí, či několik sester Červeného kříže, jež se snažily pomoci zraněným a zasáhla je střelba z kulometů, na palubách letadel.

.

„Vybombardovanej Tetschen“:

 .

Tak o tom jsem vůbec nevěděl. To nás ve škole neučili. Ale tak, je fuckt, že nám ve škole zapomněli říct hodně věcí. Nikdy jsem se tam například nedozvěděl ani o monstrózním bombardování Drážďan/Dresdenu. O tom jsem se poprvé dočetl, až v knize Kurta Vonneguta Jatka č. 5.

.

.

.

Funny foto na dobrou moč –

„Máňa jede taky bomby…“:

.

.

.

O denní na residenci, aneb co sis nafotil, to si nafotoreportíčkuj a o ekosociologickém rozhovoru ve Šlechtovce.

* neděle, 8. května 2016  *

.

Ráno jsem vyrazil do háku na kole. Na denní šichtu poprvé…  Vzal jsem to lehkou zajížďkou do Albiho na potravinový nákup. Na ambasádě jsem hodil kolo do garáže, rychle se šplouchl a vyměnil cyklodres za dres pracovní a vystartoval na residenci.

.

„Světlá stezka…“:

.

Velkovezír byl na víkend pryč v „zakanálově“, ale vrátil se už v půl jedenáctý. Ale zřejmě unaven po cestě si šel hodit šlofíka, takže jsem měl bož…, respektive alážskej klid. Při kterém jsem se mohl popasovávat s fotkama. Napráskal jsem jich včera na tom MMM skoro pět set a do fotoreportíku vybral skoro 160, takže upravit je byla velká šichta. Přestože je obvykle jen ořezávám a lehce poškádlím jas, kontrast a gama korekci. Kupodivu šel net přes simkovej modem docela slušně a tak se mi je povedlo na Xichtník i nahrát. Ale všechny je okomentovat, to už sem nestihl.

.

„Ve Šlechtovce“:

.

Ozvala se mi Marťa, že by potřebovala do nějaké školní práce udělat socioekologický rozhovor s někým, kdo žije dobrovolně ekologicky skromně.  Což prý já, žijící v maringotce a koupající se v potoce, v jejím okolí splňuji nejvíc. A tak jsme si dali po sedmé hodině sraz u Šlechtovky. Bylo krásně a je to tady ve Stromovce hezký místo. Ale to nové „občerstvení Šlechtovka“ se člověku může líbit, jenom když neznal to staré u altánu v zahradě 😦   Sama Šlechtovka vypadá pod potěmkinovskými plakáty na lešení pěkně, ale jinak nemám pocit, že by ta rekonstrukce nějak viditelně postupovala.

.

„Letní pohoda, (kdo v pozadí pozná přicházející Marťu – má bod)“:

.

Dal jsem si tu jedno „výletně“ drahé pivo a když Marťa dorazila udělali jsme na lavičce ten sociologický rozhovor o ekologii, nebo ekologický rozhovor o sociologii? Zafilozofoval jsem si o tom, jak je vztah většiny Čechů k ekologii stále dost nevraživej. Že jsem doufal, že se to po „sametovém přešaltování“ změní k lepšímu. Že třeba ekologii budou víc učit na školách. Ale buď ne a nebo tak špatně, jako mě ve škole hudební výchovu a výtvarku. Kdy mi oba tyto skvělé obory lidské činnosti, jen totálně znechutili. A o vynalézavosti Čechů, jak si logicky zdůvodnit a zlegitimizovat vlastní pohodlnost. No né, že bych neměl chuť dát si tu při tom příjemném klábosení ještě jedno pivko, ale slunce začíná zapadat a moje světla na kole jsou chabá = nejvyšší čas vyrazit. Tak snad na viděnou na tom německém ekokempu Ende Gelande. Marťa má sice nějakou školní praxi, či co, v Jižních Čechách, ale chce se tam pokusit dorazit v pátek večer.

.

Vyrazil jsem ku mlýnu pár minut po osmé. Naštěstí je teď vidět skoro až do devíti. Po zdolání suchdolského kopce jsem si na batůžek přidělal blikačku, ale světlo dopředu nemám žádné. Povedlo se mi ale na mlejn dojet ještě za soumraku, kdy bylo i na cestě v lese ještě i jakž takž vidět.

