O intoušovi v montérkách z Noutonic, o distribučním experimentu v Přílepech a o nesnesitelné lehkosti neakceptovatelného psaní.

* úterý, 26. dubna 2016  *

Po včerejším náročném dni jsem si dopřál vyspávačku, až do půl jedenáctý.

.

„Ráno na mlejně“:

.

A pak jsem si při poflakování ve virtuálním světě  poslechl dost neortodoxního rozhovor s dirigentem a šéfem opery ND Petrem Kofroněm. Kde krom jeho, často dost neortodoxních názorů, („opera je snobský žánr, půl publika čeká na sbor Židů, zbytek opery přetrpí a pak dojednává obchody“), zněla spousta zajímavý soudobý vážný muziky.  A do kolen mě dostalo, když do pořadu zavolal dotaz někdo, kdo se představil, jako člověk v montérkách ze Zámečnictví v Noutonicích !?! To je hned vedle vietkrámku, se tam někdy budu muset podívat, co to tam piluje traverzy  za manuálské intouše.

.

„I ty chemtrails jsou tady na venkově nějaký hezčí…“:

.

No ale dosti vysedávání u noťasu! Vylezl jsem z maringotky ven a pustil se do opravy toho zavírání výběhu. Yossarianem přehryznutý pásek, který původně držel karabinku, jsem nahradil napínacím drátem. Ten snad Još jen tak nepřehryzne. Nechal jsem tam jen kousek pásku jako držadlo karabinky.

.

„Nové „anti bite“ zavírání“:

.

A ještě jsem také dolů přidělal práh, o který se vrátka otevírající se dovnitř opřou, aby  Yossarian nemohl vrátka odtlačit a protáhnout se ven.

.

.

No a pak jsem se pustil do dalšího dílu „brigádičky“ se dřevem u cirkulárky a pár koleček pořezal a odvozil do kotelny. Još byl při tom se mnou na dvoře a různě se tam kolem motal. Když jsem ho neviděl, zavolal jsem a on hned přiběhl. Ovšem ve finále někam zdrhnul a nevrátil se ani, když jsem na něj řval do lesa, jak na lesy. Když jsem šel řvaní zkusit asi za hodinu, tak to najednou přiběhl a spolu s ním i Dárlina (?!?). No to se picnu. Joše jsem zavřel k sobě do maringotky a Darlinu do jejího výběhu.

.

.

Jinak se nic zajímavého dnes nic neudálo a tak přišel čas připomenout jednu včerejší záležitost, na kterou jsem v nabitém včerejším dni zapomněl 😛 . Totiž ve Velkých Přilepencích jsem na autobusové zastávce narazil na „distribuční místo“ novin Pražský deník.

.

.

To je tvořeno stojanem, kde je PrDen volně k uzmutí z plastového boxu a u toho je malá kasička na 10,- kč. No tak na výsledek tohoto distribučního experimentu jsem zvědavej, ale moc šancí mu nedávám… Možná tak v nějaké islámské zemi, nebo někde ve Skandinávii, ale v Česku, kde se žije ve jménu hesla: „Kdo nekrade neni Čech, hop!, hop!, hop!“, eventuelně: „kdo nekrade okrádá rodinu“, tomu moc velkou šanci nedávám :-P.

.

.
Hned jsem to tedy taky vyzkoušel. A při placení jsem zjistil, že ve škvíře kasičky je nějaký bordel, přes který mi desetikoruna nešla vstrčit dovnitř. Musel jsem ho nejprve vydloubnout nůžtičkama. Přitom jsem si nemohl nepoložit otázku: „A kudy teda do kasičky svou pětku vstrčila ta starší dáma, kterou jsem chviličku před tím, potkal odcházet s výtiskem novin od zastávky?“. 😀

.

.

Večer se mi pak ještě ozvala Marťule a mailem mi poslala propozice na jednu  „vrajterskou brigádičku“. Dokonce relativně slušně placenou, že ona to prý nestíhá… Šlo o to napsat takový podkladový texty pro komix, na různá sociální témata. Jako např. příčiny chudoby ve světě, o hladu, o genderu, o vzdělání, o vodě… Když jsem se nad tím zamyslel, tak jsem jí musel odmítnout. Měl jsem sice trochu výčitky svědomí, že jí s tím nehelpnu, ale mám vyzkoušený, že já takový texty psát neumím. Respektive neumím psát takový, aby byly oficiálně přijatelný. A zase nějaký konformnín sračky se mi psát nechce. A kdybych to napsal od srdce, tak by to byl příliš anarchopunk a levicová propaganda, která by se jistě zadavateli nelíbila. Co taky jinýho napsat, než že za hlad a chudobu může hlavně lakotný kapitalismus a imperialistické vykořisťování chudších zemí tzv. „třetího světa“. Stejně tak za ničení přírody, včetně vody a ovzduší na naší planetě?

.

„Svět spalovaný kvůli palmovému oleji 😦 „:

.

.

.

Funny foto na dobrou moč –

„Teď se vám ten míč zázračně vyhne“:

O skvělých kokosových řezech k snídani, „rypadlové“ demošce před švédskou ambasádou. O návštěvě luxusní přílepské ordinace-čajovny. Jošově překvápku a návštěvě Kovárské „knihovny“.

* pondělí, 25. dubna 2016  *

Ráno jsem provedl časný výskok. Stejně jako kdybych šel na ranní do háku 😦  Yossariana jsem k boudičce uvázal na řetěz, protože včera večer se mi  ten přehryznutý pásek, od branky výběhu, už nechtělo opravovat.

.

„Ozdobná minizahrádka pod schodama, (kdo najde Jošův čumák má bod)“:

.

A  vyrazil jsem  do Zelmíru. Z Coolatyho náměstí jsem to do Karlína vzal 8-kou tramvají a v té mě zastihl telefon od Jáni, jestli bych mohl cestou ještě zaskáknout koupit dva bochníky chleba.  No to bych mohl, když je hned u zastávky Billoš i Albič. Zvolil jsem All Berta.

.

„Pověsti o vše(roz)hrabivosti pávů nelhaly 😦 „:

.

V Zelmír kanclu, pardon ofisu, jsme si dali takovou neformální komunitní snídani. Ke které Jáňa upekla neskutečně skvělej veganskej koláč s ovesnou drobenkou a našlehaným kokosovým mlíkem. Ciwe! Zapomněl jsem na chleba a pomazánky a dal si dva kousky.

.

„Rozkoš od Janičky“:

.

A takhle u snídaně, na které se objevil, coby fotograf i Vrabčák(!), nás napadlo, co kdybysme nikým neorganizovaně, každej sám za sebe, zašli před švédskou ambasádu vyjádřit svůj nesouhlas a protest nad tím, že švédská vláda, chce přeprodat hnědouhelné doly státní firmy Vattenfall, které vlastní v Německu, respektive v tamějším „Lužickosrbsku“, do rukou českých uhlobaronů.

.

.

Tím by sice splnila svoje předvolební sliby, že ona spálením hnědého uhlí z těchto dolů nepřispěje ke zkáze klimatu na naší Zemi, ale to že to nechá zcela falešně, pokrytecky a alibisticky udělat český uhlokapitalisty, (ve Švédsku neznaj pojem uhlobaron), tím záchraně naší společné planety nepomůže.

.

„Montáž rypadla“:

.

Takže jsme se ekologicky městskou hromadnou dopravou přepravili před švédskou ambasádu v Nerudovce. Jo, vlastně sorry, ta končí už u hradu, takže  to švédský vosí hnízdo, je už v ulici Úvoz. Tady jsme smontovali papundeklovou maketu uhelného rypadla a postavili jsme se vedle něj s transpa…, é tedy bannery.  Montáž rypadla se nám povedla, přestože některé návodné popisky typu: „nahoře, dole, vlevo, vpravo“ byly v maďarštině!?! 😀 .

.

„Tohle příde kam?“:

.

Naproti nám se pak nainstalovaly reproduktory, ze kterých se jednak pouštěl autentický hluk onoho rypadla a pak výzvy k tomu, aby švédská vláda, do hanebných českých uhlohrabivých rukou, své doly v Německu neprodávala. Ty výzvy byly jednak ve švédštině, (nahráli jí kolegové ze švédského Greenpeace) a druhak v angličtině, (nahrál jí český řiditel Zelmíru anglický „expat“ David Murphy). Já jsem začátek té jeho výzvy slyšel jako: „Attention, anttention, check sound of the Escobedo…“. A říkal jsem si: „Escobedo? To znám, to znám“, z detektivek Ed McBaina. Případy Miranda – Escobedo jsou takové kauzální ikony amerického práva. Ale do výzvy švédské ambasádě mi to moc nepasovalo. Mohl za to pochopitelně můj „jazykový hluch“. Lépe slyšící a lépe angličtinou vládnoucí Jirka mi upřesnil, že tam co já slyším „Ček saund ov dí Eskobedou“, Dejv ve skutečnosti říká: „ček saund ov dí ekskevejtr“, tedy excavator, čili rypadlo. Připomnělo mi to historku z londýnského metra, kde jsem v reproduktorech slyšel: „Mind the Guard“, (což jsem si volně přeložil jako: „uposlechni dozorce“ /kterých tam v reflexních vestách všude bylo mraky/. Ale ono to ve skutečnosti bylo hlášení: „Mind the Gap“, tedy: „Bacha na díru“. Myšlena byla ta mezírka mezi soupravou a perónem, která je užší než v Práglu, kde vás na ní nikdo neupozorňuje. A co už u nás skrz ní popadalo mobilů, peněženek, platebních karet, Open karet, Lítaček a jiných sraček…
.

.

Krom výzev zazněly také k tématu projevy Janka, (v češtině), Dejvida, (v angličtině) a mnohých dalších. Mimo jiné také té dívenky Petry, co organizuje květnový „ekoteroristický výjezd“ do zmiňovaných dolů. Na protestní akci pojmenovanou: Ende gelande. Ta svůj projev také vysekla v angličtině, která mi přišla fluentnější, než ta Dejvova…, sakra někteří jsou na ty cizí jazyky tak nadaní a já jsem na ně takový tetřev hlušec a hlupec 😦

.

„Janek a zvuky rypadla“:

.

Z našeho boje za záchranu klimatu této planety nás nevyhnala ani sněhová, (sic!?!) přeháňka. Počasí bylo vskutku aprílové, chvíli slunce, chvíli sníh… Mě tedy ale po sbalení makety rypadla už vyhnalo objednání  na prohlídku k doktorovi ve Velkých Přílepech, do jehož ordinace se přehlašuji ze Žižkova, protože to  tam mám z Noutonic přeci jen asi tak o 20 km blíž.

.

„Only for Big Ovar friends“:

.

Vzal jsem to procházkou přes hrad. Do kterého se už nedá vejít hlavním vchodem kolem panďuláčků. Tudy asi můžou jen Zemanovi kámoši, jako Konvička a spol.

.

„Miloše „Kunda sem, kunda tam“ hlídají i protitankové zátarasy!?“:

.

Opouštěje „Ovarograd“ přes Jelení příkop, skrz protitankové zátarasy, tak jsem na zastávce tramvaje narazil na opuštěné křesílko. Čí to tak asi je stanoviště?

.

„Křeslo pro hosta“:

.

Když jsem dorazil autobusem do VelkoPřílep, ucítil jsem, že i mé útroby dost nutkavě protestují proti prodeji Švédskem vlastněných německých dolů, do českých nenasytných pracek.  A tak jsem honem ještě zaběhl umožnit jim vyjádřit svůj názor, na tuto špinavou transakci, do Restaurace Jardy Korycha.

.

.

Tam mě naštěstí uvítal naprosto luxusní a čistý záchod s několika rolemi toaleťáku. Díky Jaróši! V týhle hospodě jsem byl dosud jen jednou, ale byla mi sympatická. Navzdory tomu tedy, že je to „Restaurace a Řeznictví J.K.“ Čemuž taky odpovídá nabídka „bezmasých jídel“ na jídelním lístku. 😛

.

.

Do ordinace pana doktora Rodiona Schwarze už jsem to pak měl tak akorát. A i ta mě příjemně překvapila svou čekárnou, (bylo tam příjemno a čisto, jak u Korychů na záchodě). A ještě tu, na podnosu s čajovou svíčkou, stála konvička s bylinkovým čajem a vedle ní hrníčky. No ciwe! Tak čaj mi přišel opravdu vhod. Při popíjení jsem popatřil naproti na televizní obrazovku a po chvilce mi došlo, že je to terminál, do kterého je třeba zasunout kartičku zdravotní pojišťovny. Údaje se načtou a u doktora už jí pak člověk nemusí ukazovat. No totok! Tak do takhle luxusně vybavené ordinace jsem na Žižkově nechodil.

.

„V ordinaci Čajovna, nebo v čajovně Ordinace?“:

.

Sám pan doktor byl sympatický mladý muž a krom obvyklé anamnézy a vyluxování hrudi fonendoskopem, mi taky hned natočil EKG, (!) a změřil tlak. EKG v pohodě, tlak trošku vyšší, než obvykle 150/90. A domluvili jsme se, že ještě ve čtvrtek ráno přijdu s ranní močí na odběr krve.

.

.

Když jsem dorazil ke mlejnu, tak koho to nevidím, že mi to nadšeně běží v ústrety – Još! On tě někdo pustil? Když jsem se pak došel podívat do výběhu, tak jsem tam našel převrácenou jeho pozorovatelnu a na Jošově obojku chyběl úchytový kroužek. Aha, asi se s řetězem do té pozorovací plošiny nějak zamotal a když se snažil vyprostit, tak ho zřejmě utrhl. No tak hlavně, že se mu nic nestalo.

.

„Kytičkový čaj z ordinace“:

.

V maringotce jsem se pustil do výroby fotoreportíčku, (fotky jen na mobil), z dnešní akcičky před švédskou ambasádou.

Ozval se mi Roman, který se asi nějak dozvěděl o mém neúspěšném pokusu navštívit „knihovnu“ v Kovárech. A na dnešek, kdy tam prý určitě někdo bude, jsme si v ní dali sraz. Roman má hudební učební hodiny v Kralupech a dorazí tam prý až na devítku. Takže my jsme s Jošem vyrazili po osmé pěšmo do Kovár. A je to nějak dál než jsem to odhadl, neb jsme tam přišli až po deváté. Ovšem i tak dřív než Roman, který zapomněl, že má ještě jednu hodinu a dorazil až v půl desáté.

.

„Útulná knihovna“:

.

V „Knihovně“ jsme zastihli dva starší chlápky, kteří se tvářili trochu nepřívětivě, ale když se ujistili, že jsem „ten od Romana“, tak jsem tu pivo dostal. Ale zjevně je to tu dost uzavřený „soukromý klub“, kde náhodného, neohlášeného pocestného nepřivítají s dokořán otevřenou náručí. Naštěstí Roman dorazil vzápětí a to na luxusně stylovém kole. Je to prý old school kousek z Indie.

.

„Romanův old school oř…, (povšiměte si dvojité štangle!)“:

 .

Jinak ta „Knihovna“ je docela sympaticky domácky útulný podnik, respektive tedy klub. A nakonec i ti místní hoši, kteří se zpočátku tvářili jako, že nemají rádi, když jim do „hospody na mýtince“  lezou lidi, postupně roztáli a zpřívětivěli. Během večera se tu zastavilo vícero lidí. A tak to tu byl nakonec docela přívětivý a pohodový večírek. Při kterém jsem z místní ledničky postupně ozkoušel tři různé lahváče.

.

„Oddělení historických tiskovin“:

.

Dlouhá cesta nazpátek nám docela utekla, když jsme jí mimo jiné prokecali hovorem o indických Vespách, tedy skůtrech vyráběných v italské licenci.

.

„Obraz štamgastů z knihovny“:

.

.

.

Funny foto na dobrou moč –

„Facebookový dialog“:

O poklidné denní na ambině, Jošově útěku z výběhu a sportovním večeru, se dvěma sparťanskýma prohrama :-P

* neděle, 24. dubna 2016  *

Ranní na ambině. Opět jsem se nechal odradit televizníma rosníkama a jejich předpovědí deštivého počasí a jel do háku autobusem. A opět to bylo zbytečné, neb nepršelo ráno ani večer a mohl jsem býval klidně na kole 😦

.

„Ráno sice na drátech Jošova výběhu byly kapky, ale nepršelo“:

.

Aspoň, že v háku byla absolutní pohoda. Při které jsem si vytvořil fotoreportík, ze včerejší Karousovy přednáško-procházky.  

.

„Ranní cesta do práce už je za světla“:

.

Odpoledne jsem před odchodem z háku ještě stihl kus hokeje 6. zápasu finálové série Sparta – Liberec. Reichenberští vedou 3:2 a tak mají mečbol, Sparta musí vyhrát, aby si vybojovala rozhodující sedmej zápas. Povedlo se jí dát první gól… A pak už mě kolega přišel vystřídat a já vyrazil k domovu. Ještě jsem po cestě stihl letmý nákup v Albim a na zastávce autobusu si po telefonu pokecal s Marťulí. V autobuse jsem se pak z rádia dozvěděl, že Liberec vyrovnal.    Když jsem dorazil na parkoviště před mlejnem, tak mě tu přivítala zeď z přepravek. Tomáš Chlebník asi čistil auto…

.

„Čínská zeď z přepravek na chleba“:

.

Zato když jsem dorazil k výběhu, tak mě Još tentokrát nevítal za vrátkama a nevrtěl radostně ocasem, ale byl zalezlej v boudě.  Co to?!? Když jsem na něj zavolal tak přiběhl, ale tvářil se provinile. Co je, cos proved´? Až když jsem chtěl otevřít, tak koukám, že ta páska, na který byla zavírací karabinka je překousnutá a branka provizorně zavázaná, (když ho tam holky po jeho útěku vrátily). Aháááá, tak přeci jenom přišel na to, že když ten pásek překousne, tak se dostane na svobodu… Ty lumpe, tak pojď uděláme obvyklý okruh. Při kterém jsem si v rádiu vyposlechl, že hokej v normální době skončil 1:1 a bude se prodlužovat.

.

„Reichenberg königs“:

.

Doma jsem  zatopil a vrhl se k noťasu koukat na to prodloužení. V prvních 20-ti minutách prodloužení gól nepadl. Ale nakonec v 86. minutě dal gól Liberec a Reichenbergští tygři se tak stali poprvé v historii české hokejové ligy mistry.

.

„Plzeň krůčíčínek od ligového titulu“:

.

No a když už jsem byl u toho sportu. Sparťanskej fotbal v bedně sice nedávají, jen na nějakém placeném kanále. Ale našel jsem si zápas Sparta – Plzeň na Citrónu, (Lemon.tv) a dokoukl si druhej poločas. Plzeň už vedla 0:1 gólem z penalty. Penaltu kopala v prvním péoločase i Sparta, ale Dočkal jí tentokrát zahodil. V druhém poločase se Sparta sice snažila o vyrovnání, ale Plzeň to vcelku měla pod kontrolou a v závěru dvěma brejky definitivně rozhodla. Po jejím vítězství 0:3 na Spartě, už je o titulu definitivně rozhodnuto. A kdyby minule po Lžifatově okopávacím ataku brankáře Dukly a následné ochotnicky herecké etudě, rozhodčí nesmyslně „nešoupnul“ Spartě penaltu, tak už se dnes plzenští mohli radovat z titulu. Ale na 99 % se budou radovat hned v příštím zápase, kdy jim proti poslední Ostravě doma stačí získat bod.

.

.

.

Funny foto na dobrou moč –

„Colours of vana“:

O další Karousově „přednáškovycházce“, tentokrát Smíchovem a letmé návštěvě open air festiválku na Žižkově, odkud nás vyhnaly závěje sněhu na Kulaťáku.

* sobota, 23. dubna 2016  *

Ráno jsem statečně kolmo vystoupal do městské části Suchdol – která je pečlivě sledovaná kamerami. Naštěstí pokud mě „pomahači a ochránci“ viděli na kamerách, kterak navzdory vyhlášce o silničním provozu,  jedu, (abych se vyhnul hustému silničnímu provozu),  do kopce po chodníku, (po kterém stejně lautr nikdo nechodí), tak po mě naštěstí nevystartovali, aby mi udělili výchovnou pokutu.

.

.

Obvyklá zastávka v Ludmilu, byla tentokrát o trochu umírněnější a tak se mi pak do kopce ve Statenicích jelo víc v pohodě, než minule. Trasu jsem opět zvolil tu původní. Variantu přes Lichoceves jsem asi definitivně zavrhl. Takto jsem se aspoň mohl pokochat klasickým artefaktem „rurál-realistického“ umění.

.

.

Já mám pro tyhle spontánní umělecké počiny, činěné s čirou touhou po uměleckém projevu a potěše oka kolemjdoucích a né na kšeft, dost velkou slabost. Vlastně je to taková rustikální obdoba městského graffiti a street artu.

.

.

Ta práce s detailem…, kongeniální využití okolního prostředí, ve kterém se snoubí land art s lidovou tvořivostí. Já to snad poustnu na Vetřelci a volavky – současné umění ve veřejném prostoru.

.

Na příjezdové cestě ke mlejnu, už na mě čekal „uvítací výbor“ se svou syčivou zdravicí. Povenčil jsem Joše poházením míčku na louce, zatopil, hodil oplachovací koupel v potoce a svalil se neprodleně k malé dospávečce.

.

„Hlídací husy“:

.

Z té jsme vyskočili s Yossarianem už v jednu a vyrazili na bus do Práglu.  Na další Karousovu přednáško-vycházku za uměním ve veřejném prostoru. Tentokrát tedy na Smíchově.

.

„Už to holky balej…“:

.

Na Kulaťáku už takhle brzy odpoledne končily Farmářské trhy. To Žižkov je na rozdíl od Dejvic otevřenější, tam končí až v šest večer.

.

.

Do foyeru metra ve stanici Smíchovské nádraží“ jsme dorazili tak akorát, těsně před Pavlovým příchodem. První zastávka naší uměnoveřejnoprostorové vycházky byla nedaleko.  I když umělecký artefakt, keramický reliéf od Marty Taberyové, kterým se kdysi mohli kochat vystupující,  je dnes poněkud dost očím skryt, v prodejně s hodnotným zbožím.  Ale ještě může být rád, že z něj neudělali hodnotnou keramickou suť.

.

„Hledej šmudlo, keramický relief, hledej…“:

.

Tady nás dostihla i přibyvší Nevjana, takže jsem od té doby měl dvojí výklad. Ale abych jí nekřivdil, občas pustila ke slovu i Pavla :-P. Dalším pokocháním byl větrací průduch do metra před nádražím. Tan tu má tvar obří šipky ukazující do nebe. Kdo by to do těch komančů řekl? Ale asi neodkazuje k Bohu, leč k nějaké sovětské družici. Dokonce ta šipka ani není ověšena reklamními bannery. Zato z keramické mozaiky, která kdysi zdobila výlezy, mnoho nezbylo.

.

„Ukazatel směru“:

.

Pro mne ta největší lahůdka dnešního dne nás čekala uvnitř odbavovací haly Smíchovského nádraží. Jeho stěnu zdobí obří sgrafito malba v tom nejklasičtějším socrealistickém stylu. Opravdový skvost sorely.

.

.

Při pohledu na ní jsem si vzpomněl na starou dobrou zelenou stokorunu svého mládí, no dobře tak abych nepřeháněl, (povětšinu svého života jsem byl chud, jak kostelní… výzdoba u evangelíků),  vzpomněl jsem si na hnědou desetikorunu.

.

.

Ještě jsme navštívili v podchodu k nádražním nástupištím pozoruhodný reliéf, (který zdáli vypadal jako bronzový), zblíže se ukázalo, že je ze vzácného afrického dřeva, stromu Obeche, známého též pod jménem „samba“, či „arere“, nebo „wawa“ a také „ayous“.

.

.

Kolem klasické kašny Břéti Bendy „Boy with the Fish“, (která ovšem dnes je samozřejmě waterless, aby se nám sem nechodili mejt bezdomovci), jsme se pak svižnými kroky přemístili k „Ženským domovům“, před kterými jsou dvě pozoruhodně moderní sochy Františka Lhotka, (nebo Lhotky?).

.

.

A přes Gebauerovu poctu spisovateli Františku Langerovi, (na domě kde bydlel), a kolem přemístěné růžové (sic!) sochy Jaro, kterou Laďa Beneš obdařil  rozkošnou tlamičkou i prdelkou, jsme se posunuli k „bunkru“ Komerční banky na Arbesáku. Vedle které je mírně poškozená pozoruhodná plastika z taveného skla, která kdysi i svítila, ovšem kdeže ty časy jsou.

.

.

A dnešní uměnovědnou procházku jsme zakončili na náměstí Kinských, které „zdobí“ nedávno sem osazená socha ukrajinského básníka a malíře Tarase Ševčenka. Ta by byla nepovedená a zoufale nemoderní už v roce 1814, kdy se Taras Hryhorovič, nemající s Prahou lautr nic společného, narodil. Natož dneska. Je to příznačná ukázka toho, jak to dnes chodí s umisťováním „umění“ do veřejného prostoru, pokud se tam náhodou vůbec nějaký umístí 😦 .

.

.

Po zakončení přednáško-vycházky Pavel Karous se skalními ještě vyrazili na jedno, někam do blízké hospůdky. Taky bych se na jedno nechal přemluvit. Ale zrovna v tu chvíli  Yossarian nepříliš vhodně „vyjádřil“, co si myslí o pražské soše T. H. Ševčenka. Svůj názor složil ke stromu jehož kmen byl uzavřen takovou tou kanálovou mřížkou, která je na hovno dost na hovno. A než se mi to hovno z ní podařilo odstranit, (za použití dvou šitpytlíků), tak už nám Karous a spol. zmizeli a kde že přesně ta hospoda je, to jsme s Nevjanou nevěděli. Každopádně to nebyla ta, do které jsme nehlédli.

.

Důkladný fotoreportík z Karousovy přednáškoprocházky po Smíchově k vidění – zde.

.

.

A tak jsme se tedy již vydali na Parukářku, kde dnes probíhá akce April!les. V rámci, které hrálo několik kapel, jejichž muzika sice nepatří tak zcela do mého šálku obliby. Vesměs takový ten natvrdlý cossoverový poprock. Ale s pivíčkem, na žižkovském kopci, by to býval mohl být příjemný zážitek, kdyby bylo hezké počasí. Ale to dnes bohužel nebylo.

.

„Rattle bucket na odchodu…“:

.

Dorazili jsme akorát, když na pódiu dohrávala kapela Rattle bucket, ovšem dohráli dřív, než jsem si je z fronty na pivo stihl vyfotit. A tak jsem si místo nich vyfotil sympatického prodavače Karla od stánku vedle toho s pivem.

.

„Karlovi to sluší“:

.

A další kapela Cocotte Minute, o které též platí, že z ní sice nejsem bůhvíjak odvázanej, ale za příhodných podmínek, si jí rád poslechnu, začne hrát až skoro za hodinu!?! Tak dlouho se mi tu čekat v lehkém mrholení nechce.

.

„Pařil až byl Nakashi“:

.

A tak jsem se tedy u Nakashi stánku pozdravil s Honzou Pařilem. U vedlejšího stánku jsem si koupil plátěnou ekologickou tašku, protože tu unijazzí Boskovickou jsem někam zašantročil. A nedaří se mi jí nikde najít. Ale vůbec by mě nepřekvapilo, teď když jsem si koupil jinou, že jí zítra někde najdu, (ve skutečnosti jsem jí našel až cca o týden později 😛 ).

.

.

A ještě jsem si taky prohlédl drsné Martyho frky. Které mě utvrdily v pocitu, že většina těch opravdu dobrých vtipů je nějakým způsobem nekorektních. A o těch českých to možná platí obzvlášť. Prostě lachende bestien…

.

.

.

.

A pak tu taky byl stánek se zajímavýma fotkama ze Žižkova. Na jedné z nich jsou, pokud se nemýlím,  dokonce pavlače našeho bývalého baráku, kde jsme s Jošem měli boudičku.

.

.

.

Pak už jsem se ještě pokochal pseudoterénním vozítkem, jehož kapotu okrašlovala maketa Žižkovského vysílače. A vyrazili jsme  společně s Nevjou, už k domovům. My s Yossarianem do naší noutonické boudičky. Cestou jsem si ještě koupil litrovku coly. Sice jsem si v rámci hubnutí tento přeslazený jed zakázal, ale potřebuju litrovou petku do nosiče na kolo. Pulitrová, či 0,75l z držáku vypadává a 1,5 litru je moc velká.  A v Lidlu, kde teď coby cyklista, cestou z práce, nakupuju nemaj vůbec nic v pet litrovkách.

.
„Hezká maketa…, (myslím to uprostřčed na kapotě, né to vpravo!)“:

.

Na užívání si letního festivalu to dnes opravdu nebylo. Na Kulaťáku nám v cestě dokonce ležela závěj sněhu. Byla taková kosa, že mi ani bankomat v podchodu nevydal bankovky…, (asi byl vybranej). Uspěl jsem až na druhej pokus u budovy banky.

.

„Sněhy na Kulaťáku“:

.

Doma jsem si už jen překopíroval fotky na flešku, že si je vezmu na zpracování zítra do háku. Poskypoval s mamkou a  na noc si pustil 1. díl Batesova motelu.

.

.

.

Funny foto na dobrou moč –

„Jsou chvíle kdy….“:

O jedné popíkové básni, zapomenuté igelitce s vyseparovaným plastem a filmu s překombinovaně zapomenutou věrohodností.

* pátek, 22. dubna 2016  *

 

Přes den jsem si užíval totální prokrastinace. Při které jsem ovšem vymyslel aktuální báseň angažovaně reagující na současný problém hoaxů.

.

 

FÁMY

Nejsou fámy

jako fámy

milé dámy.

 

Nejhorší

co jsem kdy slyšel

byla od té,

co říkala,

že dá mi.

.

A tahle rozverně humorná říkanka vzbudila značný ohlas. Do dnešního dne má tři přečtení. Lajk žádný 😦

.

„Ranní pohled z okna… doufám, že se zas s husákem nebudu muset dohadovat o koupelnu“:

.

Tak angažovaně avantgardní poezie nezabrala…, holt asi nezbyde, než  se věnovat něčemu jinému. Chvíli jsem i uvažoval, že bych zase pořezal pár prken z haldy u cirkulárky. Ale pak…, pak jsem se rozhodl, že raději  v rámci venčení dojdu s Jošem ke krámku s igelitkou, do které separuji plast, neb již je nějaká boubelatá. A při té příležitosti si koupím nějaké pivko do zásoby.

.

„A taky doufám, že mi ti pávy neposerou to prádlo, co mám sušit pod tím přístřeškem“:

.

Tak procházka to byla příjemná, jen jsem u krámku zjistil, že jsem si dokonce ani nezapomněl vzít prázdné flašky od piva, co skladuji v bedýnce pod maringotkou, ale zato sebou nemám tu tašku s plastem 😛

.

„Souvenir z Kovár“:

 

.

Po návratu už jsem se doma jen trochu pootočil a pak zavřel Yossariana do výběhu a vsedl na svého cyklo oře. Cesta do háku uběhla v pohodě a vcelku svižně.

.

A v háku mě očekával naštěstí obvyklý klid.  V kterém jsem si dopřál v bedně film:

.

   .  

* Prokletý ostrov (Shutter Island) * / f – USA, 2010/ r.: Martin Scorsese

 

Zlákal mě ten Martin Scorsese v režisérském křesílku. Ale tentokrát se žádný Taxikář nekonal. Prokletý ostrov je takový klasický psychohoror, který by se asi rád odkazoval na Fredyho Hitchcocka.

.

„Jako psycho“:

.

Občas se mu sice dařilo navodit tajemnou atmosféru,  ale příběh z ostrova, na kterém je věznice pro zločince, kam dvojice agentů přijíždí vyšetřit zmizení jedné pacientky, je  dějově příliš překombinovaný a  tím znevěrohodnělý.

.

.

Navíc Leonardo diCaprio není můj oblíbený herec a ani tentokrát mě o svém hereckém umu nepřesvědčil. To už zajímavější postavou ve filmu je Ben Kingsley. Rozuzlení filmu je tak přezauzlovaný, že pro mě ani už nebylo zajímavý.

.

.

.

.

Funny foto na dobrou moč –

„Pan Zastrkávač“:

O smrtícím úderu, zbylých knihách, Guerilla poetryngu, cyklonákupu a hodně šíleném filmu, který stojí za to vidět.

* čtvrtek, 21. dubna 2016  *

Po ránu, když jsem došel do kastlíku pro ambasádní noviny, jsem se mohl pokochat pohledem na fotku, ze včerejší „fotbalové grotesky“ Dukla – Sparta. Je na ní zachycen okamžik „smrtícího úderu“ brankáře Rady dopadajícího právě na hlavu Davida Lžifaty, po kterém se vzápětí skácí „skoromrtev“ k zemi.

.

„Vražda v přímém přenosu“:

.

Z háku jsem vyrazil svižně, tentokrát bez zastávky v Ludmilu. Jen jsem se stavil juknout do jednoho  krámku v Suchdole. Abych věděl co nabízí, kdybych třeba potřeboval koupit něco na večeři cestou do práce. Ale nenadchl mě, je to takovej ten malej předraženej…

.

Když jsem dorazil k maringotce, proběhal jsem Yossariana házením míčku,  provedl zátop v kamnech, koupel v potoce, lehce poškádlil deníček, a svalil se k dospávce.

.

„Co zbylo v rozebírací knihovničce“:

.

A odpoledne jsme s Jošem vyrazili do Práglu. Na zastávce ještě stále zbyly nějaké knihy z té „sdílené“ knihovničky.  Tak že tu zbyla „Dřevěná dědina“ a Nové zákony v angličtině, to chápu, ale že v Noutonicích není zájem o detektivky a Bílého tesáka od Jacka Londona?!?

.

„Podivuhodný způsob uchycení pouličního stromku“:

.

Na Dejvický v okýnku Doprpodniku jsem si koupil čtvrtletní kupón do druhého pásma, který mi dnes již končil. A taky jsem si nechal říct, kdy mi skončí ten roční popražský. Prej už na začátku července. Sakra, zrovna před festivalovou sezónou vylovit skoro čtyřku to bude hodně bolet. 😦

.

V copy centru na Dejvický jsem si nechal výtisknout dvojici svých oblíbených básniček na A4-ku. Jedna byla za 1,50 za stránku. A bez manipulačního poplatku. Nechal jsem si jich vytisknout deset. O cca  100 metrů dál na Jugobangitů, kde mají manipulační přirážku 20,- kč,  by za to po mě chtěli, víc než dvojnásobek.

.

„Tak zavolat si nezavoláte, ale počíst byste si mohli…“:

.

Z copy centra jsem vyrazil do cyklo centra, kde jsem si koupil náhradní duši, malou pumpičku, blikačku a montpáčky na výměnu duše. Vysolil jsem za to dost hustou pálku. Možná stejnou, jako kdybych totéž kupoval na auto. Cestou jsme potkali i velice pozoruhodně uchycený strom, vsazený do chodníku.

.

„Poezie v pěsti“:

.

A ve foyeru na Hradčanský jsem se tedy připojil do akce Guerilla poetring, tím že jsem tu porůznu roztrousil své básně, pro náhodné nálezce. Dvě jsem nechal na místě bývalých telefonních automatů a dvě jsem zastrčil do zdejšího monumentálního reliéfu, který foyer zdobí.

.

„Vytrhni báseň lvovi z pod tlapy…“:

Z Hradčanský jsme to do Uni vzali tramvají a tak jsem se na nábřeží v Artwall galery mohl pokochat slogany, které jsem viděl už v Doxu.

.

„Když…“:

.

V Uni jsem narazil na Jirku Malého Vola, který měl zabraný celý stůl, tak jsem se k němu hned nasmahl. Objevili se tady dokonce Jančíci Luděk s Ivou. Ale nepřišli na film, spíš asi na manželské posezení do hipsterského doupěte. Takže se přesunuli do salónku. Ale stihli jsme se domluvit, že jim pošlu svůj květnový rozpis šichet, aby mohli eventuleně dorazit na cyklonávštěvu do maringotky. Těsně před začátkem projekce, (nebo těsně po?), dorazila i Nevja.

.

„To mi ho vodlej…“:

.

A pak už Prochor zahájil krátkou přednáškou projekci:

.

   .  

* WR – Mystéria organismu, (W.R. – Misterije organizma) * / f – Jugoslávie, NSR, 1971/ r.: Dušan Makavejev

 

Je to šílený mystifikační hraný dokument, pozoruhodně poskládaný z dobových záběrů, a z jedné dějové linky odehrávající se v Americe a z druhé v (bývalé) Jugošce.

.

Tenhle film je opravdu totální masakr, třaskavá směs ironie, parodie a střetu revoluční erotičnosti se stranickou prudérií.  Je to jednak velmi neortodoxní dokument o Wilhelmovi Reichovi, rakousko-americkém psychiatrovi, žákovi Freuda, který se pokoušel skloubit psychoanalýzu, marxismus, kvantovou fyziku, jógu, teorii čaker a kundalini. Byl to zjevně dost „mašíbl“.  Zformuloval teorii orgonu, tedy libida vznikajícího a přicházejícího do těla z kosmu.  Sestrojil „orgonovou komoru“, pomocí které léčil své pacienty.

 .

„W.R.“:

.

Další linií filmu je tragická  „milostná groteska“ mezi Jugoslávkou Milenou, (která s marxistickým zanícením hlásá ideologii volné lásky a revoluční síly sexu),  a sovětským krasobruslařem, který vystupuje v show, která je sovětskou parafrází Holyday on Ice.

.

.

A  linie filmu odehrávající se v USA je nepopsatelně šílená. Vyskytuje se v ní například i „militaristický hippies“ Tuli Kupferberg, (básník a člen kapely Fugs), a jeho kreace jsou přibližně stejně nepopsatelné, jako nepochopitelné.

 

.

A naprosto lahůdková je scéna vytváření sádrového odlitku penisu Jima Buckleye. Nevybavuji si jinou filmovou scénu, kdy by mě pohled na mužský penis tak pobavil.

.

.

Tenhle film je prostě hustější než hustej a rozhodně, opravdu rozhodně, je to velikášský filmový zážitek.

.

„Které vede soudruh Lenin…“:

.

V průběhu filmu se u našeho stolku objevil i Sandy. A když jsme s Jošem vyráželi na bus, tak jsme narazili na Ramóna, že prý byl domluvený, že ho Sandy vezme na mlejn. Jestli bych mu prý mohl zavolat. Tak mohl… Po různých naháněcích peripetiích se nakonec Sandymu povedlo nás všechny nabrat na Kulaťáku a odfrčeli jsme na mlejn červenou limuzínou.

.

.

.

Funny foto na dobrou moč –

„Třetí ucho“:

O sebefocení se v koupelně, nezkratkovité zkratce a o jednom divadelním představení s pozoruhodně bláznivým rozuzlením.

* středa, 20. dubna 2016  *

.

Při dopoledním poflakování na netu mi dorazila výzva od Zelmířanů, abych se taky zapojil do kampaně vyzívající kosmetickou „nadglobální“ firmu Johnson & Johnson, aby přestala přispívat k ničení naší lokálně-globální“ planety používáním palmového oleje do svých kosmetických sraček.

.

„Né zcela zdařilý pokus“:

.

A to tím, že se vyfotím v koupelně s nápisem @Johnson&Johnson Stop odlesňování. A následně tu fotku uveřejním s patřičnými haštagy. Tedy jsem si vyrobil z papundeklu cedulku a jal se selfíčkovat v „koupelně“, před svou potoční vanou. Asi na šestý pokus se mi povedlo trefit a dokonce i nápis byl jakž takž čitelnej. Mám totiž v koupelně trochu rozptýlené světlo, (respektive mix světla a stínů), skrz větvě stromů.

.

„No, takhle by to snad už šlo“:

.

S Jošem jsem si dal venčící procházku do krámku pro pivo, kolem Julie, která cvičila na koni nějakého nového mladého kovboje.

.

.

A při procházení pod těma vrbama před železničním podchodem jsem s obavou popatřoval na ty větve, na kterých nebylo žádné listí. Na ty si za větrného počasí musím dávat majzla, aby mi nepřistály na bembeřici.

.

„Nebezpečně neolistěné  větvoví nad hlavou“:

.

Po návratu s nákladem lahváčů v batůžku, to už bylo tak akorát na převlek do cyklodresu.

.

„Zkratka na piču…“:

.

Cestu do háku jsem tedy tentokrát zkusil, trasou přes ten Lichoceves, když je to tedy na mapě (kosočtverně) stejný a mohlo by to být víc po rovině. Ale ta asfaltka do Lichocevse je dost rozbitá, nejede se po ní příjemně. V Lichocevci se mi navíc ještě povedlo blbě odbočit a musel jsem se vracet. A pak z Lichocevce na kopec nad Statenicema je táhlé stoupání, které se mi dlouze  vleklo. Navíc provoz by byl větší, než jsem očekával. Takže si tuhle variantu trasy asi neoblíbím.

.

.

V háku jsem překvapivě zjistil, že fotbal Dukla – Sparta 1:2 dávaj v bedně. Jinak zápasy „elitářské“ Sparty běží většinou jen na nějakým placeným kanálu, který ČT přeplatil. Dukla šla po půlhodině do vedení 1:0 a hrála se Spařkou slušně vyrovnané utkání. Takže bylo docela zajímavý se na to koukat. Bejvalý lampasáci, (neb o jsou to furt lampasáci?), dokonce měli šance zvýšit svůj náskok. Sparta se v závěru zmohla na slušný nápor, který korunovala nejprve gólem, který nebyl uznám pro ofsajd. A pak se jí přeci jen povedlo vyrovnat a v úplném závěru zápasu, ve třetí minutě nastavení se odehrála velice kuriózní historka. Brankář Dukly Filip Rada, po „závaru“ před brankou, bezpečně chytil míč na brankové čáře. Přiběhl k němu David Lopata a dvakrát ho kopnul do rukou, zkoušeje jestli třeba bolestí ten míč neopustí.  Nepustil a po odpískání šáhl za brankou Lopatovi na hlavu, asi aby se přesvědčil, jestli to jeho brutální faulování, nebylo následkem šílenství z horečky omladnic. Lopata se po doteku brankářovi ruky s jeho hlavou teatrálně skácel, asi jako policajt, co vyrazil Schejbalovi na demonstraci proti šibenicím zub, poté co se ho dotkla 40 kilová dívenka. I když ten se vlastně simulantsky  neskácel, protože si napadení ani nevšiml, ten šel simulovat až druhý den k doktorovi a dostal od něj na to neviditelné zranění neschopenku. Rozhodčí rozhodně vytáhl z kapsy červenou kartu, což nikoho nepřekvapilo, protože David Lafata už před tím měl žlutou. Ovšem překvapivě jí ukázal tomu zkopanému brankářovi. Vyloučil ho a ještě nechal Spartu kopat penaltu. Tak to byl totálně zmatečný výrok, protože jestli před tím nebyla přerušená hra, tak brankář Rada přešel brankovou čáru i s míčem, takže měl odpískat gól. Navíc pokud ten dotek jeho ruky na hlavě Lopaty vyhodnotil jako faul, (budiž, bláznům se na hlavu šahat nemá), tak ten se ale odehrál „mimo pokutové území“, za brankovou čárou… Fakt hodně divná historka. Tak jasně, že si pamatuju časy, kdy Sparta kdykoliv nevyhrávala, tak v závěru zápasu kopala pokutový kop, nebo i dva, (právě toto mě, společně s majitelem Sparty Machem, vyléčilo z mého „vrozeného“ sparťanství). Ale…, tak v tom případě mohl rozhodčí rovnou uznat ten gól, co byl dosaženej z nepřehledného ofsajdu a o kterém se oba komentátoři snažili diváky přesvědčit, že to ofsajd „asi“ nebyl.

.

„Brutální úder brankáře Dukly otevřenou dlaní na hlavu útočníka Sparty, který David „Simulič“ Lopata přežil jen s největším sebezapřením…“:

Jelikož byl brankář vyloučen a Dukla už vyčerpala střídání, tak  musel penaltu jít chytat hráč z pole. Docela jí i vystihl a skočil správným směrem. Ale sparťan Bořík Dočkal jí kopl dobře a tak gól dal. Ale v kategorii, zajímavé rozuzlená zápletka absurdní divadelní hry, bylo tohle  představení fakt dobrý!

.

.

.

Funny foto na dobrou moč –

„Rozhodčí je kočka!“:

O větším než malém nákupu a reminiscenci na elektrikářskou profesi.

* úterý, 19. dubna 2016  *

Ráno když jsem se vyšplhal po chodníku do suchdolského kopce, tak před křižovatkou, kde se zase vracím na silnici, se kolem mě prohnalo velkou rychlostí auto. Vzápětí se ozvalo kvílení gum a z asfaltu se zvedl dým ze spálených gum a auto smykem zastavilo uprostřed křižovatky. V první chvíli jsem si myslel, že tomuto, po hlavní silnici jedoucímu autu, někdo z vedlejší nedal přednost a proto na to tak brutálně dupnul. Ale ukázalo se, že se zřejmě buď jen včas nerozhodl, že bude odbočovat do leva, nebo je to zfetovanej úplnej magor. Nebo všechno z toho.  S divokým zatůrováním motoru vypálil z křižovatky do leva, ještě jsem se ohlédl, jestli se za ním nepřiřítí smečka policejních aut, která ho honí, ale nepřiřítila.  Každopádně, kdybych byl o pár metrů rychlejší a takhle vedle mě zaflokoval uprostřed té křižovatky, tak bych asi utrousil, nejen neslušná slova… No jo no, stačí se jen potkat s totálním kreténem v nevhodný okamžik na nevhodném místě a je vymalováno.  Na začátku Suchodla je upozornění, že tato městská část je monitorována kamerovým systémem, tak třeba u těch monitorů policajti nespali a už po něm startujou. V rámci pudu sebezáchovy lidstva, by bylo záhodno takovéto šílence odstranit ze silnic.

.

„Sytý hladovému nevěří – hladový málo nenakoupí“:

.

Zastavil jsem se v Ludmilovi na nákup a jak jsem byl „po vejplatě“, tak jsem se trochu rozšoupl. Až tak, že mi u pokladny došlo, že se mi to všechno do boxu na nosič a do batůžku nevejde. Koupil jsem si tedy ještě igelitku a do tý jsem dal lehký věci, jako je „instantní veganská večeře“, (čti: brambůrky), ap. a tu igelitku jsem si ještě připnul na nacpaný batůžek. Tak pobral jsem to sice všechno, ale když jsem dojel pod kopec ze Statenic, tak mi trochu došla pára i humor. No jo, mimo jiné jsem si koupil  4 lahváče a lahévku kalifornského vínečka a to společně s ostatním vytvořilo slušnou zátěž. Vyfuněl jsem to nahoru jen tak tak.

.

„Lehká brigádička“:

.

Porovnal jsem na mapě trasu do Statenic přes Přílepy, a přes Lichoceves a vyšlo mi, že je to přesně „na piču“, tedy že to má přesně kosočtvercový tvar a tak by měly být obě trasy stejné. Ale ta přes Lichoceves by mohla být víc po rovině. A vzhledem k tomu, jak jsem byl dnes obtížen, tak jsem se rozhodl vzít to přes tu vesnici lichotníků. Ale úplně mě ta trasa nenadchla.

.

„Hlídači příjezdové cesty“:

.

Z liché vsi to pak bylo do Noutonic táhle do kopce a s tím nákladem to sakra neodsýpalo. Celkově mi nepřišlo, že by to bylo rovinatější, než když sjedu polňačkou do Přílepenců a pak krátké stoupání a potom už po rovině do Noutonic.

.

„Minibrigádička“:

.

Joše jsem povenčil házením míčku a po tradičním čekání na ospalost nad noťasem jsem se svalil do postele. Odpoledne jsem si dal malou minibrigádičku, kdy jsem opět pořezal trochu prken z hromady u cirkulárky a navozil je do kotelny, ale asi jen čtyři kolečka.

.

„Ne Joši, do toho krpálu nepojedu“:

.

A pak jsme vyrazili s Jošem na venčící cyklojízdu. Tentokrát od „cyklokřižovatky“, k tomu objektu za železničním podjezdem a potokem. Vypadá to jako nějaká bejvalá hospoda s velkou verandou, ale bohužel zjevně už nefungující. To by byl ideální cíl našich cykloprojížděk.

.

„Bejvalá hospoda?“:

.

Z chatky vedle, u které byl štěkající pes, vylezl nějaký maník. Tak jsem se ho zeptal jestli to tu bývala hospoda. Prej ne, a jinak se netvářil moc sdílně, a tak už jsem se dál nevyptával a otočili jsme to.

.

„Nebo nějaká „táborová“ jídelna?“:

.

Ale byla tu i boudička, co vypadala jako veřejný záchodky, nebo sprchy, tak to asi musel být kdysi nějaký rekreační objekt, či co?

.

„(Ne)Veřejné záchodky?“:

.

Na příjezdové cestě k mlejnu nás opět očekávala Husákova rodinka blokerů. Starej Gusta se na mě  odvážně rozsyčel. Povedlo se mi ho při tom útoku i mobilem vyfotit.

.

„Blokeři stále poctivě hlídají“:

.

A chvíli po nás se blokeři statečně postavili přijíždějícímu autu. Vidíš to Joši, to jsou hlídači, kam se na ně hrabeš.

.

„Odvážný útočník“:

.

Při příjezdu jsem si vzpomněl, že vlastně mám v mrazáku pizzu z ranního „velkého nákupu“ a začal jsem se na ní těšit. Leč když jsem vstoupil do maringotky a otočil knoflíkem trouby, aby se předehřála, tak nic… Co to? Nerozsvítilo se ani světlo.

.

„Blokeři cyklistů i aut“:

.

A tak jsem se vydal honem pátrat, než padne tma. Přívod nikde vytaženej nebyl, ani vyhozený jističe. Cirkulárka běžela, takže až k ní proud jde. Podezíral jsem rozvodnou krabici ve stodole. Po chvilce pátrání se mi povedlo najít mou zbastlenou vadasku ze dvou do série zapojených doutnavek. Tu jsem si kdysi vyrobil, když mi mou regulérní vadasku někdo ukradl. Ještě když jsem býval elektrikář. Zjistil jsem s její pomocí, že fáze do krabice jdou, ale není tam „nula“. Rozebral jsem tedy krabici a objevil, že nula chybí už na přívodu. A jelikož u cirkulárky ještě je, tak to musí být přerušený v tom kabelu, který vede od ní. Ze dvou možností, kterou koncovku rozebrat jako první, jsem si, a tomu nebudete věřit!, (mě to tedy hodně zaskočilo), vybral tu správnou. Když jsem jí rozšrouboval, tak hle, „nulo-zem“ byla od kolíku ulomená. Samotná oprava mi pak zabrala 6 minut, ale než jsem to našel, to mi trvalo skoro hodinu.

.

„Ulomenej nuláček“:

.

Honem jsem tedy nahodil troubu a do ní tu pizzu. Když se mi konečně upekla a já do ní dvakrát kousnul, tak se po Skype ozvala mamka a tentokrát jí bylo dokonce slyšet. Včera totiž zasunula sluchátka do vstupu pro mikrofon 😛 a tak naše snahy o pohovor byly marné. Tentokrát to tedy šlo, a tak jsme pokecali. Já jí sdělil radostnou novinu, že v květnu do Jíliště přivezu Joše na hlídání, abych mohl jet na „ekoteroristickou“ akci do Německa. Byla z toho nadšená. Ještě jsem jí poslal nějaký fotky. Nejvíc se jí libila ta, jak na mě na kole, útočí Husák.

.

„Znovu budiž světlo!“:

.

Pizzu jsem si tedy snědl pak studenou, ale když je hlad, tak i frigidní pizza, člověka uspokojí. Pak se po Skype ozval i brácha a probrali jsme spolu, že hned po návratu z Německa, si společně užijeme koncert Coco Rosie. Když to tedy všechno klapne a vrátím se včas.

.

A na dobrou noc jsem si pustil film:

   .  

* Americká noc (La nuit américaine/Day for Night) * /f – Francie/Itálie, 1973/ r.: Francois Truffaut

 

Ke shlédnutí toho to filmu mě poňoukla poznámka Jana Buriana na Facebooku, že Zelenkův film „Ztraceni v Mnichově“ je „česká Americká noc“. Uvědomil jsem si, že jsem tohodle oscarového Trifáče, vlastně neviděl.

.

.

Je to klasickej „film o filmu“, jeho hlavní půvab spočívá v odhalování toho, jak to chodí při natáčení filmu. To ukazuje opravdu dobře. Třeba opakování scén, natáčení z jeřábu ap. Akorát, že to musí skvěle fungovat, na diváky, kteří s natáčením nemají žádnou zkušenost. Na mě, který jsem u filmu dělal, to zas takový dojem nedělalo.

.

 .

Režiséra ve filmu hraje sám Francois Truffaut a to výborně.  Hlavního hereckého hrdinu mladičký hezounek Jean-Pierre Leaúd, (který hrál například v Le Havre – Akiho Kaurismäkiho, nebo v Bertolucciho Snílcích). A pak tu také hraje  Jacqueline Bisset, což je tedy fakt hezká ženská. Takže na film se dobře kouká, ale že bych z něj byl až zas tak moc uchvácenej, to ne. Ale pro diváky, kteří „svět za kamerou“ neznají, musí být ten film mnohem atraktivnější.

.

.

.

Funny foto na dobrou moč –

„Don´t worry – Be kuleváloš…“:

.

Minohledač nekecal, mlejn je plnej partyzánů. Aneb: je projímadlo legální „donucovací prostředek“, při zásahu policie?

* pondělí, 18. dubna 2016  *

.

Když jsem ráno vyhlédl z okna maringotky, spatřil jsem Husáka s Gabrhelovou, kterak učí své mladé pionýry, plavat v proudu.

.

„Výcvik na potoce“:

.

Dopoledne jsem si dal malou brigádičku u cirkulárky a pořezal pár koleček prken a navozil je do kotelny. Během této činnosti jsem zjistil, že ten minohledač z lesa, který tvrdil, že za války byli na našem mlejně partyzáni, možná nelhal. Na střeše nade mnou se maskoval jeden jejich potomek.

.

„Partyzán – Tarzan v lijánách“:

.

Pokud to tedy nebyl potomek Tarzana. Každopádně jsem měl trochu obavu, aby mi nesletěl z lijány na roztočený kotouč, ale byl to zkušený partyzán, dával si Meisela.

.

„Brigádička pod vyšším dohledem“:

.

Odpoledne jsme si s Yossarianem dali oblíbený cyklovýlet k vodní nádrži na potoce. Aby se před pobytem ve výběhu trochu vylítal. Když jsme se vraceli,  nachomýtli jsme se k tomu, když Husák s Gabrhelovou, pro změnu při branné výchově, učili své mladé revolucionáře, jak se blokuje doprava.   Šlo jim to hezky a mladým odhaněčům dalo hodně práce je z příjezdové cesty zahnat. Každopádně jsou to dobří blokeři, možná by se hodili jako dobrovolníci Greenpeace.

.

„Nadaní blokeři“:

.

Při odjezdu do háku se mi udála ještě veselá historka s autem v podjezdu pod tratí. Když jsem se funíc přiblížil k tomuto železničnímu objektu, tak z dálky vidím, že v něm zastavilo nějaké červené auto… Proč zrovna tam se tak blbě zaseklo? Vždyť kolem s kolem ani neprojedu. Až když jsem dojel před čumák auta, tak jsem pochopil situaci, poté co jsem za otevřenými předními dveřmi spatřil mladou hezkou dredařku – řidičku, kterak si charakteristickým pohybem vytahuje kalhoty po bocích. Aha, ona to byla neodkladná, nutně úlevná zastávka. Inu ta prostata to je prevít! Ale na(ne)štěstí jsem přes ty stínící otevřené dveře nic až tak pohoršujícího neviděl. I škvírou mezi dveřmi a zdí se mi povedlo prosmýknout. Takže mě tato vypečená, respektive vyčuraná, záležitost ani nezdržela.

.

Lehce pobaven jsem se opřel do pedálů a cesta mi docela odsejpala. U  kruháče před Suchdolem, kdy jsem si udělal picí zastávku, mě napadlo podívat se na čas na mobilu a za jak dlouho dorazím do cíle. Před ambasádu mi to odsud trvalo 24 minut.

.

„Cestou k vodní přehrádce Yossarian zkontroloval včely jestli se neflákaj…“:

.

V háku pohoda, po prudkém ošplouchnutí a převleku jsem si udělal kýbl čaje se sojovým mlíkem a k němu vyluxoval půl velkýho pytlíku sušenek :-P.  Ani jsem si pak už z lednice nevyndal chleba a cizrnovou pomazánku, kterou jsem na večeři plánoval původně.

.

Přeci jen pak na mě asi trochu dolehla „cestovní únava“  a tak už jsem jen v bedně sčouhnul díl českého kriminálního seriálu:

.

Případy 1. oddělení, kriminální seriál natáčený Českou televizí od února 2013 do prosince 2013 v Praze a okolí

* Případy 1. Oddělení – „Policajt na odstřel“ * / Tv seriál, ČR, 2016/ r.: P. Bebjak

Tenhle díl byl docela slušnej. Ale stejně maj ty český kriminálky pro mně vždy dost nepřesvědčivý místa. Ale to nakonec ty cizí taky, proto na ně koukám jen minimálně.  Jen mě tak napadlo, je „projímadlo“ legální „donucovací prostředek“ ? 😛

.

.

.

Funny foto na dobrou moč –

„Jestli má ta jahoda projímavé účinnky to nevím, ale každopádně je to jímavý pohled“:

O napínavém rozhlasovém tenisu a o velmi dlouhém filmu o hrdinovi s velmi dlouhým.

 

* neděle, 17. dubna 2016   *

Nechal jsem se odradit předpovědí celodenního deště a tak jsem do háku vyrazil busem.

.

„Impresionistická cesta ze mlejna do háku“:

.

Na residenci jsem měl absolutní klid, nedělo se lautr nic. Hrál se tedy ten Fed cupový tenis, akorát, že tady ajnclíkový kolegové jsou divný, všechno si zamykaj a schovávaj, včetně televize. Ještě, že tu nechávaj aspoň rádio a tak jsem to občasně sledoval ve zprávách. Bylo to drámo. Naše jednička Plíškovka, (18. v žebříčku WTA), se po včerejší nečekané porážce od 129. hráčky světa vzchopila a porazila švajcovskou jedničku  Baczinskou, (16. WTA). Ale poté opět zazářila Viktorka Holubička Golubic, (129. WTA) a porazila naší Bárku Strýcovou, (33. WTA), když první set prohrála, druhý vyhrála těsně v tajbrejku a ve třetím utkání otočila. Takže bylo srovnáno 2:2 na zápasy a rozhodovala závěrečná čtyřhra. Ve které za Švýcarsko nastoupila nejlepší deblistka světa, (původem Čechoslovačka – 1. WTA ve čtyřhře) Martina Hingisová, jenže s jinou spoluhráčkou. Proti nim nastoupila naše dvojka Plíškofka + Lucie Hradecká a přestože Švýcarky byly pokládány za favoritky, tak je nekompromisně sauverénně sfoukly dvakrát 6:2. Češky tak porazily „nyní Švýcarky“ 3:2 a postoupily do finále.

.

„Strýcové bylo v utkání se švýcarskou holubičkou tričko malý“:

.

Velkovezírův kuchař mi opět přinesl vejslužku. Jednoduchá zeleninová omáčka s rejží, ale chutnalo to skvěle! Ta rejže je nějaká lepší, než ta co si kupuju já. Ale mě chutná i ta za něco málo přes dvacku za kilo.

.

„Indické UZO, (Univerzální Zeleninová Omáčka), s rýží“:

.

Po ránu tedy nakonec bylo počasí, navzdory televizním předpovídačům,  cyklisticky přijatelné. Ale večer, jak bylo pod mrakem, tak už bych asi jednak dojížděl za výrazného šera, (mám jen takovou mizernou blikačku, budu si muset opatřit lepší), a pak se přeci jen i trochu  rozpršelo, takže jsem si nakonec mohl říci, že jsem udělal líp, když jsem jel autobusem.

.

„Češi zodpovědně třídí odpad…“:

.

Navíc v autobuse se mnou jela i Katarína, všiml jsem si jejího krásného „ananasu“ z dreadů. Ale před vystoupením si ho rozpustila, asi aby se jí dready vešly pod kapuci.  Absolvoval jsem s ní a s její fenkou cestu od autobusu a příjemně jsme si pokecali. Už je vykastrovaná, (ta fenka samozřejmě!), tak by už neměla Joše dráždit a lákat k útěkům. Podivoval jsem se, že nevystupujou ve Svrkyni, odkud mi to k nim přijde blíž. Ale prý radši chodí z Noutonic. Tak je fakt, že ta cesta ze Svrkyně po silnici bez krajnice je nepříjemná. Kdežto tady z Noutonic může fenku pustit na volno.

.

Doma jsem vypustil Yossariana z výběhu a dali jsme si obvyklý venčící okruh.  V maringotce jsem pak zatopil, nebylo úplně chladno, ale jak pršelo, měl jsem zmoklý oblečení, tak ať uschne a já si posedím u noťasu v teplíčku. Ozvala se mamka po Skype, ale byl v tom nějaký zádrhel. Nevím jak ona mě, ale já jí neslyšel. Počítám, že jí zřejmě někdo ztlumil mikrofon a ona si to neuměla odkliknout zpátky. Když se to nepovedlo ani na druhý pokus, tak jsem to vzdal a pustil si na noc film:

.

   .  

* Hříšné noci (Boogie nights) * / f – USA, 1997/ r.: Paul Thomas Anderson

Ke shlédnutí tohoto filmu P.T. Andersona, mimo jiné režiséra slavné Magnolie, mě nalákala nedávná projekce jeho filmu Skrytá vada, (Inherent Vice), v Unijazzu.

.

.

Hříšné noci jsou příběhem mladého umývače nádobí Eddieho s velkým dickem, který se snaží prosadit jako pornohvězda, pod úderným jménem Dirk Diggler. V 70.tých letech minulého století. V dobách, kdy se porno točilo na film a největší hvězdy „filmů pro dospělé“ si žily v podobném blahobytu, jako ty hollywoodské. Dokonce si tito herci udělovali i pornooscary.

.

.

Byla to doba, kdy se tvůrci snažili pornofilmy točit jako béčkové akčňáky. Takže to byly takové Kobry 11, Walker Texas Rangeři, či Profesionálové, (no těm možná trochu křivdím, ale mě Debbie a Vůjl, nikdy moc nechytli), doplněné o  mrdačky, é tedy pardon, chtěl jsem napsat  implicitní soulože.

.

.

Takže je to vlastně klasický „film ve filmu“, ale ta hranice mezi herecky slabým porno hraním, a tím „normálním“, je občas docela nezřetelná. Přestože herecké obsazení je docela hvězdné. Ve vedlejších rolích hrají třeba Burt Reynolds, Julianne Moore, William H. Macy, Alfredo Molina a v roli nešťastného homosexuála exceluje Philip Seymour Hoffman. Ale hlavního hrdinu hraje Mark Wahlberg občas né zcela přesvědčivě.  I když v závěru filmu tedy na konec vyloví z poklopce svého 30 centimetrového hrdinu a ten vypadá přesvědčivě dost.

.

.

Paradoxně první půlka filmu, ta víc pornografická, byla znatelně nudnější, až v závěru začal být příběh trochu zajímavější. I když s obvyklými klišé: drogy, problémy s erekcí, pád na dno a živení se jako homosexuální prostitut.

.

.

Ovšem ta stopáž filmu je opravdu neúnosná – 156 minut! Skoro tři hodiny, tolik toho k vidění ve filmu zase není. Poloviční délka by bohatě stačila, (teď nemluvím o penisu hlavního hrdiny). Ale zajímavý, (i když asi né zcela realistický), pohled do světa porno showbussinesu to je. Sice zatím nejslabší film, co jsem od Andersona viděl, ale zase Magnolie i Skrytá vada, jsou hodně vysoko nastavená laťka.  Ale pokud vás snad nebaví porno, (já vím: porno baví každého a kdo tvrdí že ne, toho baví  do teď!), tak vás nebude bavit ani tento film 😀 .

.

.

.

.

Funny foto na dobrou moč –

„V zajetí, či v obklopení přírodou…?“: