* čtvrtek, 17. listopadu 2016 *
Dnes sváteční vstávačka v 7:20. Po třech nočních, bych si býval přispal i víc, ale…, už na desátou je v Zelmírs kanclu sraz, na přípravu na Sametové posvícení, na němž jsem, na schůzce dobrovolníků přislíbil účast a v rozpisu šichet, si dnešní den vyblokoval.
.
„Aris Suares Salonica“:
.
Dal jsem tedy rychlou ranní meditaci na mlejně a ještě rychlejší koupel v potoce, a hurá na bus do Práglu. Na Dejvickou jsme dorazili vcelku včas a tak jsem si ještě dal snídaňové kafčo, (které jsem ráno nestihl), v oblíbeném Ječmínku. Následně jsme do Zelmírs ofisu dorazili trošku později, ale o nic jsme nepřišli. Cestou v metru k nám do vagónu přistoupilo cca 20 policajtů. Mezi nimi i jedna fakt hezká ženská. A tak jsem si zblízka se zájmem prohlížel své omezovače/ochránce * (- nehodící se škrtněte). Většina vypadala tak nějak úplně normálně, žádný od pohledu nágl, nebo šikanista. Při vystupování jeden z nich zavelel: „valíme“, ale „děcka“, už k tomu nedodal.
.
.
V Zelmír kanclu proběhla strategická porada. Zelmírs, v alegorickém průvodu masek, půjdou v převlečení za nosy, (boj za čisté ovzduší a proti spalování uhlí), a s maketou plic. Takže došlo k rozdělení na „nosy“ a „plíconosiče“. Na mě nezbyla žádná z těchto rolí. Dokonce i fotograf už v týmu byl. A tak mi připadla úloha jen doprovodného podporovatele a nezávislého fotografa. Což je nakonec ideální úloha pro člověka, majícího v jedné ruce Jošovo vodítko a v druhé foťák. Jenom jsem teda kvůli tomu nemusel vstávat tak brzy a mohl jsem dorazit až přímo na Kampu. Ještě jsem tedy pak přijal úlohu nosního donašeče. Jedna z nosonosiček – Anička, tvrdila, že musí skončit svou roli dřív, než průvod dorazí na Václavák a tak jsem jí slíbil, že od ní nos převezmu a donesu ho k dodávce. No problem. Ostatně byla to dívenka, s tak rozkošnou tlamičkou, že bych jí nedokázal říct NE!, ani kdyby se mě ptala na to, jestli mám rád koprovou omáčku.
.
.
Po strategické poradě, následovaly kostýmové zkoušky a nácvik cvičebné choreografie nosů. Já tedy měl volno a tak jsem se ujal povalujícího se časopisu Reportér, do kterého píše můj oblíbený novinář a stopař(auto) – Tomáš Poláček. Tentokrát tu sice žádný článek neměl, ale zato jsem v Reportérovi našel dobrej článek od bývalého kamaráda Václava Havla, který se s ním, společně s manželkami, kamarádil, už za komančů na Hrádečku. A Havel ho pak „po sametu“, udělal šéfem své ochranky. Po pár letech jejich přátelství přerušilo, když ho z této funkce vyhodil, bez toho, aby mu řekl jakýkoliv důvod. A toto přerušené přátelství znovu navázali, (přičemž se oba tvářili, jako by se nic nestalo), až s Havlovými posledními dny, které zase trávil, dost osaměle, jen s péčí sester Boromejek, na Hrádečku.
.
.
Pak jsme si dali společný dobrý obídek, (výborná zeleninová polévka s tmavým chlebem a zeleninový salát), a vyrazili jsme na Kampu. Nosy a plíce dodávkou a jejich nosiči pomocí MHD. Jeli jsme z Florence metrem na nám. Republiky a odsud tramvají na Újezd. To mě logisticky trochu zaskočilo. Hele a nejede náhodou na Námrep tramvaj rovnou z Florence? A tedy slézat do hlubin metra a po jedné stanici zase vylézat…, ale třeba to bylo z cvičných důvodů a nebo abychom setřásli slídiče?
.
.
Na Kampě se zformoval alegorický průvod, který pak vyrazil přes Karlův most a Národní na Václavák, kde byl cíl. Případné zájemce o průběh průvodu odkazuji na obsáhlý fotoreportík, ve kterém jsem vše důkladně popsal a zobrázkoval. Průvod měl dvě delší zastávky. Jednu za Karlovým mostem, kde Jáňa vytáhla z batůžku krabici s úžasně dobrým buchto-koláčem a termosku s čajem. Nediagnostikoval jsem, co v té buchtě vlastně bylo, ale byla fakt výborná.
.
.
Jinak jsem si celou dobu, coby fotograf, dával majzla, abych co nejméně překážel „kolegům“. A tak mě trochu zprudilo, když mě jedna z pořadatelek, při jednom focení, napomenula, ať se nemotám mezi masky. Bylo to navíc na Národní, kde průvod šel úzkou uličkou, mezi špalíry diváků a fakt se nedalo jít někudy bokem. Ta samá mě pak znovu zprudila, když se průvod vydával na další cestu z Jungmaňáku, abych se průvodu klidil z cesty „ještě s tím psem!“. Jednak tedy, kdo má tušit, že průvodu naplánovali, aby se po Jungmannově náměstí motal, jako raněný osel a druhak, když po někom chci, aby omezil svůj svobodný pohyb po veřejném náměstí, tak bych očekával poněkud vlídnější žádost. Ale to byla jediná taková černá tečka na tom jinak příjemném Sametovém posvícení. No vlastně ještě jeden stínek to mělo a to ten, co má většina podobných akcí, a to to, že trvají o trochu dýl, než by bylo úplně nejpříjemnější. Smysl těch dlouhých čekaček v předmostí Karlova mostu a na Jungmaňáku, mi unikl. Už mi to v závěru přišlo moc dlouhý, navíc tedy když jsem neměl žádnou praktickou úlohu, tak jsem se tu začal cítit poněkud zbytečný a „out of team“. Trochu jsem si začal říkat, jestli jsem místo karnevalu se Zelmírs, neměl jít raději blokovat nácky na Palacháč. Tam by bylo jistě užitečný každý tělo.
.
.
Každopádně, když průvod tedy po několika kličkách vyrazil z Jungmaňáku, Jungmankou směrem na Václavák, tak já už neměl do třetice chuť vyslechnout si další „pojeb“, od té frackovité pořadatelky, a vzal jsem to na Vajglavák zkratkou, přes Františkánskou zahradu. Na Václaváku mě přivítalo v horní části pódium a pod ním několikero obrazovek. Dav mi nepřišel tak hustý a početný, jak to později někteří líčili. Dokonce jsem někde zaslechl i cifru 200 000 lidí, tak tu mohl vyslovit leda někdo, kdo „v kině nestačil doběhnout na WC“. Zrovna na pódiu, (a obrazovkách), hrála nějaká kapela docela příjemný bluesrock, později mi někdo tvrdil, že to byli The Prostitutes.
.
.
Odchytl mě tu v davu Sid Kov a vmetl mi do tváře, rádoby vtipnou otázku: „Co děláš tady na Václaváku, jako levičák bys měl bejt na Letný, né?“. (Aha, na Letný maj asi sváteční sraz komanči). Navážky pravičáků do těch, kteří nesdílejí jejich „urvitržní“ ideje, bývají stejně zábavné, jako navážky masožroutů do vegetariánů a veganů. :-(. Vyčkal jsem na Václaváku příchodu průvodu Sametového posvícení a ještě i tady vycvakl nosy a plíce. Přitom jsem si uvědomil, že se mi docela dost chce čůrat a že jsem si při tom čekání na Jungmaňáku měl blbec odskočit do podchodu na veřejné záchody 😦 V tomhle to má Još jednodušší. Původně byla i idea, že masky projdou přes pódium, což by byl ještě důvod k fotečce, ale ta padla a jen prý průvod projde pod pódiem. No, a protože až sem na Václavák nakonec došla i Anička se svým nosem, tak i má úloha donašeče, je už passé. Zavelel jsem tedy Jošovi: „otoč to na Unijazz“, a ten mě rád poslechl. Když jsme odcházeli, zrovna na pódiu spustili Zrní.
.
.
Cestou z Unijazzího záchodu jsem potkal Terezu Little Water, (jé, tu už jsem neviděl léta), a ta mi sdělila, že je tu společně s Šutrou a Matyldou. No ciwe!, tak Šutru jsem neviděl od tý doby, co na ní začalo být vidět těhotenství, a Matyldu na vlastní oka ještě vůbec… A ještě ke všemu na mě támhle mává Marek!, který je tu s Editou, jejími dětmi a nějakými přáteli. Hned jsem si šel holky vyfotit, byla tu s nimi ještě i Evička-smečařka. Při fotosešnu pohlédnu na displej a pomyslím si: „nezmáčkl jsem si omylem nějaký scénický filtr?“, jo aha, on se mi po příchodu ze zimy do tepla, zamlžil objektiv… 😛
.
.
Přisedl jsem si pak s pivem k tomu stolu, kde byl Marek, Edita, její děti a dvojice kamarádů z Příbrami, (pokud jsem to dobře pochopil). Při představování mi ten týpek řekl, že se známe z Facebooku, že si občas navzájem lajkujem příspěvky. Aha, ale která facebooková postava to je, to netuším. Původně byla ve hře taky možnost, že do Uni dorazí, po cestě z Brna, i Marťule, ale přiletěla od ní jen sms, že nedorazí, protože nestíhá. To je škoda, když jsme se tady tak nečekaně sešli v tak silné sestavě. Objevila se tu dokonce i Anežka s Petrem, (genetickým rozsévačem), s jejich dvouměsíční dcerou Živou, ciwe! Před barem pak byla také Punkača s Emilkou a za barem Denisa s Romanem. Později dorazil i More a políčil, jak vypadala ta blokáda průvodu nácků, že to bylo docela hustý, a Vrabčáka že asi zadrželi „ochránci a pomahači“ nácků. Před tím mě ještě na baru oslovila nějaká Moreho kamarádka, jestli jsem to já, „ten básník“, co se s ním kamarádí, ciwe!, to už mi dlouho nikdo neřekl. Je fakt, že sám jsem ten termín dávno přestal používat, byť sem tam ještě něco, co bych drze mohl nazvat „básní“, napíšu.
.
.
Edita s dětma a přáteli, pak už vyrazili do „města uranu“, ale Marek, tu ještě zůstal a tak jsme si příjemně pokecli, což byla taková hezká tečka, za tím dnešním svátkem. Vyrazili jsme stíhat bus ve 23:05, cestou jsem poslal sms Vrabčákovi, ale odeslala se mi jen půlka 😦 Přilétla od něj odpověď, že ho ACABové odvezli do Bartolomějský, ale už je na svobodě.
.
.
Na Dejvický jsem si ještě stihl dát kafe. Z toho se poslední dobou stává takový příjemný předodjezdový rituál. Doma jsem přetáhl fotky do noťasu. Po smazání jednoho nechtěného videa, na mě vyjuklo číslo, že je jich 666! No ciwe, to je vpravdě ďábelský číslo…, to bude fuška se jimi probrat. Už jsem je jen velmi rychle prolítl okem a vytuhl. Byl to náročný a dlouhý sváteční den.
.
.
.
Funny foto na dobrou moč –
„Ještě tam jsou?“:
.
. 
. 
krkulden2 