.

„Soumrak před mlýnem“:

.

Honem jsem vzal Yossariana na venčící projížďku, ta už tedy byla dost po tmě a tak jsem mu na obojek přidělal tu svojí blikačku, abych viděl kde lítá. Ještě jsem pak došel na noc hodit prádlo do pračky na mlejn. Měl jsem obavu jestli není nějaká rozbitá, když byla ráno vytažená ze zásuvky, ale prej né.

.

Doma jsem chtěl dodělat ten fotoreportík, ale po chvilce mi vypadl net. Sice pak asi za půl hodiny zase naskočil, ale to už mě zmáhala ospalost a tak jsem hupsnul do pelíšku.

.

.

.

Funny foto na dobrou moč –

„Víra je lano, co k sobě nás poutá…“:

O tradiční účasti, na nejveselejším pouličníM Mega Mejdanu roku – tentokrát v netradiční čepici.

* sobota, 7. května 2016  *

.

Po lehkém dopoledním poflaku na netu jsem se na poslední chvíli pustil do výroby „alegorické čepice“ s protiprohibičními hesly, na Million Marihuana March. Vždycky jsem nosíval tropickou bambusovou přilbu, ale byla už příliš obouchaná časem a tak jsem si jí do maringotky neodstěhoval. Kdybyste někdo věděl, kde se dá koupit nová, tak mi řekněte.

.

.

Vyrobil jsem si z kartonové krabice, ve které přišly Yossarianovi granule, takovou parodii na večerníčkovskou čepici. Akorát, že jsem ideálně netrefil rozměr otvoru pro hlavu a byla trochu těžká, nic moc pohodlného na nošení. Ale v boji za osvobození marihuany musí člověk něco vydržet.

.

Pak už jsme s Jošem vyrazili do Práglu na tradiční pouliční mejdan veselých lidí. Nechtělo se mi v Praze víc než hodinu zévlovat a tak jsme vyrazili až busem v 11:46. Což by nám na tradiční místo srazu na Karláku mělo vycházet jen pár minutek po plánovaném startu průvodu ve 12:30. Jenže bus měl trochu sekeru a tak jsme na Václaváku vylezli až ve 12:46. Snad se s průvodem potkáme doufal jsem. Ona se totiž ta trasa každý rok mění a já si tu letošní nezapamatoval.

.

.

Ale oslavovače blahodárné kytičky jsme našli ještě na rohu u Novoměstské radnice. Ještě že jsou huliči tak „no hurry“ a nakonec se vyrazilo až po jedné hodině. On  se také start opozdil proto, že řidiči doprovodného náklaďáku provedli přítomní „pomahači a ochránci“ zkoušku a „nalízal“. Takže se honem musel shánět jiný. Tak jasně, že není dobrý, aby řidiči jezdili zkouření, ale problém je v tom, že ve slinách se dá marihuana detekovat ještě dlouhé dny po tom, co její účinky dávno odezněly a ten limit není stanoven „rozumně“. Je to podobné, jako kdybyste po konzumaci pěti piv nemohli řídit 14 dní.

.

.

Včlenil jsem se k čelu průvodu, kde jsem se se svou originální pokrývkou hlavy stal hned středem pozornosti a objektem focení. No jo, sice jsem chtěl aktivně podpořit boj za legalizaci pěstování a užívání konopí, ale zase takováto přílišná pozornost, mě starému introvertovi, příliš příjemná není 😛 No musím se s tím nějak poprat. Později mě mě dokonce oslovila redaktorka televize, (tuším, že Prima), na rozhovor. Zjistil jsem přitom, jak těžké je takhle nečekaně z voleje, dát do kupy kloudnou větu. Doufám, že se to nikde neobjeví.

.

.

Záhy, co jsme vyrazili směrem na Václavák, tak nás v průvodu objevila Havlanka s nějakou mladší dívenkou a tak jsme chvíli šli společně, než jsme se zase ztratili.  Požádal jsem jí ať mi, (a si), vyndá z batůžku na zádech plechovku piva. Vzal jsem si sebou taková ta ovocná polopiva, abych se moc rychle neopil a k tomu tři zbývající Źywiece, co přivezl Miroslaw. Jenže Jo vylovila to „celopivo“ a tak jsem zastavil, že zalovím na rozjezd raději přeci jen pro to ovocné pivo. Jenže koukám, aha!?!, já se spletl, když jsem v Lidlu hledal ten plechovkovou pivní limonádu typu „rádler“ a zjistil, že jí nikde nemají, našel jsem na jiném místě zázvorové, grepové a podobné pivo a nadšeně si čtyři hodil do košíku a vůbec si nevšiml, že jsou to ovocné birrely! Tedy zcela nealkoholová piva. Tak to letos v průvodu budu vzorně abstinenční 😀 Ani žádný kouření sebou nemám 😛

.

.

Průvod byl jako vždy pohoda… Ovšem opět v něm ubylo lidí, kteří na první pohled vypadají, jako potencionální huliči, tady hipíci, dredaři a batikované dívenky s korálky. Zato přibyla diskotéková mládež, která vypadala, jako by sem přišla z Karlovek, nebo jakože po skončení MMM do Karlových lázní pak ještě půjdou.  Pozitivní bylo, že jsem tentokrát nezaznamenal žádný tajný, kteří by se snažili „kuřáky té společensky strašně nebezpečné drogy“ lovit, aby si nahonili čárky. Asi teď všichni krouží kolem Kliniky.

.

.

Trasa tentokrát vedla tunelem na Letnou, to bylo příjemné ozvláštnění. Mělo to v něm lehce mystickou atmosféru. Pěšky jsem tímto tunelem šel asi poprvé v životě. Akorát, že když jsme vylezli nahoře u „kachlíkárny“, tak nás tu, mimo jiné, přivítali i vojclové se samopaly, to byl takový uklidňující pocit 😦 .

.

Cíl Miliónového pochodu byl tentokrát na Letné. A od té doby, co tam Václav Klaus v řetězech přivlekl bagry a buldozery, aby to původně idylické místo protunelovaly Blankou, tak je to pěkně nehostinný plac. Na něm se krom obvyklých stánků rozkládaly dvě hudební scény. Zamířili jsme s Jošem k tomu dýdžejskému pódiu, kde měli hrát Nevereš, tedy společný projekt MessenJaha, Cocomana, Dr. Karyho a dalších. Ale když jsme dorazili k pódiu, za notebookem stál jeden týpek a z beden se linulo něco, co mělo hodně blízko k dus, dus, technu. A tak jsme prchli pryč. Ještě předtím jsem tu jeden sloupek ozdobil svou alegorickou čepicí, jejíž nesení v průvodu bylo docela martýrium 😛

.

.

Nikde tu nebyl žádný zdroj vody, (nebo já ho aspoň nenašel), a tak jsem se vydal s Jošem přes pláň směrem k hospodě Výletná, kde jsem věděl, že je pítko. Yossaarian se z něj ale stejně moc nenapil, přijde mi, že ve vedru pije děsně málo, jen tak aby mi udělal radost, když ho k tomu nutím.

.

Cestou jsme potkali takovou mladičkou partičku, ze které nás jedna dívenka srdečně zdravila: „Ahoj, čau Joši…“. Samozřejmě, že jsem jí hned poznal a vzpomněl si, odkud se známe 😛 Ale využil jsem situace a svalil se k nim do stínu pod stromem. Ukázalo se, že se známe nejen z Greenpeace, ale i z Boskovic! Aha, no jasně! Omladina se po chvíli zvedla, přišli se sem na Letnou jen trochu pozévlit, né na MMM. Ale já jsem se pod stromem ve stínu zasekl a nechtělo se mi zvedat. Navíc od toho dýdžejskýho pódia stále nezněla muzika, která by mě ke zvednutí lákala. Dopil jsem tu, pohodlně opřený o kmen stromu, ty birrely a meditoval nad tím, že mě to tu letos na té pustině Letenské pláně samotného moc nebaví. To Joše to tu bavilo víc a běhal se po okolí seznamovat s místními psími kámoši. A zrovna když jsem domeditoval k rozhodnutí, že se tedy zvednu a dojdem se podívat na Hlavní scénu a když mě tamější kapela nezaujme, že asi už vyrazíme k domovu, tak přilétla esemeska od Marka. Nakonec se ze dne „otevřených dveří“ na nejmenovaném ministerstvu urval, a s Editou dorazili a jsou u Hlavní scény. A když jsem se tedy zvedl, tak hned vzápětí přilétla esemeska od Honzy,  že Dolfičové už taky dofičeli. No vida.

.

.

A na pódiu se zrovna chystali spustit CIRKUS PROBLEM tak to je paráda. Návrat na mlejn se odkládá Houstone! To je moje oblíbená kapela. Malý Dolfíci v křižáckých dresech tu různě blbnuli s Jošem. Škoda, že je rodiče nevzali už i do „průvodu“, ten by se jim mohl líbit. A objevila se tu i Míša s Kvídem a tak jí to v tričku Pink Floyd slušelo, že jsem se s ní musel vyfotit 😀

.

A později dokonce dorazila i Léňa Severka a nakonec i Jára s Michalem. No tak vida, to jsem si myslel, že tu budu sám a jaká se nás tu sešla nakonec banda! I když tedy Marek s Editou nás záhy opustili a vyrazili kolmo někam do brdských hvozdů, či na oslavu padesátin nějakého trampa, či co.

.

.

Moderátora programu dělal Lumír Tuček a v pauzách hrál své skvělé parodie protestsongů. A když pak předával jednomu šťastlivci jeho ztracenou občanku, tak jsem si vzpomněl, že v úplně stejné situaci jsem byl i já, kdysi dávno v Boskovicích, poté co jsme se s Járou vrhli do kotle tančit pogo. Chvíli mi tenkrát trvalo, než mi došlo, koho to Lumír vyvolává. Přečetl totiž mé jméno jako Kvoš. To jsem měl, (respektive neměl – měl jí Lumír), tu občanku – „knížečku“, kde bylo jméno psáno ručně.

.

„Lou Meer To Czech“:

.

Poté na pódiu spustilo příjemné reggaéčko s dívenkami a dechy – LARIKA. Takhle naživo pod širým nebem velice příjemná záležitost.

.
„La Rika“:

.

Po regéčku se na podiu objevil starý garážový bigbít, tedy TONY DUCHÁČEK a GARAGE a tentokrát hráli, (bez Macháčka), s mladistvou chutí. Takže to bylo moc příjemné připomenutí starých pecek i novějších songů.

.

„Dzigitalky a bony – Garážový Tony“:

.

Na poslední „živou“ kapelu večera The Tchendos jsme ale již nevyčkali. Pustil jsem si je na Bandzone a zjistil, že je to, takovej elektronickej hip hop, tedy nic, co bych toužil slyšet. Při odchodu jsme zjistili, že na dýdžejské scéně je asi tak pětkrát víc lidí, než na té scéně, kde hrály živé kapely. Inu, nastáva soumrak člověka – technika všude vítězí…

.

.

.

Obsáhlý fotoreportík z Million Marihuana Marche – je k vidění – zde.

.

.

Dolfíci už zamířili domů, my s Járou a Michalem ještě do Dejvické nádražky, kde jsem u posledního piva skoukl kus hokeje z MS: ČR – Lotyšsko. Stav byl 2:1, a než se Jára s Michalem vrátili ze záchodu, tak už bylo srovnáno na 2:2. My s Jošem, už jsme pak museli, asi 4 min před koncem, vysprintovat na bus na mlejn. V buse jsem se ze sluchátek z rádia dozvěděl, že se bude prodlužovat, po stavu 3:3? No totox?!? Co to bylo za divočinu, v tom závěru? A pak jsem si vyslechl, jak jsme na samostatné nájezdy vyhráli, když gól dal jen Kašpar.  Doma už jsem měl sil jen na rychlé prokouknutí fotek a jejich překopčení na flešku, abych si je mohl vzít zítra do háku. A hup do pelíšku.

.

.

.

Funny foto na dobrou moč –

„Make Lov e – No Prohibition!“: